03.06.1986  25.08.2013

Naší Zuzanku nám vzala tragická autonehoda.

Zuzáček - neznám nikoho, kdo by se jí podobal. Energetická, veselá osoba, mající kolem sebe tolik lidí, kterým chybí! Byla příkladem toho, jak se má život žít, nikoli přežívat.

Týden před odchodem do nebe si skočila tandemový seskok. Byla dva dny zasnoubená ...

Nikdy se nesmíříme s tím, že co mělo být, nebude ...

Né tady, né teď! Ale máme v sobě naději, že "Někdy jindy, někde jinde". Ať žije "27 Club"!

S láskou a v úctě k Tobě, navěky! Segruška a mamoušek.

Příběh

Zemřela ve věku 27 let jako spolujezdec při tragické dopravní nehodě u Prahy.

Moje sestřička Zuzanka. Můj blíženeček, mladší o 1,5 roku… Atraktivní, veselá a podnikavá dívka/žena. Milovala společnost, svoji maminku, snoubence Lubánka, ostatní příbuzné a své kamarády. Život na malém městečku jí byl málo… Téměř po ukončení ZŠ tradá do Prahy. Mnohdy neměla na růžích ustláno a nic neměla zadarmo, ale byla velká bojovnice a  sama si budovala „své místo“ – kariérní i osobní život. Ničeho se nebála a skutečně uměla život žít, nikoliv přežívat. Rozhodla se sama vycestovat a zkusit i práci na Floridě, kde byla moc šťastná – navázala mnohé přátelství a opět dokázala sobě i okolí, že se nebojí a dokáže si  plnit své sny. Týden před smrtí si skočila tandemový seskok. Jako dnes, volala mi, ségra, jdu na to a já něco ve smyslu: to si mi nemohla zavolat, až doskočíš, takhle se budu bát.  Ale přála jsem jí to a  fandila. Shodou náhod ten seskok koupila snoubenci dárkem, ale odmítl – že prý tady chce ještě nějaký pátek být. Byla z toho šťastná … jako kdyby si měla obhlédnout, jak to vypadá „nad zemí – blizoučko nebi“ … až mě z toho mrazí.

Byl osudný víkend … ona nedaleko svého domečku u Prahy a my, rodina, na Vysočině. V pondělí jsme se těšili, že přijede – měla nám ukázat zásnubní prstýnek … V sobotu úspěšně získala Certifikát Pečovatelky pro děti a dorost, měla radost a velké plány. Chtěla pracovat s dětmi, Na KeyWestu hlídala malého chlapečka …v sobotu oslavovala … a když se vraceli už v neděli, v ranních hodinách, auto nedaleko domečku mělo na silnici smyk … bilance děsivá – 3 mrtví, sestřička jako spolujezdec. Její snoubenec díky Bohu přežil a vcelku bez  fyzických následků … jen psychika … byli spolu 5 let. Byli jako jing a jang … nikdy se nesmířím s tím, že jí neuvidim jako nevěstu, těhulku, maminku …

Co vím, že zemřela hned, se zásnubním prstýnkem na ruce a šťastná … nutno dodat, že řidič zemřel a na vině byl i alkohol …

Velmi Zuzanku miluji, byla pro mě inspirací … nikdy neřešila malichernosti, dbala o sebe, pro své blízké by se roztrhla … dokonce uběhla náročný běžecký závod Spartan Sprint … prostě úžasná!

Velmi se mnou prožívala mé těhotenství, porod a zejména byla výbornou tetou. Synovi bylo 2,5 roku, když nás opustila … vždy se postarám o to, aby  moje děti věděly, co byla zač J!

O tragédii jsem se nepřímo dozvěděla z webového portálu, zcela náhodně … když mi o 30 minut později a skoro o 8 hodin od okamžiku smrti Zuzanky, maminka volala, nejde popsat, co nastalo … hyperventilace, že mě z toho brněly ruce ještě dva dny, křik, popírání situace, flustrace z nedostatku informací (co se stalo, řídila? Co Lubánek? Byla resuscitována? Netrpěla? Kde je?) … sdělení a chování příslušníků PČR, kteří nám to přijeli sdělit, snad ani nebudu komentovat … dostali z Prahy pokyn, ať to jedou sdělit, jinak nic … byli dva. Stáli v panelovém domě, na chodbě před vstupem …

v okamžik, kdy jsem s manželem přijela – mamka ležela a křičela zhroucená na zemi. Vím, že to není jednoduchá situace, ale vlastně si v té hrůze prostě vybavuji všechno, jejich přístup mě ničí dodnes. Neosobní … navíc tam  pobíhal pes … všude otevření dveře, chápete – bytovka. Prosila jsem je, i  mamka opakovaně, ať jdou dál … hrůza. Psycholog nikde. Záchranka nikde. Protože jsem zdravotní sestra, mamku znám a vyhodnotila jsem, že to  bude potřeba, obě složky byly přivolány. Jen okrajově – údajně se to  vyhodnocuje až na místě policií. Jdou matce sdělit, že přišla o svou dceru – nechápu, co na tom vyhodnocovat. Cituji slova policistů: „Víte, nám to taky není příjemný vám to v neděli jet sdělovat.“ … „Víte, co  není tak, jak to vidíte v amerických filmech.“ … opravdu hrůza. Nikdo nestál o to, aby nás drželi a hladili po ruce! Jen kdyby šli dovnitř … asi se báli být blízko … ještě teď mě mrazí a vztek se vlévá do žil.  Zpětně jsem velmi ráda, za policejního psychologa, který k nám vážil dalekou cestu. Právě s ním jsme jeli sdělit událost prarodičům … maminku jsme si s manželem vzali k sobě a blízká rodina a vlastně i přátelé, fungovali báječně.

Ten večer se nám v místnosti, kde jsme několik nocí spali pohromadě, „zbláznili“ hodiny … chvíli šly, chvíli ne … neskutečné! Vnímat čas nešlo … vlastně ani nevím, kdo se mi staral a jak o syna. Jen vím, že byl s námi … sama nevím, zda-li to nebyla chyba … návštěvy, slzy … stres. Už druhou noc se vše rozjelo naplno – přes den nikdo nic  nepozoroval, hravé veselé dítko. V noci ze spaní děsy … srdcervoucí pláč, oči zavřené, NE NENE … neklid. Nešel vzbudit, uklidnit … hrozný pohled na něj … byli jsme zoufalý. Opakovalo se to asi 3 krát během dalších dnů a snad má odprožito své … taky musel pro její ztrátu uronit pár slz, tolik jí miloval … vozila mu nejbláznivější hračky a to  nejfrajerské oblečení J! Toto píšu jen proto, že na to jsme nebyli připraveni, ani psychologem … jak komunikovat a podat to dítěti … tak  malému. Napadalo nás, že to půjde mimo něj, že je maličký … jaká chyba …

Zemřela ve věku 27 let … 27 Club – snad se v nebi se všemi kamarádí, nepochybuji.

V tom nekonečném zármutku a bolesti mě přeci jen něco hřeje u srdce – děkuji, že jsem měla štěstí, být její sestrou. Tolik mě toho naučila. Byla mi i  nejlepší kamarádkou.

Denně dělám něco pro ni. Píšu knihu, tvořím alba, rovnám fotky v PC, komunikuji s ní. Je v našich srdcích, v hlavě v myšlenkách a vzpomínkách a nyní už i pěkně vrytá na i pod kůží … s maminkou jsme si nechali udělat tetování. Byl to nejlepší nápad, tak intenzivní a krásný … neskutečný a tak hluboký význam … najednou jakoby na chvilku nám „bolest“ fyzická, ulevila od té psychické … navíc, její iniciálu s motýlkem mám pod levým uchem a můj syn chodí motýlkovi Zuzance dávat pusinky, hladit. Jako já …

Celý pohřeb – ve spolupráci se skvělými lidmi taky paradoxně něco neskutečného … dodnes mě to hřeje u srdce a věřím, že to bylo přesně tak, jak by Zuzanka chtěla. Byla krásná, jako princezna … krásný proslov četl její nej kamarád, co song, to srdcovka. Spousta lidí. S sebou jsme jí dávali vzkazy, Maxík něco namaloval, fotky, maminka své vlasy, protože chtěla pramínek jejich. Mimo věnců a kytek jsme jí pokládali 27 kal, ty jsme pak rituálně navečer házely do vody a posílali tak  symbolicky ku Praze.

Smuteční oznámení jsem dělala spolu s mou výbornou kamarádkou celé odpoledne. Taky si stojím za tím, že je krásné … takové, jako ona. Život je tak  krutý, protože mi jej vytvářela kamarádka, která rovněž přišla před pár měsíci o mladšího sourozence, bratra. Stejný ročník jako Zuzanka … i  díky Vám si víc a víc uvědomuji, kolik lidí teskní po svých dětech, blízkých, mladých lidech … a jak v těchto chvílích je dobře, když je  nablízku někdo, kdo si něčím podobným, bohužel, také prošel … najednou člověk vypustí obavy, jestli nebrečím málo, hodně, co si můžu dovolit tomu druhému říct …

Chybí tolika lidem … ale cítím jí vedle sebe. Vlastně vím, že je s námi, že nám pomáhá … jak si jinak vysvětlit, že se tohle dá nějak přežít? Říct mi někdo před půl rokem, co nás čeká – řeknu, že ne, tohle nejde přežít, vydržet … co naplat, musíme. Ona nám pomáhá a ona by to tak chtěla … jen v nás, žije i ona! Skutečně, jako by nás na pohřbu i u rakve držela za „flígr“, abychom nepadali … jen cesta do Prahy k vyřizování pohřbu, byla náročná. Z Vysočiny do Prahy, na Pohřební službu, do nemocnice za  snoubencem Zuzanky – podpořit jej, na PČR pro věci a na místo neštěstí zapálit svíčku a položit kytku, dárečky. Velmi nám pomáhal můj manžel a  zejména Zuzanky kamarád s přítelkyní.

Je moc moc dobře, že existuje společenství „DLOUHÁ CESTA“ … moc Vám fandím. Velmi vám děkuji za podporu … kdybych i já mohla pomáhat, udělá mi to jen a jen dobře. Celý život se o to snažím, i z pozice mé profese … setkávání se smrtí a bolestí jsem si zažila mockrát, ale že mě někdy potká něco takového … to ani v nejhorším snu!

Mou největší oporou byla a je právě moje kamarádka, která přišla o bratra. Proto vím, co pro člověka znamená blízkost někoho, kdo prošel něčím podobným … právě v komunikaci s ní odhazuji „masku“, mluvím zcela otevřeně o svých prožitcích, není mi hloupé říkat vše tak, jak to  z hlavy chodí … najednou nepřemýšlím nad tím, jestli náhodou třeba nebrečím málo … Zcela se ztotožňuji s větou, která padla v dokumentu O. Sommerové – najednou nám před ostatními pocit, že jsem jakoby něco provedla. Jako když mám infekční nemoc. S člověkem, který si prožil a  prožívá podobné trápení je to jiné a hl. jsem byla až šokovaná, jak  podobně jsme se cítily.

Náhlý odchod bez rozloučení – největší boj bylo přijmout, pochopit, že jde o  realitu. Že prostě už nepřijede. Tím, že s námi denně nebyla, nežila, je  to pro nás stále tak trochu virtuální … i když jsme byly u její rakve … pro mě „jen spinkala“ … i v tom jsem byla utvrzená, že je to normální … bude to – dlouhá cesta!

S úctou ke všem a s láskou k dětem a našim blízkým, kteří byli „nuceni“ předčasně odejít z tohoto světa …

Iva Machková (sestra zesnulé Zuzanky)

Marcela Dobrovolná (maminka zesnulé Zuzanky)

Pozn.: Měla bych li ještě dodat jednu negativní zkušenost, která může posloužit někomu – záhy po autonehodě u nás zvonili zástupci rádoby pomocných firem ohledně odškodnění. Nemám slov pro tyto firmy. Nicméně využívají emotivní nestability pozůstalých k tomu, aby získali plnou moc  k úkonům vymáhání odškodnění … je nutné si dávat velký pozor, neb tyto firmy pak pozůstalé mnohdy a doslova okradou. Navíc na vše je lhůta až 4 roky! U nás nepochodili a jsem za to ráda. S pojišťovnou není problém. Navíc jejich jednání - neetické. Na odpovědi, kde vzali kontakt – odpovídali vyhýbavě a já tuším – PČR, pohřební služba, … ??? Děsí mě tento systém … ještě ani doma nemáme úmrtní list, dva dny po rozloučení sotva stojíme na nohou a zvoní u nás takového firmičky … velkou obezřetnost. Když právní pomoc, lépe se poradit, porovnat, poptat … nic  nepodepisovat ve dveřích s očima plných slz na to, aby člověk četl řádně podmínky …