20.07.1993  17.01.2014

Můj milovaný syn (jediné dítě) Martin zemřel z vlastního rozhodnutí. To, co cítím, je nepopsatelné...

Ráda bych sem vložila úryvek z jeho dopisu spolužákům:

"Co se důvodů týče, stejně jako komukoliv jinému, ani vám nesdělím nic konkrétního. Jediné, co mohu říct, že jsem tento den plánoval řadu měsíců, a že ve chvíli, kdy se tento příspěvek stane pro vás uveřejněným, bude již z mé straně vše vyřízeno, proto není třeba vyvolávat jakoukoli paniku a burcovat na poplach. Jsem v mnoha ohledech perfekcionista a mám rád, když se věci dotahují do konce - bylo by chybné si myslet, že právě v takový zásadní okamžik budu postupovat jinak.

Znáte mě jako duševně vyrovnaného člověka s racionálním úsudkem, příliš nepodléhajícího emocím. Můj psychiatrický posudek byste shledali zcela čistým, mentálně jsem naprosto zdravý. Není totiž pravdou, že sebevrazi jsou nešťastné osoby s těžkými depresemi či pomatení šílenci. Jádro věcí tkví v odlišném pohledu na podstatu existence jako takové. Pro většinovou společnost je takovýto čin zavrženíhodným. Mnoho z oněch lidí Vám ale nedá uspokojivou odpověď proč. Když už nic jiného, každý má právo se rozhodnout, jak se svým životem naloží. A pamatujte na jedno - názor většiny nemusí být tím správným. Myslel si před druhou světovou válkou německý národ, že ten pán s knírkem je jen pomateným šílencem, prahnoucím po zvrácené podobě světa?

Odcházím s úsměvem a pocitem, že mi život již nabídl vše a o další jeho dary nemám zájem. Známý fyzikální fakt říká, že vše potřebuje určitou formu paliva, nic dlouhodobě nefunguje bez závislosti na něčem jiném. Má pomyslná nádrž už před nějakým časem vyschla a žádné palivo ji nemohlo naplnit natolik, aby mohla fungovat dále.

Věřím, že je to velké překvapení, ale vždy jsem byl spíše uzavřený člověk. Nikdy proto nespoléhejte jen na svůj dojem, že někoho opravdu znáte, realita může být podstatně odlišná. I má rodina mě znala jen velmi málo, takže nemusíte mít pocit, že jsem mnohé z vás nevnímal jako své blízké.

Vůči nikomu nepociťuji nějakou zásadní nenávist, proto vám všem bez výjimky přeji vše dobré v následujícím průběhu vašich životů. Po prvotním šoku někteří budete možná sami překvapeni, jak rychle zapomenete na tuto událost.

A jelikož jsem člověk kulturně založený, vybral jsem pro svůj odchod speciální znělku, kterou si, prosím, pusťte jako poslední vzpomínku na jednoho ze svých spolužáků, potažmo přátel.

Zatleskejte (anebo vlastně nemusíte), opona se zatahuje..."

Myslím, že k tomu není co dodat..., uvádím to zde ze dvou důvodů: nechci, aby můj syn byl zapomenut a možná jeho slova pomohou zoufalé matce či otci v situaci, která je podobná mojí, částečně objasnit toto hrozivé rozhodnutí jejich nešťastného dítěte...

Jeho otec, můj manžel, jeho smrt nepřežil. Odešel 5 měsíců po svém milovaném synovi...

Budou mi oba chybět do konce mých dnů. Tolik bych si přála vědět a věřit, že se pak doopravdy znovu setkáme...

Máma Jitka