17.01.2013  24.07.2015

Terezko, zázraku, odpusť všem... Jsem neskonale vděčná, že jsem mohla být tvojí maminkou a děkuji Ti za všechno, co jsi nás naučila. Věřím, že se brzy tvoje duše vrátí.

S nehlubší úctou, maminka Renáta

Příběh

Když bylo starší dceři 5 let, odstěhoval se od nás její otec k milence. Prodej domku, těžký rozvod, stěhování a vlastně změnu celého dosavadního života jsme obě těžce nesly. Po nějakém čase to vypadalo, že zas konečně můžeme fungovat jako rodina. S novým přítelem jsme společně postavili domek a po 10 letech jsem znovu porodila nádhernou dceru.

I když byl porod opět velmi těžký, Terezka se narodila naprosto zdravá. Od začátku si užívala života naplno. Měla zájem o vše a se vším každému pomáhala. V tak malém věku měla úžasný smysl pro humor a uměla otevírat lidská srdce – ne nadarmo jsem jí říkala: „Můj ZÁZRAKU.“ Byli jsme konečně všichni šťastní a dokonce jsme chtěli třetí dítě. Když jsem po roce snažení konečně otěhotněla, ve druhém měsíci jsme potratila. Když jsme se tím vyrovanali, netušili jsme, že ta nejhorší rána nás teprve čeká.

Přesně na den, kdy Terezce bylo 2,5 roku jsme se připravovali na dovolenou. Já doma dělala konečné přípravy. Terezky sestra a tatínek s Terezkou nosili věci do auta. Ve chvíli, kdy odnášel košík do auta, si musela Terezka odběhnout skočit do jezírka, jako by čekala na vhodný okamžik. Pro nás je to do dnešního dne nepochopitelné, protože nikdy nechodila k jezírku sama, byla pod dozorem a hlavně se o sebe se dost bála, chtěla podat ruku i když lezla na pařez v lese. K tomu všemu se to stalo po obědě, takže se nám Terezku nedařilo rozdýchat, protože obsah žaludku se tlačil ven i do plic. Byla odvezena vrtulníkem na ARO do Motola.

Doktoři to viděli od začátku velmi špatně. Třetí den mluvili již o dárcovství orgánů. Některé sestřičky se vyjadřovaly hodně zle. Vyslechli jsme, že máme raději zapálit doma svíčku než tu sedět nebo ať se vzpamatuji, že Terezka je mrtvá. Já od dospívání vnímám některé věci jinak, a když jsem přišla za Terezkou do nemocnice, od začátku jsem věděla, že Terezka bojuje a že potřebujeme čas a péči. Věděla jsem, že následky jsou fatální a že by Terezka zůstala už napořád postižená a odkázaná na celodenní péči, ale neváhala jsem ani na chvilku a bojovala spolu s Terezkou. Seděli jsme u postele Terezky každý den od rána do večera. Já ji léčila pomocí energie u postele a další dva léčitelé na dálku, upravili jsme jí tlak, srdeční ozvy.

Čtvrtý den však doktoři přišli s tím, že již nebudou Terezce poskytovat péči, kromě té nezbytně nutné. Dokonce jí odebrali nahřívací dečku a věděli, že bez ní v tak krátkém čase a v takovém stavu nemůže přežít. Dečka byla zamčená vedle v místnosti. Nepomohlo ani nejniternější prosba, kdy jsem prosila jako matka matku, nedali nám žádný čas a šanci. Byly to nejhorší chvíle beznaděje a zoufalství v mé životě. Desítky telefonátů a proseb o pomoc na všechny strany. Dařilo se nám držet Terezku při životě ještě další dva dny. Pak jsem viděla, jak její duše odchází.

Všichni, kdo zde vložili vzpomínku, vědí, co prožívá rodič, který přijde o dítě. Ta bolest je nepopsatelná a kdo to nezažil, může jen tušit, ale ani ta nejhorší představa se nevyrovná skutečnému žalu. Nejhorší na tom všem je, že Terezka podstoupila pouze vyšetření na základě vnějších reflexů, kdy se ještě paní doktorce při vyšetření klepaly ruce, aby se snad nemýlila. Pokud reagoval reflex, odpověděla, že to je doznívání od míchy (i když jsem si od renovované neuroložky dozvěděla, že tyto reflexy odeznívají po 2 dnech...Terezka je vykazovala i v den smrti). Důkladnější vyšetření udělají až na základě podpisů rodičů, kdy se zavazujete, že pokud lékaři shledají výsedky k odpojení Vašeho dítěte od přístroje, mohou to udělat i bez vašeho vědomí.

Kdo v té situaci není, ani netuší, k čemu rodiče tlačí. Myslím si, že by se měla nejdříve udělat všechna možná vyšetření, aby se potvrdila smrt. Byli jsme ochotni vyšetření, péči zaplatit, ať to stojí, co to stojí... Neměli jsme šanci. Lékaři se odvolávali na předpisy, tabulky a ani v nejmenším nerespektovali to, co jsem vnímala já jako matka.

S čím denně, kromě vzpomínek na Terezku, bojuji, je fakt, že bylo a asi bude hodně rodičů, kteří přišli v této podobné situaci o své dítě, které mělo – byť postižené – přežít. Teď si moc dobře uvědomuji, proč jsem dostala možnost vidět a vnímat věci, které vědecky založení lidé – lékaři popírali.

Přes veškerou úctu k lékařům, jsem Terezce (a nejen jí) minimálně dlužna bojovat proti této beznaději.

Terezko, zázraku, odpusť všem... Jsem neskonale vděčná, že jsem mohla být tvojí maminkou a děkuji Ti za všechno, co jsi nás naučila. Věřím, že se brzy tvoje duše vrátí.

S nehlubší úctou maminka