04.07.1980  07.07.2008

Milý Vráťo!

Někdy bych o Tobě chtěla napsat knížku. Jen takovou malou, pro rodinu. Shromáždit a utřídit vzpomínky, aby na Tebe nikdo nezapomněl. A také aby si to mohli přečíst i Lukášek se Štěpánkem, kteří jsou dnes malí. Proč už nemají svého oblíbeného strejdu vůbec nechápou. Ale najednou bezradně držím v ruce tužku a nevím ani, jak o Tobě napsat pár řádků. Těch milých vzpomínek je tolik! Kterou vybrat, co zdůraznit? Ještě to nedokážu.

7. července tomu bude rok, co Tě někdo vytlačil ze silnice ke krajnici, ta se utrhla a Tvoje auto narazilo do stromu … V tu chvíli čas jakoby se zastavil, svět se nám roztříštil, život otočil naruby a těžko popsat bolest, která nás drtí realitou každého dne. Tolika lidem se Tvým odchodem změnil život! Čím více se blíží první smutné výročí, tím i slziček opět přibývá. Promiň, vím, že smutnění nemáš rád, snažím se, ale chvílemi mě ta lítost převálcuje.

Tolik bych se Tě chtěla dotknout! Hledám Tě všude. Prohlížím si ty mladé tváře kolem sebe. Někdo má stejné tričko jako Ty, jiný kraťasy či kšiltovku nebo podobný účes. Jenže nejsi to Ty. Není to výčitka, jen zbožné přání. Tak raději sklopím hlavu, abych víc neviděla a jdu za Tebou na hřbitov. Ale i tam se někdy udiveně rozhlížím a ptám se, co tam vlastně dělám? Je to vůbec možné, skutečně se to stalo? Vždyť sedmičky jsou „šťastná“ čísla a s takovým jménem se přeci musíš vrátit! Třeba jsi jen někde hodně daleko a přijdeš. Ale asi ne….

Útěchou je pro nás to, že ty společné roky byly nádherné. Ani jsme si neuvědomovali, jak jsme šťastní! Vrátíku, jsme vděčni, že jsi s námi žil a moc Ti děkujeme! Vzpomínáme na Tebe každý den. Na Tvůj věčně rozesmátý obličej a naprosto pozitivní přístup k životu. Marně pátrám v paměti po dnech, kdy ses neusmíval. Mnoho jich nebylo. A pokud se nějaké potíže objevily, dokázal jsi je bez problémů a velkých řečí vyřešit.

Myslíme na Tebe, jestli jsi na nějakém hudebním obláčku a vnímáš zvuky kytary, kterou jsi tak miloval! Kluci z kapely pořád vzpomínají na kytarošikulku Vráťu a schází jim Tvůj nenapodobitelný humor a charisma. Z nás máš určitě radost. Jsme s „Jouďákama“ hodně ve spojení a často chodíme na jejich koncerty. Kluci budou vydávat CD, které bude věnováno právě Tobě. To jsi moc rád, viď? Tvoji kytaru máme doma. Visí na stěně, ale tichá není. Každou chvíli její struny rozezníme.

Jestlipak „tam nahoře“ máte taky hory a cítíš ten opojný pocit, který jsi vždy míval v zimě při lyžování? Tady dole sis všechnu dovolenou nechával na zimu a tu sis dokázal doopravdy užít a vychutnat. V létě Ti k relaxaci stačilo kolo, na kterém jsi se proháněl po cestách v Krčském lese a okolí Prahy. Představuji si, že tam máte krásnou krajinu, takovou jaká je na obrazech pana Zdeňka Hajného v galerii Cesta ke světlu. Návštěva galerie i Křišťálové čajovny mi moc pomáhá a taky plavání v hotelu, který má bazén v 26. patře. Připadám si, že jsem Ti v té výšce blíže.

Máš tam také kamarády? Ty máš okolo sebe společnost tak rád! Od malička jsme měli za dveřmi bytu nějaké botičky, botky, boty až „lodě“ Tvých kamarádů. Už před barákem jsem poznala, že máš doma návštěvu. Vítal mě vždy smích a hlasitá hudba a já jsem už ode dveří křičela : „Zeslab to!“ Jak ráda bych to vyměnila za to dnešní ticho.

Taky jsme si vzpomněli, jak jsi jako maličký žárlil na tátu. Chtěl jsi mě mít jen pro sebe. Kdykoliv mě vzal taťka za ruku, už jsi ho odháněl a držel jsi mě sám. No a za pár let ses stal nepostradatelným právě v tátově firmě. Tak moc by Tě tam potřeboval! Ale to Ty určitě víš.

Určitě také cítíš, jak moc scházíš Barče a její rodině, o Peťule nemluvě. Každou chvíli musím Štěpánkovi vyprávět a hledáme spolu, na kterém obláčku či hvězdičce je Tvoje „dušičkové tělíčko“. Sice vyprávím, ale sama v tom jasno a jistotu žádnou nemám. Ale v čem jsem si naprosto jistá, je to, že jsi byl pro nás darem a moc Ti za to ještě jednou děkujeme!

Vrátíku, máme Tě moc rádi! A právě láska je to pouto, které nás svazuje napořád. Ta se nemůže nikdy ztratit, nikdo nám ji nemůže vzít ani zničit!

Ať tóny kytar zní ve Tvém srdci a v srdcích všech, kdo Tě měli rádi!

„mamoušek a taťoušek“

Snad ještě jen část básničky, kterou pro Tebe složila maminka Barunky.

Nechceme brečet, ani nechceme zapomenout.
Kdopak nám poradí, nechcem bejt na kolenou.
Tvý oči jiskřivý zářily kolem Tebe, koho by napadlo, že ted už jenom z nebe.
Ale abys věděl, my teď budem žít a pít a milovat se i za Tebe!
Bdi nad námi a posílej nám svoji sílu.
My Tě tam nenecháme, postupně přijdem taky.
Chceme zůstat propojeni, kašlem na slova jako jsou zapomnění.