20.12.1986  17.04.2009

Příběh

Byl krásný jarní den. Sluníčko svítilo a já jsem seděla v práci v kanceláři a myslela na svou jedinou dceru Vladěnku, která studovala kousek od místa bydliště Vysokou školu báňskou a přivydělávala si prodejem točené zmrzliny na vlakovém nádraží. Nebydlela už doma, ale pár km od domova se svým chlapcem, se kterým plánovali budoucnost. Mně se ten hoch moc nelíbil, byl prudké povahy a několikrát jsme se spolu i s dcerou chytli. Jeho představa byla, že bude podnikat s kamionem a tomu jsem nebyla nijak nakloněna, protože jsem Vladěnku vychovávala sama se svým tatínkem a peněz moc nebylo. Vladěnka to podnikání nekomentovala, ale myslím si, že tomu také moc nakloněna jako budoucí ekonomka nebyla.

S Vladěnkou jsme vycházely velice dobře, lékařka mi vždycky říkala, že kdybych za ni mohla dýchat, že bych to udělala. To snad každá matka. Vladěnka byla milá, usměvavá dívka plná života a plánů, měla ráda děti a toužila být učitelkou jako kdysi já. Krásně hrála na kytaru a na klavír a zpívala. Vyhrála dokonce celoškolní soutěž DOREMI. Pak přišla puberta, první mobil, internet a kamarádi se ocitli na prvním místě. Všude bylo líp než doma. Já si v té době našla přítele, protože Vladěnčin otec nás opustil, když jí zjistili epilepsii, tj. po třech letech manželství. Nedlouho potom umřela i moje maminka, a tak jsme žili sami s dědečkem, kterého Vladěnka neskutečně milovala. Byl to takový její ochránce a maminka musela být ta přísnější.

Ten den jsem byla po ránu ve městě autem a vyřizovala jsem nějaké věci. Když jsem se chtěla vrátit do zaměstnání, narazila jsem na dlouhou kolonu aut a všude se říkalo, že se na hlavním tahu stala nějaká autonehoda. Mě ale v tu chvíli nenapadlo vůbec nic zlého. Měla jsem třikrát po sobě v noci sen, že píšu parte, ale protože tatínek byl nějaký nemocný, bála jsem se o něho. Dojela jsem do zaměstnání a za chvíli u dveří zvonili policajti a ptali se po mě. Moc jsem se s nimi vybavovat nechtěla, protože jsem věděla, že jsem při předjíždění kolony párkrát přejela plnou čáru, tak jsem si myslela, že mě přijeli pokutovat. Kéž by.

Tvářili se nezvykle vážně a v tom mi to došlo. Zašeptala jsem její jméno. Přikývli. Myslela jsem, že dostala nečekaný epileptický záchvat, který neměla už léta, a že si ji mám někde vyzvednout. A najednou slyším, že se ptám: Žije? A oni pokrčili hlavou, že ne. To byl konec. Pořád po mně chtěli číslo na manžela nebo mě odvézt do nemocnice, ale manžel se své dcery zřekl a nestýkal se s námi, takže jsem jeho číslo neznala a do nemocnice jsem také nechtěla. Chtěla jsem po nich, ať mě zavezou za mou dceruškou. To však odmítli, že mě bude dopravka informovat. Řekli mi pouze, kde se to stalo.

Jak to, že nehoda se stala před devátou ráno a oni přišli až v poledne? Jak to, že jsem nic necítila, když ona umírala, jak to, že pro mě nepřijeli, abych ji identifikovala? Proč, proč? Vzpomněla jsem si na  samotného dědečka doma. Nesmí se to dozvědět od cizích lidí. Puklo by mu žalem srdce. Musím rychle za ním domů a pak čekat na policajty a hledat své dítě a zjistit, co se vlastně stalo.

Policie zavolala mému příteli, aby mě odvezl domů. Ten přijel, hodil mi klíče od mého auta a řekl: Jeď za mnou. Kdyby na nás doma nečekal tatínek, byla bych obrátila auto z nejbližšího srázu dolů a ukončila svůj život. Strach o tatínka byl silnější. Nevím, jak jsem dojela domů těch 7 km, ale  celou dobu jsem plakala a hlasitě křičela, že to není pravda. Doma se tatínek zhroutil a já volala 155. Přijela paní doktorka, která byla u té bouračky a jako jediná mi řekla, co se vlastně stalo.

Dcera řídila auto svého přítele a nikdo nevěděl, proč přejela do protisměru, autem zajela pod náklaďák a sama zaplatila životem. Na místě si zlomila vaz a měla vnitřní krvácení. Chlapec se z toho dostal z natrženou slezinou a zlomenou nohou a vrtulník ho převezl do nemocnice. Teprve po propuštění z nemocnice se nám přiznal, že jí ten volant strhnul sám, protože napravo byla narušena krajnice a při vyhýbání je začala strhávat do příkopu. On se tomu chtěl vyhnout a trhnul Vlaďce volantem.

Nebudu popisovat bezmoc a zoufalství, které jsme s tatínkem doma zažívali. Já jsem neměla žádné sourozence ani další děti, tak jsme zůstali osamoceni ve své bolesti. Kolik dnů a nocí jsme proplakali a pak už žádné slzy nezbyly, než přání odejít za Vladěnkou. Tatínek vážně onemocněl rakovinou břicha a 17. března 2011 si pro něj Vladěnka přišla. Já zůstala sama. Přítel bydlí v jednopokojovém bytě 20 km daleko, přistěhovat se nechce, žádnou bližší rodinu ani dobré přátelé nemám, tak  jsem většinou sama.

Po Vladěnce je mi smutno čím dál víc, zkoušela jsem odejít za ní, ale buď se mi to nepovedlo nebo jsem zbabělá. V práci to ještě jde, ale nejhorší jsou soboty a neděle, Jednou nohou jsem tady na zemi a druhou se svými blízkými v jiném světě. Psychika se odráží na fyzickém zdraví. Chtěla bych, aby se čas vrátil zpět a abych teď prožívala spokojený život se svojí dceruškou a její rodinou. Chodím na hřbitov, zapaluji svíčky a  prosím, aby mi odpustila, že jsem jí v poslední době, kdy už nebydlela doma, dávala málo lásky a nestačila jí říct, jak je úžasná a já jak jsem na ni pyšná a jak strašně ji miluju.

Neuchránila jsem ji. A bolí to stejně, ať je to za rok nebo za pět, bolest se neotupuje. Na smutek a strašlivou bolest po smrti milovaného dítěte nepomohou psychologové a psychiatři, ale nejbližší rodina, přátelé a spolupracovníci, kteří Vás vyslechnou a přesvědčí, že naše děti měly takový osud, který my jako matky ovlivnit nemohly, a že naše děti by chtěly, abychom tady žily dál, netrápily se, ale s láskou vzpomínaly, co  všechno pěkného jsme spolu prožili. Ale k tomu je třeba nezůstat sám a  pomáhat ostatním.

Milá Vladěnko, budu Tě milovat do konce svého života.