11.02.1990  29.03.1994

11.2.2011
Můj malinký chlapečku. Nestačil jsi mi vyrůst a dospět. Dnes bys slavil 21. narozeniny. Děkuji Ti za den, kdy ses mi narodil. Děkuji za to, že jsem netušila, jak je nám společný čas vyměřen. Děkuji, Románku, za to, že jsem mohla být Tvou maminkou. Děkuji za každou chvilku s Tebou. Mám Tě ráda, Románku. Moc mi chybíš. S láskou, maminka.

29.3.2011
Můj milý chlapečku. Je to 17 let, co jsem Tě naposled pohladila. Dodnes jsem nepochopila, jak jsem mohla tak dlouhou dobu bez Tebe tady přežít. Tolik bych Ti toho chtěla říct, tolik Ti toho dlužím. Chvíle, kdy jsi zavřel očička naposled, mi příjde, jako by se stala včera. Kvetly fialky a bylo jaro. Miluji Tě, můj Románku, a budu vždycky láskou nekonečnou, až do konce svých dnů. Nesmírně jsi mě obohatil a já Ti nedokázala pomoci. Děkuji Ti za všechno. Tak moc mi chybíš. S láskou, maminka

29.3.2013
Stýská se nám, Románku... Tak moc nám chybíš... Milujeme Tě. Maminka a tatínek.

Příběh

Můj chlapeček onemocněl ve dvou a půl letech zhoubným nádorem - neuroblastomem. Ten odhalily rentgenové snímky při opakovaném zápalu plic. Vůbec jsem si neuvědomila vážnost onemocnění, vážnost situace, to, na jaké nás vůbec posílají oddělení, jaká léčba nás čeká. Do poslední chvíle si člověk myslí, že jemu se něco tak strašného stát nemůže... Operace a léčbu nesl Románek moc statečně. Nemoc byla ale silnější a několikrát se vrátila.

Tolikrát jsem si přála, abych onemocněla já sama a mohla ty hrůznosti, kdy chemoléčba devastuje i všechno zdravé, převzít sama na sebe. Trápím se, že tímhle vším muselo projít moje vlastní dítě a nebylo to k ničemu. Každý den mě napadá, že jsem s ním měla raději skočit z okna nemocnice a tak ukončit to trápení. Své onemocnění bych si snáze vysvětlila tím, že je to osud, že jsem si tady nějakou dobu již odžila, že to prostě přišlo a tak to musím vzít. Ale jak si něco takového vysvětlit u čtyřletého chlapečka, to opravdu nevím.

Bylo to období krizí všeho druhu, života naruby, operací, chemoléčby, ozařování, špatných zpráv, nových nadějí a zase špatných zpráv. Díky těmto nepříjemným prožitkům mi můj Románek tak rychle dospěl před očima, jako by chtěl dohnat všechno, co už sám nestihne. Pořád mi chválil oblečení, vlásky, které on sám neměl a říkal, jak moc mě má rád. Taky mě posílal pryč, na ubytovnu, protože měl příšerné bolesti nožiček. Styděl se přede mnou plakat a já nevěděla, jak mu pomoci. Pan doktor mi řekl, že již nějaké kapičky proti bolesti dostal. Mezi jeho poslední kresbičky patří obrázek, jak autobus odváží uzdravené děti z nemocnice. Na obrázku je za okny autobusu vidět dětská hlavička vedle hlavičky. Všechno v nemocnici odžíval snad i za ostatní děti a každému dětskému pláči a trápení rozuměl. Taky mi vyrobil na hlavu papírovou korunu, abych byla jeho královnička.

A pak příjde poslední náš společný den, po roce a půl bolavé a bezúspěšné léčby, takový jarní, krásný a můj chlapeček se mě ptá, " mami, kdy už se konečně uzdravím, to strašně trvá ". Řekla jsem mu, že musíme ještě chviličku vydržet a že ho budu celého hladit, aby mu bylo líp. A přitom vím, že se mi neuzdraví už nikdy. Už si ani nepovídáme, je vysílený a pořád se dívá na stěnu, kde je nalepený bílý beránek. K večeru jsem odcházela s jeho oblečením, nejmilejším medvídkem někam, nevěděla sama kam, asi někam, kde mi naprosto skončila budoucnost. Jediné, co jsem vnímala a cítila, byla úleva, ticho, drásající prázdnota a neskutečná opuštěnost.

I kdybych měla na hlavě korunu s diamanty, největšími na světě, královničkou už bez tebe, můj Románku nikdy nebudu. Tou jsem byla s tebou. Občas cítím, že se ke mně andělíček snaží přiblížit přes svou nebeskou bránu, plnou bílých drobounkých růží. Vnímám to jako zvláštní energii, kdy jsem schopna na potkání lidem říkat: žíjte, buďte šťastní, mějte se rádi, nepotkalo vás to, co mě. Můj andělíček mnou prostupuje, ale co mám dělat já, abych mu byla nějak nápomocná, když jsem mu neuměla pomoci tady na zemi a nechala jej odejít. Jak mu mám předat ty tisíce maminkovských pusinek, objetí a pohlazení, které mu dlužím? Přece se nemůžou rozplynout někam do prázdna?

Říká se, že i z té neošklivější rány může být nakonec krásná jizva. I když je to 15 let, z nejošklivější rány je rána stále stejně ošklivá, možná ještě ošklivější. Přidává se beznaděj, zoufalství, hrůza z dalšího dne. Vím, že tahle bolest je největší na světě a skončí jedině tehdy, až se sečtou všechny mé dny.

Děkuji Ti Románku. Děkuji Ti za to, že jsem mohla být aspoň na chvíli Tvou maminkou.

S láskou maminka Alena.

Slzy pro Tebe

Můj andělíčku, kolik slz pro Tebe ještě mám,
každý den a hodinu si svůj doživotní úděl vybírám,
vysvobození je ve smrti mě samotné,
tak proč tu stále přežívám.

Šťastná vánoční ozdoba

Když jedny vánoce, vánoční ozdoby zkoumáme,
Tvůj obličejíček se v jedné z nich zvětšený odráží,
tak vzácný tady smích se nemocniční chodbou rozléhá,
a pak na dlouhou dobu zase utichá.
Bolest a strach se všude kupí,
proboha, jak Ti jen pomoci.

Hlásek

Držím věci, kterých ses kdysi svými prstíky dotýkal,
a přitom hlásek zvonivý slyším tvůj,
nikdy nezapomenu na to, jak jsi mne objímal,
kéž lehounká je přikrývka, chlapečku můj.

S láskou i ostatním maminkám.