11.11.1986  27.09.2004

Příšerná autonehoda nám vzala našeho Štěpánka. Byl to tak úžasný chlapeček, že jeho smrt si dokážu vysvětlit jen tím, že Bůh ho má raději, a proto si ho vzal k sobě.... a hrozně nás to tu všechny bolí...

Milujeme tě, Štěpánku, a denně na tebe myslíme...

Maminka a Tatínek

Příběh

Když se psal rok 1984, byla nám s manželem řečena strašlivá věta. Nikdy nebudeme mít svoje vlastní miminko. Bylo mi 33, manželovi 42 let. Léta jsme chtěli mít velkou rodinu, ale pán Bůh nám nedal právo radovat se z vlastních dětí. Děťátko jsme chtěli ale moc, strašně moc.

11. 11. 1986 se v Českolipské porodnici narodil chlapeček, náš budoucí syn. Moje prosby, touhy, přání byli vyslyšeny, a o Štěpánka jsem se starala už od jeho dětství. Čekali jsme jen na písemný doklad, ale Štěpánek byl náš už od jeho šesti měsíců. Bylo mi jedno, že není můj, nemám ani na to papír. Byla jsem šťastná. Byl to divný pocit, být v nejistotě, nevědět co dál, jestli nám ho dají nebo ne. Nakonec jsme prošli. A měli jsme doma naše miminko. Dostali jsme formální razítko. Soud nám ho přidělil na jaře 1987. Štěpánek dostal naše příjmení, a my měli chlapečka. Tak krásně se na nás usmíval. Říkala jsem si jak je možné, že ho nějaká žena nechtěla? Nikdy jsem nepochopila, proč ho nechala na pospas dětským domovům… Vždyť to byl tak krásný chlapeček. Nikdy jsme mu pravdu neřekli, nikdy! Byl přeci náš, a nějaký papír, že ho jeho biologická matka nechtěla, na tom nic neměnil. Nemohla bych mu to asi ani říci, tolik se viděl v mém manželovi. Byl to náš chlapeček, a nikdy se na tom nic nezmění.

Štěpánek rostl jako z vody. Dělal nám samou radost. Byl to hodný, přirozeně inteligentní, chytrý kluk. Nebyl flegmatik, ale ani nervák. Řekla bych extrovertní sangvinik. Nebál se ničeho, s manželem jsme byli na něj moc hrdí. Od první třídy začal chodit do hasičského kroužku "mladý hasič". Za svou hasičkou kariéru to dotáhl až na vedoucího oddílu dobrovolných hasičů Libereckého kraje. Vyhrál řadu výjezdů, misí, soutěží. Chtěl být hasičem. Bylo to jeho celoživotní veliké přání. Uniforma mu velmi slušela. S manželem jsme mu nechali ušít klasickou napodobeninu uniformy českých hasičů, včetně bot, helmy. Všechno mu nádherně sedělo a moc slušelo. Měla jsem o Štěpánka strach, protože holky se o něj skoro praly. Hasiči, to byl jeho koníček, takže dělal vše proto, aby byl ve svém oboru nejlepší. Dvakrát týdně chodili s klukama plavat do bazénu. Jezdil na hasičské tábory, kde zastával rovněž pozici vedoucích.

V září 2004 Štěpánek nastoupil do 3. ročníku gymnázia. Stále se chtěl stát hasičem a měl své plány a cíle. Jednoho dne přinesl domů plakát. Byla to pozvánka na přehlídku hasičských vozidel na litoměřickém výstavišti Zahrada Čech. Štěpánek rozhodl za nás a jelo se. 27. 9. 2004 měl ředitelské volno a tak jsme to s manželem využili. Vyjeli jsme z Nového Boru a vydali se na výlet. Štěpa se hodně těšil. Uvidí auta, uniformy, modely aut, budou tam nějaké úkoly. Zkrátka, byl nadšený.

Kolem 10:20 h jsme projížděli kolem severočeského města Úštěk. Kolem města vede obchvat. Štěpánek seděl na místě spolujezdce. Řídil můj manžel, byl velmi pozorný řidič, ale udělal chybu. Na obchvatu města je snížená rychlost na 70 km/h. Můj muž jel rychlostí 84 km/h. Stalo se, už to nikdo nikdy nevrátí zpátky, mně samotné trvalo téměř měsíc, než jsem mu odpustila. Nebyla to jeho vina, ale co kdyby jel těch předepsaných 70? Změnilo by se to jinak? Nevím! Projížděli jsme kolem města, Viděla jsem benzínku a panelové domy, hrálo rádio, se Štěpim jsem se normálně bavila, i manžel měl dobrou náladu. Na obchvat se napojuje dosti složitá křižovatka. Silnice je zde opravdu velmi široká, několik odbočovacích pruhů, nepřehledné, a velmi náročné.

Byli jsme cca 30 metrů od křižovatky, najednou se směrem z města do křižovatky přiblížilo auto. Vjelo tam, my byli na hlavní. Hrůza! Manžel chtěl zachránit, co se dalo, ale Štěpánka zabil vlastně on sám. Zatočil volantem prudce doleva. Chtěl vjet do protisměru, směrem odkud přijelo to auto. K nárazu došlo v místech spolujezdce v našem vozidle a zadní časti vozidla vraha mého Štěpánka. Naše auto to druhé odstrčilo takovou silou, že se samo otočilo a dostali jsme smyk. Skončili jsme v řadě topolů na levé straně při směru na Litoměřice. Auto toho druhého dopadlo relativně dobře. Mně samotné se nic nestalo. Poranila jsem se až poté co jsem se ve stavu šoku snažila zachránit Štěpánka.

Jeho poranění byla velmi vážná. Byl v hlubokém bezvědomí, všude byla jeho krev. Hodně tmavá krev, říkal jsem si, to ne, to se mi zdá. Měl zavřené oči. Byl v křeči. Chudáček můj. Byl to zdravý kluk a jeden blbec z něj udělá těžce raněného člověka! Sanitka než přijela to byla také doba. Čekali jsme snad věčnost. Štěpánek umřel ještě před převozem do nemocnice. Od té doby mám pocit, že jsem ho zklamala.

Rozhodnutí soudu bylo směšné. Obžalovaný házel vinu na manžela. Dostal 3 roky vězení. My byli na hlavní, on na vedlejší, nedal přednost, ani se nezastavil. Křižovatku jsem si prohlédla. Je tam: "Dej přednost v jízdě". Kdyby tam byla stopka, možná by vše bylo jinak. Je to strašná křižovatka, náš Štěpánek nebyl bohužel první ani poslední, kdo zde zemřel. V roce 2005 zde došlo k téměř stejné kolizi se třemi mrtvými.

Věřím, že se na nás dnes kouká a je šťastný. Vždyť je přeci nemožné, aby se někam vypařil. Je s námi stále. Čekáme jen na společné setkání. S manželem jsme již staří a víme, že to dlouho trvat už nebude. Manžel prodělal dva infarkty, já mu pomáhala. Máme se rádi a stále máme našeho Štěpánka. Je stále ve svém pokoji, v našem bytě, v mysli, paměti, srdci, všude. Máme všechny jeho věci, oblečení, sešity, fotky, uniformy, zkrátka vše, co je s ním spjato. Moc nám chybí a museli jsme se naučit bez něj žít. Žádná matka se s tím nikdy nevyrovná, ale naučí se jednoho dne na své děťátko myslet s malým úsměvem na rtech.

Vyčítám si dodnes, že jsem ho pouštěla na sedadlo smrti. Nejvíc mě trápí, že jsem svou touhou po dítěti způsobila, že Štěpánek byl náš, kdybych ho nechtěla, žil by dodnes, byl by šťastný krásný mladý muž, měl by rád své povolání, a třeba by on sám měl už rodinu. Přála bych si, aby nám jednou s manželem odpustil, ale my chtěli jen, aby se měl dobře, aby mu nic nechybělo, a zabili jsme ho.

Kdybych si měla někdy představit své miminko, chtěla bych, aby bylo jako on, protože Štěpánek byl, je, a nadále až do mé smrti bude MÉHO SRDCE ŠAMPION!

MRZÍ NÁS TO, ŠTĚPÁNKU, MAMINKA A TATÍNEK.

Děkuji DC za její existenci, a za její usilí pomáhat zdrceným rodičům. V úctě Ivana Hartmanová.