06.06.1971  16.02.1999

Láskyplná vzpomínka

Chtěla bych vzpomenout na jednu super holku, byla moje jednovaječné dvojče, moje druhé já, umřela v 27 letech, nečekaně po jednoduchém lékařském zákroku, v nejlepším.

Už jsme měly za sebou léta, kdy jsme se nemusely, kdy jsme si spíš hledaly někoho jiného, užívaly jsme si život, pořád spolu, v práci, ve volnu, báječně jsme se doplňovaly.Já potom rodinu, ona kariéru, byla krásná, perfektní, pro radost.

Jenže nic nemůže být pořád perfektní, je to už jedenáct let, jsem z toho asi už venku, tak bych chtěla vzkázat, jde to přežít, trvá to dlouho. Nejhorší jsou první dva roky, ale vážně to jde, i když s tím už budete žít napořád.

Tenhle portál jsem objevila náhodou a ty příběhy mě zase vrátily do toho hnusného roku 1999. Únor bez sněhu, jen tak pomalu padal, byla mi pořád zima, pořád jsem spala. Neměla jsem hlad, absolutně žádné lidské potřeby, napůl mrtvá, paralyzovaná, žádná radost, bezbřehý smutek, chlad, strach. Ale asi díky tomu, že jsem extrémní introvert, zvládla jsem to bez léků, psychologů, jen s dětmi. Jak by mi tenkrát tyhle stránky strašně pomohly. Pomohla práce, povinnosti, i když se nechtělo nic, jen spát, musela jsem. A cizí lidi, kteří o tom nevěděli a pomohli, třeba, že mi vynadali nebo po mně jen něco chtěli, probrali mě vždycky z letargie.

Vždycky mi tu bude chybět. Všude, pořád, rozuměly jsme si beze slov, jak to u dvojčat bývá. Naprostá harmonie, kterou teď marně u blízkých lidí hledám a tak aspoň rodím děti, aby nás přibývalo a ne naopak. Ten třetí, poslední má její oči a asi bude levák jako ona, a to mi stačí. Jsem šťastná za každou takovou maličkost, dává mi signály, i když jsou to zdánlivě běžné věci./já vím, jak to je Marti/.

Po její smrti se kolem začaly objevovat samé Martiny. Vždy, když to byl někdo milý, sympatický, s kým jsem našla společnou řeč, jmenovala se Martina. I tenhle mail, Martina. Nedivím se.

A předtuchy, co se týče lidí. Po pohřbu jsem vždycky úplně cítila ten pohřební vůz, jak někde stojí za rohem, nemohla jsem ho vidět, a za chvíli vyjel. Hrůza, člověk se asi trochu napojí na tu jinou dimenzi, opravdu to funguje, ale tohle zrovna příjemný nebylo, ale musela jsem tu její smrt přijmout se vším všudy. I pohřební vůz, pohřeb, rakev, hrob.

Když jsem tam šla poprvé, řvalo to ve mně, ale teď je to už součást mého života a bude už navždy. I to, jak vypadala po smrti. Jak byla zřízená naším zdravotnictvím. Pitvou. Jak byla ledová a tvrdá, jak nedýchala: Strašně divný, neskutečný, vůbec jsem nechápala, co se jí to stalo, co jí to udělali, mojí Martě. Tý nejkrásnější Martě na světě. Ta hrůza z toho pohřbu. Říkala jsem si, ať jde o někoho jiného, ale ne ni, o kohokoliv jiného, tohle se mě dotýkalo příliš, připadalo mi, že tam lítám někde nad tím vším, jakoby ve vzduchoprázdnu, chtěla jsem, aby vstala, a šly jsme zas na kafe, nebo nakupovat, ale jí bylo už všechno jedno. Koukala trošku jedním okem, kůže na obličeji ji jakoby nepasovala. Divím se, že jsme to všichni ve zdraví přežili. To už nebyla ona, ale kdybych tam nešla, nikdy bych nevěřila. Hledala bych ji, aspoň ze začátku určitě.

Bylo mi hrozně líto mámy. Snad Marťa někde je a má se dobře, a já ji moc děkuju, a jsem šťastná, že jsem s ní mohla projít celý její život. Znala jsem každý její detail, každý chloupek,znamínko. Ve vaně jsme si vždycky počítaly pihy, a že jsme se spolu koupaly snad až do patnácti! Když už jsme se tam nemohly narvat, aspoň jsme se v koupelně praly. Bylo to neskutečné boží dětství. S dvojčetem, to máte parťačku pro všechno. Milovala jsem ji jako už nikdy nikoho a nikdy jsem ji to neřekla. To mě strašně mrzí, byla to pro mě naprostá samozřejmost, že ji mám. A ona mi to pár týdnů před tím řekla, že mě má bezvýhradně ráda. To nemohl v tu dobu o mně říct fakt nikdo. Proč to říkala, proč nám pořád všem dávala dárky, dávala lásku najevo, jako nikdo z nás? Zvláštní.

Byla z rodiny nejmladší, nejhezčí, nejlepší. Proč takoví odchází jako první? Že jí mám ráda, jsem ji řekla pak už jen v nemocnici. Byla tři měsíce ve vegetativním stavu, jako mrkací panenka, bez myšlenek, ale snad nás nějak vnímala. Do té doby jsem nevěděla, že může žít tělo a hlava už ne. Ale snad to pro nás bylo lepší, nebylo to z bílého do černého, ale přes takovou šeď, kdy vlastně byla živá-mrtvá, a my doufali, že se stane zázrak. Mohli jsme ji ještě pohladit, povídat si, vidět ji, ale ona už byla pryč.

Já pořád tu naši pupeční šňůru cítím, není přerušená, někam vede, a to mi pomáhá. Myslím, že oni za námi nemůžou. Asi to prostě nejde. Určitě by totiž přišla. A já zatím nechci navazovat spojení. Toho se bojím, že už bych nebyla jako dřív, ale těším se zas na ni. Jednou se snad sejdeme a bude zas prča jako dřív.

To jsem se rozepsala. Měla to být jen vzpomínka. Chtěla jsem, aby někde o ní bylo napsáno. Aby na ní lidi alespoň na chvíli mysleli, koukli se na ni a řekli něco hezkého. aby nezmizela.

Takže Marťasko, díky! Byla jsi super.))

A moje děti jsou i Tvoje.