02.12.1986  31.05.2014

Odešla jsi tak náhle, že stále nemůžeme uvěřit, že už nepřijdeš.

Byla si skvělá dcera, matka i sestra.

Myslíme na tebe každou vteřinou a nikdy nezapomeneme, stále zůstaneš v našich srdcích, milujeme:Tě.

Mamka, taťka Honzík a bráškové Lukáš a Jakub

Příběh

Markétka už není.

Moje Markétka byla vždy sluníčko, které dokázalo rozzářit, i když jí nebylo nejlépe. Chápavá, láskyplná a pohodová, i když někdy malinko rebel, ale  to jen pokud jí šlo o dobro druhých, no prostě Střelec se vší všudy. Její láska k bližnímu byla citelná a nešlo ji necítit.

Týden před tím byla u nás, šťastná, spokojená, oslavovali jsme narozeniny vnučky a byla to nádherná atmosféra. Dokonce jsme řešili i příkoří, které se naší rodině stalo a ona bojovala jako lev za naše práva, ale...

******

V noci jsem byla vzhůru a na budíku bylo 00:20 hodin. Cítila jsem tíseň na hrudi. Potom jsem znova usnula. Je sobota ráno, probouzí mne manželův budík – jde výjimečně v sobotu do práce.

Když odjel, znova jsem usnula. V 6:30 zvoní telefon a tam vidím, že volá manžel. Už to, že volá, je velmi znepokojivé, snad neměl havárii!!!

Beru telefotn a slyším: „Mladí měli autonehodu a holka je mrtvá.“ (tu větu do smrti nezapomenu a slyším ji v uších stále dokola).

Vůbec jsem nechápala co mi říká, ptám se - malá? (Mají malou holčičku) „Ne, Markéta."

Najednou jsem stála paralizováná a vůbec jsem nevěděla co se děje. Byla jsem doma sama. Manžel říká: „Jedu domů.“ Pořád nevím co se děje, běhám po  baráku sem a tam a nevím co mám dělat. Myslím na nejmladšího syna, který odjel na výlet do Rakouska. Snad se mi vrátí v.pořádku. Nejsem schopná myslet. Pocit bolesti je hrozný, nevím, jak dlouho takto pobíhám. Potom vytáčím číslo své maminky a říkám jí, co se stalo, dál volám staršímu synovi, pláčeme společně a jsme zoufalí.

V zoufalství si jdu udělat kávu a vidím, že jde sousedka, vybíhám ven a  prosím ji, aby se mnou zůstala než přijede manžel. Nějak ani nevím o.čem jsme spolu mluvily. Najednou jsem úplně mimo a vše se děje jako mimo mne.

Přijíždí manžel a říká, že mu volal tchán naší dcery, že byl u nehody a  identifikoval naši Maky. Manžel Maky je v nemocnici v kritickém stavu. Moje hrůza se ještě zesílila při představě, že by nepřežil ani zeťák Jirka.

V cca 8:45 hodin přijíždí Jirkovi rodiče a říkají nám, co se stalo. Myslím na Jirku, snad bude v pořádku. Ať má malinká alespoň tatínka. I  když vím, že to byla jeho vina, tak necítím zlobu, jen bolest a smutek.

Nic nechápu, jsem naprosto mimo a chvílema ani nevím, o čem se mluví. Cítím obrovskou bolest a říkám si v duchu, proč mi nezavolali hned? Nehoda se  stala ve 00:20 hodin. Mohla jsem tam ještě dojet a být u své dcery nebo být, vědět dřív. Moji holčičku odvezli a já ani nevím, kde ji mám.

Snažím se poslouchat, co se povídá a slyším jen diskusi o penězích a vyřešení hypotéky mladých. Při otázce, jak je na tom Jirka, mi jeho otec odpovídá s klidnou tváří, že volal do nemocnice a že je v kritickém stavu a neví jak to s ním bude. Jeho výraz mi připadá studený – nechápu.

Ptám se kde je vnučka, je u nich s jejich dcerou. Ta informace mne uspokojuje a ptám se zda ví...

Prý ne. Chci jí to říci sama a tak (ani nevím jak) jedu s nimi za svou beruškou a říkám jí co se stalo. Pláčeme obě. Ona v náruči své tety a já mám pocit, že mi praskne srdce.

Musím udělat hroznou věc, dojet do bytu své dcery a tam sklidit, co je třeba a najít věci pro ni do rakve – HRŮZA!!!

Markétko, nikdy na tebe nezapomeneme a ani na tvou krásnou holčičku, budeme jí vždy po boku za všech okolností.

Milujeme vás a budem vždy bojovat za vás a lásku...