02.11.1999  01.08.2007

Není dne, abych na tebe, Laurinečko, nemyslela a nepopřála Ti dobrý den a dobrou noc. Moc nám všem nesmírně scházíš... Za všechny, co Tě milovali... babička Hanka

Ne, neopustila jsem Vás, jen jsem odešla chvíli před Vámi...

Moje zlatá Laurinečko, blíží se den Tvých narozenin... Doufám, že tam, kde teď jsi, je oslavíš velkolepě a my budeme moc vzpomínat a doufat, že je zase někdy budeme slavit spolu. Milujeme Tě, miláčku, a vždy budeme... Za celou rodinu Ti pozdravení a vzpomínku posílá babi Hanka

Příběh

Moje milá Laurinečko,

holčičko moje, píši Ti dopisek a posílám ho přes mé srdíčko a myšlenky tam, kde teď jsi. Zase Ti chci říci, že Tě mám stále v sobě a že Tě stále a už navždy budu milovat, a protože jsi nám odešla a já Ti nemohu tato slova říci a chovat Tě v přitom v náručí a dívat se Ti do Tvých moudrých očí, volím tuto cestu a vím, že se má slova k Tobě dostanou.

Jsou to tři měsíce, kdy jsi mi věnovala nádherné ráno prvního srpna, v duchu Ti za něj pořád děkuji. Je zvláštní, jak jsi byla se mnou, každou minutu toho rána jsi mi dala, vstávala jsi se mnou brzy, četla jsi mi v koupelně z Mateřídoušky, chválila jsi mě, jak mi to sluší, když se oblékám do práce, chystaly jsme spolu snídani a spolu vzbudily Tvou spící sestřičku. Nakonec jsi mě chytila kolem pasu a řekla mi: „Maminko moje, já tě mám taaak moc ráda.“ Jak bych jen mohla tušit, že to od mé holčičky slyším naposledy, že se se mnou loučí. Když jsem odjížděla do práce, slíbila jsem Ti, že přijedu brzy, už před druhou hodinou, abychom to sluneční letní odpoledne strávily všechny tři – Ty, Tvá sestřička a já – spolu na kolech. Pořád jsem na Tebe ten den myslela, ještě jsem vám oběma koupila v obchodě nějaké sladkosti na ten výlet na kolech a už jsem spěchala za vámi.

Na okamžik, kdy přijíždím do naší ulice a vidím před sebou hlouček lidí sklánějících se nad dětským tělíčkem nikdy nezapomenu... Na tu sekundu, kdy jsem si s šílenou hrůzou uvědomila, že to ležící dětské tělíčko má na nožičkách Tvoje nové „skejťácké“ tenisky, které sis sama vybrala... Vyskočila jsem z auta a těch několik metrů se modlila, aby to byla jen nějaká drobnost, abys jen zakopla, spadla z kola... Když se plačící lidé rozestoupili, teprve jsem uviděla moji holčičku, ležící na boku, tak drobounkou, jako by neměla sedm ale teprve tři roky... Vůbec jsem nechápala, co se stalo, až pak... Vedle Tebe zbořená zeď, sloupek plotu, taková tíha... spadla na Tvoje hubené tělíčko a zranila Tvoje bříško. Nevinná dětská hra u sousedů...

Ležela jsi se zavřenýma očima, tiše a klidně a odcházela někam, kam my ostatní ještě nesmíme a já Tě hladila a konejšila, říkala jsem Ti, že to bude v pořádku, že je Tvoje maminka u Tebe a pomůže Ti. Modlila jsem se, prosila Boha, aby si Tě k sobě nebral. Cítila jsem se tak bezmocná. Neměla jsem slzy, abych mohla plakat, vše ve mně zmrzlo, umřelo, už jsem to nebyla já. Volala jsem sanitku, prosila, aby spěchali, stále dokola... Čekala jsem na vrtulník, ne, čekala jsem vlastně na zázrak... Znovu jsem Tě hladila… Jedna polovina mého srdce věřila... druhá polovina cítila Tvou dušičku, jak už v tom tělíčku není, jak je blízko mě a uklidňuje mě a dodává mi sílu neumřít zároveň s Tebou.

Lékařská snaha osádky vrtulníku a pak beznaděj v očích lékařů v nemocnici, kteří Tě zkoušeli operovat, drželi Tvoje srdíčko dlouho v rukách a moc chtěli, stejně jako my všichni, ať znovu začne bít... To byla nekonečná hrůza, nekonečná nepředstavitelná bolest, kterou jsem prošla... Prosila jsem lékaře na kolenou, aby to nevzdali, aby se k Tobě vrátili a něco ještě zkusili... Ale Ty už jsi byla andílek, byla jsi u mě a moje srdíčko se zastavilo s Tvým a nechtělo bít dál.

Laurinečko, Ty víš, jakou cestu jsem musela projít, jak dlouho jsem bojovala s myšlenkou, jít tam za světlem, za Tebou. Byla jsi úžasná, chytrá holčička, milovala jsi vše živé a vše milovalo Tebe. Uměla ses smát a uměla jsi plakat, když byl smutek blízko, uměla jsi pohladit po duši a uměla jsi otevřít srdce. Chybíš nám naše Lalinečko, chybí mi Tvoje objetí, Tvoje drobná ručička v mé, vůně Tvých vlásků. Chybí mi naše povídání, Tvoje nekonečné otázky, Tvoje jedničky v první třídě...

Setkala jsem se s hodnými lidmi, kteří mi pomáhali pochopit PROČ. Sdružení Dlouhá cesta má název, který je pravdivý. Pro rodiče, kteří přežijí své děti, to je dlouhá, těžká a bolestná cesta. Myslím, že si Laurinko přeješ, abych došla co nejdál.

Jsi nádherná, moudrá bytost, se kterou jsem měla to štěstí se ve svém životě potkat. Děkuji Ti za vše, čím mě Tvoje přítomnost obdařila. Není dne, abych si na Tebe nevzpomněla a neviděla Tvůj vševědoucí úsměv a oči, které viděly až do duše.

Byla jsi obklopena motýly, stále byli blízko a byli tak něžní a krásní, jako Ty. Na Tvém oblíbeném tričku, které jsi nosila do školy, byl spolu s vyšitými motýlky tento nápis:

„…někde tam, existuje tajemná zahrada, kde kouzelní motýli létají nad rozkvetlými květinami..“

Tak jsme Ti tento nápis dali i na hrobeček a dopsali tam: „tak si leť , naše motýlí holčičko“.

P.S.: Laurinko, za několik dnů potom, kdy jsem Ti psala se slzami tento dopis, jsem se dozvěděla, že v mém nitru klíčí nový život. Že naše láska, náš slib (když jste byly se sestřičkou malinké a ptaly jste se na smrt a co bude po ní), že se mi moje holčičky znovu narodí v příštím životě, že si, až bude Tvůj čas, vybereš stejnou maminku, to vše způsobilo ten zázrak, že Tvoje dušička si vybrala cestu, jak být zase blízko. Několik moudrých lidí mi potvrdilo, že opravdu máš povolení a vracíš se za mnou a svou sestřičkou. Děkuji Ti, že sis mě vybrala, budu Ti nejlepší maminkou, jakou jen dokáži být. Lékaři říkají, že je mé těhotenství zázrak. Není to zázrak, Laurinko moje nejsladší, a my obě to víme. Těším se, až Tě budu moci znovu obejmout, pohladit a podívat se Ti do očí. Jsem stále s Tebou můj andílečku.

Tvoje maminka

Laurinka zemřela 1.8.2007 ve svých 7,5 letech, když se na ni, při hře s její sestřičkou a malým kamarádem, zřítil betonový sloupek plotu u sousedů. Po několikahodinovém marném boji lékařů ve Fakultní nemocnici v Olomouci podlehla svým vnitřním zraněním.

Chtěla bych všem maminkám dát naději. Naději na to, že naše děti jsou stále blízko a dívají se na nás, jsou na nás pyšné, jestliže nám jejich odchod otevřel srdce a díváme se na svět jinýma očima. Některé děti se vrátí, jejich dušičky splnily úkol, který na sebe vzaly a když je maminčino srdíčko plné lásky, kterou chtějí dát, vrátí se a lásku si mohou dát navzájem.

Yveta Holušová