01.04.1990  10.12.2014

Kubíčku, moc Tě milujeme a vždycky to tak bude.

Asi si neumíme představit, jak hrozně zle Ti bylo,
žes musel umřít.

Tvoje maminka s Petrem,
sestřička Kačenka s Petrem a Barunka.

Vzkazy Kubíčkovi

Příběh

Dne 1. 4. 1990 se mi narodil syn Kubíček. Byla jsem ráda, že je to chlapeček, doma už na něj čekala dvouletá sestřička Kačenka. Díky malému věkovému rozdílu se měli moc rádi, byli oba hodně upovídaní, stále byli spolu. Vyrůstali na vesnici, takže mohli být pořád venku na zahradě, koupat se v bazénku, stavět sněhuláky, hrabali se v hlíně a písku, myslím, že měli hezké dětství. Milovala jsem je z celého srdce, někdo by řekl, že je rozmazluji, což mi vyčítal i jejich otec, ale oni byli smyslem mého života. Věnovala jsem se jim, jak jen to bylo možné, chodili jsme na procházky, hráli hry, stavěli stavebnice, hodně si povídali, obě děti hrály florbal.

Když bylo Kubíkovi 14 let rozvedla jsem se a stěhovali jsme se do města. Děti tím nijak netrpěly, rychle si zvykly, žili jsme s mým přítelem Petrem, se kterým si vytvořili hezký vztah, chodili spolu sportovat, Petr jim dělal svačiny, když jsem byla v práci, chodil na třídní schůzky, žili jsme hezký a spokojený život, nikdy jsme se nehádali, jezdili jsme na dovolené, chodili jsme na bowling, badminton, bazén... Kubík se dostal bez příjímacích zkoušek na stavební průmyslovku, zvládal jí dobře, nebyly s ním žádné problémy, puberta proběhla, ani jsme jí nezaregistrovali, chodil cvičit s kamarádem do posilovny, zdravě jedl, o prázdninách chodil na brigády. Hodně jsme si povídali o všem možném, o škole o kamarádech o drogách, věděla jsem spoustu věcí. Často si ke mne lehnul k televizi, položil si hlavu na klín a řekl, že je kočička, ať ho škrabkám. To znamenalo škrábání ve vlasech a na zádech, byl to mazlík.

Ve 3 ročníku začal chodit se spolužačkou Baruškou. Byla to hodná holka a hlavně se moc milovali. Po 3 ročníku jel na brigádu do Anglie s kamarádem na sběr jahod. Hrozně jsem se bála, aby se mu nic nestalo, aby dobře jedl, kupoval si maso a ovoce, aby zbytečně nešetřil a neonemocněl. . no zkrátka starostlivá máma

Odmaturovali oba s Barčou na jedničky a dvojky a přihlásili se na vysoké školy. Kubík do Ostravy a Brna a Barča do Prahy a Brna. Měli do vymyšlené tak, že pokud se dostanou oba do Brna, půjdou tam a pokud Bára do Prahy, Kubík na vysokou nenastoupí a půjde pracovat k policii a školu si dodělá později. Nebyla jsem z toho nadšená, ale respektovala jsem jeho rozhodnutí.

Kubík se dostal na obě školy, ale Barča se dostala jen do Prahy a tak bylo rozhodnuto. Bylo mi z toho smutno, dcera už mezitím bydlela se svým přítelem a my s manželem zůstali sami.

Kubík udělal fyzické a psychické testy a dostal se k policii ve Středočeském kraji, rekonstruovali a pomalu zařizovali byt, byli šťastní, vždycky běhali po bytě s notebookem a ukazovali na skypu, co už mají zařízené. Jezdili k nám a my k nim, jak jen to čas dovolil. Já ještě 2 roky obrečela každý jeho odjezd. Pak se i Kubík dostal na vysokou a studoval při práci, všechny zkoušky zvládal napoprvé, někdy i v předtermínu, byl hodně cílevědomý a rozumný. U policie přišel s kde čím do styku, chodil k i k sebevraždám, odsuzoval tyhle lidi, říkal, jak to může někdo udělat, vždyť všechno jde nějak řešit, že nechávají za sebou tolik nešťastných lidi. Taky řekl, jak to musí jezdit sdělovat rodinám, ale vykládal i úsměvné historky z práce, byl u pořádkové policie a já se zase bála, aby se mu něco nestalo.

Založili jsme hezkou tradici, že jsme trávili společně dovolené, Katka s přítelem, manželův syn Jirka s přítelkyní a Kubík s Barčou. My jsme zaplatili na týden chatu, jednou na Jižní Moravě, jednou v Beskydech, pak v Orlických horách... Jezdili jsme na kolech, plavali, dvojice mezi sebou soutěžily v tenise, volejbale, šipkách, ping pongu, ve stolních hrách, hlavně aktivitách, u kterých jsme se hrozně nasmáli, po večerech se grilovalo a na konci týdne sčítaly body a rozdávaly medaile.

Když se Kačka rozešla s přítelem, zjistila, že ji podvádí, Kubík jí volal, ať přijede za nimi do Čech, učil jí bruslit, řídit auto, vzal ji na policejní večírek, seznámil ji s kamarády, Barča s ní zašla ke kadeřnici a na řasy, přijela krasná a odhodlaná začít znovu.

Všechny vánoce jsme trávili spolu, já vánoce milovala, pekla jsem pro všechny cukroví, už od srpna nakupovala dárky dělala výzdobu a těšila se až se všichni sejdeme. Taky všechny narozeniny jsme slavili ve velkém, já navařila a napekla, vymýšlela dárky, welnes pobyty, ale i děti nám. Žili jsme všichni šťastný život. Kubík kromě toho jezdil s kamarády z Čech na lyže a v létě na vodu. A já zas umírala strachem, ať se neutopí, musel mi vždy večer napsat, že je v pořádku.

Někdy v únoru se Kubík s Barčou rozešli. Prý to chtěli oba, domluvili se na tom, že už to není ono, zamilovanost vyprchala a tak si oba sehnali bydlení v Praze. Kuba s kamarádem Ludvíkem a Barča s kamarádkou, aby se podělili o nájem. Barča to nesla špatně, občas volala, hlavně Katce, jak je jí smutno.

V březnu si Kubík nahmatal za uchem bulku. Řekla jsem mu, že to nic nebude, ať zajde na ORL, tam ho poslali na rtg a na žádance měl v diagnoze napsaný s otazníkem nějaký nádor. Další vyšetření měl až za 14 dní. Byl z toho hodně vyděšený, volal Katce a zakázal jí mi to říkat, ať se nebojím. Katka mi samozřejmě hned volala, že je vystrašený, ať ho zkusím uklidnit, že volal Barči do práce ať přijede, že nechce umřít. Propadla jsem panice, hystericky jsem brečela, ale pak jsem se uklidnila, že to všechno zvládneme, zavolala jsem kamarádce a domluvila mu vyšetření na ORL i CT. Jsem totiž zdravotní sestra. Syn byl moc rád, po směně přijel, ukázalo se, že to opravdu nic není, všechna vyšetření měl v pořádku. Hrozně si oddechl a řekl, že teď všechno hravě zvládne, že nějaké státnice a bakalářka ho nerozhází.

V červnu jsme mu jeli na promoce. Byl šťastný, na týden k nám pak přijel, chodil se bavit s kamarády, bratrancem, sestřenici. V červenci jel na vodu, v srpnu jsem měla dovolenou, tak jsme jeli za ním do Prahy. Byt měl krásný, velký, hezky si ho zařídili, ukázal nám místa kam chodí bruslit a běhat, kam chodí na dobré jídlo, obešli jsme historickou část. Pak přijel na pár dní v září, vybíral dovolenou, protože vyhrál výběrové řízení na lepší místo v Praze u policie a taky se dostal na magisterské studium. Byl rád, že mu všechno vychází. V říjnu jsme si volali, povídal, co v nové práci, zdálo se zatím vše v pohodě. Dokonce se zase začali vídat s Barčou, říkala, že jí napsal, že je mu smutno a ona byla šťastná, protože to taky tak cítila. Byla moc ráda, protože tvrdila, že ho pořád miluje a že jsou si stejně souzeni. Přijel na víkend 31.10 večer, povídali jsme si, já měla víkend denní, chlapi jeli ke Katce pomoct něco na domečku, který dostavovali, s tím, že večer si udělají pánskou jízdu, něco pojí, popijí, budou koukat na fotbal, jenže manžel mi pak v neděli řekl, že Kuba není ve své kůži, že se nebavil, usnul. Tak jsem mu hned volala, že bude prodloužený víkend se svátkem 17. 11, ať přijede, že zajdeme všichni na bowling a on souhlasil a přijel.

Sobota utekla, jel navštívit prarodiče a otce, pak jsme se bavili, v neděli jsme byli sami dva, povídali jsme si, byl smutný, říkal, že by se nejraději vrátil domu, že ho nebaví ta nová práce, že neví kde co je, nikoho tam nezná, litoval, že nezůstal na sterém místě, bylo mi z toho nanic. Hned jsem mu řekla, ať požádá o přeložení, že tady má pokoj volný, ať zavolá na personální a zeptá se, nebo strýci, který pracuje u policie, že mu tady něco najde. Slíbil, že ano, odpoledne jsem ho odvezla na nádraží a dívala se za ním. Rozbrečela jsem se, protože takového jsem ho neznala. Skoro denně jsem mu pak volala, jestli není nemocný, nemá nějaké problémy, všechno mi vyvrátil, vykládal mi kde byl, co dělal, volala jsem i Barči i ta mne ujistila, že je v pohodě, měl přijet na vánoce, ptal se, jestli už mám dárky a kolik peču cukroví, řekla jsem mu, že jeho oblíbených už je hromada, že ho nabalím až bude odjíždět. Měl totiž jet s kamarády na 5 dní na hory lyžovat a oslavit Silvestr.

9. 12. v noci mi přišla SMS od Barči, jestli spím, že mi potřebuje zavolat, ale já už spala a tak jsem si to přečetla až ve středu 10. v práci. Hned jsem jí volala a ona mi řekla, že si byla večer s Kubíkem někde sednout, že byl nějaký divný, omlouval se jí, jak se choval, jakoby se obviňoval, řekl, že se neumí bavit, že je divný, pak zas chvílemi plánovali, jak sem pojedou na vánoce a kolem 23.00 se rozešli domů. Byla jsem z toho zmatená, zavolala jsem hned Kubčovi, měl ten den jít do školy na zkoušku, tak jsem mu popřála štěstí, on poděkoval, řekl, že ještě spal, že se do 1.00 učil. Řekla jsem mu ať přijede na víkend, že si zajdeme na vánoční punč na trhy, ale on že ne, že jdou jedné kamarádce na narozeniny, řekl mi i které a hovor jsme ukončili. Zavolala jsem manželovi i Katce, ať mu pak zavolají, řekla jsem jim, co mi řekla ta Bára. Byla jsem z toho nervózní, nemohla jsem se dočkat večera. Katka i Petr mi řekl, že se mu nedovolali, tak jsem napsala Barči, ať mi pošle číslo na Kubového spolubydlícího. Ta mu zkusila nejdřív zavolat, jenže on jí to položil, tak mi poslala SMS s číslem a vzkazem, že tam jede a dá mi vědět. Byla jsem hrozně nervózní, manžel mne uklidňoval, že určitě zapomněl v práci telefon, nebo někde slaví zkoušku a telefon zvoní doma. Doufala jsem, ale vytáčela pořád dokola Barču, Ludvika, Kubíka, všechny telefony zvonily a nikdo je nezvedal. Řekla jsem manželovi, že tam musíme jet, přivézt ho tady, že se něco děje, šla jsem sbalit jen nutně věci, kartáčky, peníze, oblíkli jsme se a v tom zvonil zvonek u dveří a já věděla, že je to policie a co nám jdou říct. Manžel otevřel a já na ně křičela ať mi to neříkají, že to nechci slyšet, bylo to strašné, šílené, neuvěřitelné. řekli nám, že se oběsil doma, nechal dopis na rozloučenou nejbližším. Všechny nás v něm vyjmenoval, omlouval se, že nám ubližuje, ale že trpí depresema a nemůže se z nich dostat, ať mu odpustíme, že nás miluje.

Zavolala jsem Kačence hned k nám přijeli, všichni jsme se objímali a plakali a nemohli tomu uvěřit. Pořád jsem opakovala, že to nemůže být pravda, že on by to nikdy neudělal. Ten dopis jsem přečetla už 100 krát, prohlížím pořád dokola fotky z dovolených, z promocí, všude se směje, tak proč?

Pak už přišly jen dny a noci plné pláče, beznaděje, zařizování pohřbu, výslechy u policie a milionu otázek, proč se to stalo nám, proč Kubíkovi, jak to že jsem nic nepoznala, jak to že jsme mu nepomohli, kdy to začalo, jak dlouho se trápil?! Proč se nám nikomu nesvěřil. Nikdo, kdo nás znal, kdo znal Kubíka, kdo věděl jak jsme hezky žili, jaký byl Kubík inteligentní a hodný, nevěřil tomu, co se stalo. Katka volala Ludvíkovi, kamarádům z práce, nikdo na něm nic nepoznal, všechno, co nám říkal, kde chodil a tak, všechno byla pravda i ty sobotní narozeniny. Nemůžu to pochopit, co se stalo, co ho tak zlomilo, že na nás zapomněl, že zapomněl, jak strašně ho máme rádi a že jsme mu vždycky pomohli a ani teď by to nebylo jinak. Dr. na psychiatrii mi řekla, že byl nemocný, že podle všeho trpěl těžkou depresí, že je to nemoc, jako každá jiná. On si asi myslel, že to zvládne sám, svou vůli a pak už to nešlo, nebo si uvědomoval, že je nemocný, vždyť na škole měl psychologii, psychiatrii, všechno se to učil a prostě tak žít nechtěl, věděl, že by musel odejít od policie... Nevím a už se to nikdy nedovím. Nejvíc mne trápí, že byl sám, že jsem ho nemohla obejmout a vymluvit mu to.

Trápíme se všichni, my s manželem, Kačka, Barča, viděli jsme, že je smutný, ale přikládali jsme to té práci, nenapadlo nás, že může mít deprese, nebo kdoví jakou psychickou nemoc. Vždyť každý člověk má občas problém, nejsme stále vysmátí. Nikoho nenapadlo, že by náš rozumný, hodný Kubík něco takového udělal.

Zařizujeme pohřeb, vybíráme pomník pro mé milované dítě, pláču tak, že na ně ani nevidím. Nakonec Kačenka nějaký vybere, čekáme až nám Kubíčka přivezou z Prahy zpět na Severní Moravu, domů. Každý říká, že nás čeká to nejhorší v životě - rozloučit se s ním naposledy. Pro mně byl nejhorší den, když jsem se to dověděla. Pohřeb je jen příležitost ho vidět, obejmout, políbit. Hladím ho po jeho krásné tváří, vypadá, jako by spal, pláču a prosím ať mi odpustí, že jsem nic nepoznala. Pak mne manžel odvádí do plné obřadní síně, jsou tady kamarádi, spolužáci, celá rodina, kolegové z práce, Ludvík, celá Barčina rodina, naši známí a kamarádi, hrají hudbu, kterou vybrala Kačenka a Barunka...

Za týden budou vánoce. My žádné slavit nebudeme, nekupujeme stromek, dárky, které jsem nakoupila, manžel rozvezl rodině a Kubíkovy zůstaly ve skříni. Manžel nakupuje, vaří, nutí nás něco sníst, myslím, že bez něj bych skončila asi špatně. Kačka má taky moc hodného přítele, který ji podržel. Jezdí i s Barčou k nám, nebo my k nim, ať nejsme sami.

Pořád se snažíme něco zjistit. Barča nám řekla, že chvílemi byl normálně veselý, chodili po obchodech, byli na vánočních trzích a chvílemi mlčel a poslouchal, co říká ona. Až večer 9. 12. jí řekl, že se dívá na televizi a neví, co v ní hraje, čte knížku a neví o čem, že nevidí budoucnost, ale pak se s ní bavil o vánocích, jak sem pojedou... Pořád přemýšlím, jestli by se něco změnilo, kdybych ten telefon slyšela, kdybych s ním mluvila v noci a ne až ráno, kdybych mu řekla že se o něj bojím a nepřála mu štěstí u zkoušky... Ale to už se nikdy nedovím.

Nevím, jak to přežiju, první dva měsíce jsem jen plakala, nic už nemělo cenu, zdálo se mi, že skončil celý můj život, že nic nemá smysl, nechtěla jsem ani ven, ani mezi lidi, chodily za mnou kamarádky, sestra, švagrová, Barča, která se taky trápí, nejvíc mi pomáhá manžel a Kačenka s přítelem, jen kvůli nim se snažím. Nejdřív jsem nechtěla nikam jít, říkala jsem si proč by mi měl někdo pomoct, když já jsem Kubíčkovi nepomohla. Nakonec jsem zašla na psychiatrii, beru léky, chodím na psychoterapii, občas na procházku, nebo se švagrovou venčit psy, snažím se jen kvůli Kačce a Peťovi, protože nechci, aby se trápili ještě víc, ale moc mi to nejde. Jsem zatím na nemocenské. Kubíček mi strašně chybí, nemůžu uvěřit tomu, že už nepřijede, že mu nemůžu nic říct, obejmout ho.

V zoufalé snaze zjistit něco o depresích, psychózach, sebevraždách... jsem hledala na internetu a narazila na vaše stránky, začala číst příběhy zoufalých rodičů. Pořád jsem říkala, že kdyby umřel jinak, při nehodě, nebo byl nemocný, nebylo by to tak těžké, ale pochopila jsem, že ať dítě zemře jakýmkoli způsobem, je to jedno, ta bolest je stejná. A on nemocný byl, vím, že jinak by to nikdy neudělal. Rozum mi to tak říká, ale srdce to nechce pochopit. Moc ho všichni milujeme a vždycky to tak bude.