23.02.1990  29.06.2009

Citlivá, chytrá, hezká, veselá, s ochranitelským smyslem pro ty méně obdařené. Měla ráda lidi, koně, psy a vůbec život.

Můj malý ohňostroj štěstí a radosti.

Když byla malá - utíkala jako o závod, aby už byla velká.

Když byla velká, říkávala jsem "malé chlupaté Káčátko".

Máma

Láskyplná vzpomínka

Dneska je to 27 let, co se mi narodilo malé děvčátko. Ve tři hodiny ráno mě něco vzbudilo, šla jsem na záchod – a odtekla mi voda. Tak jsme odkráčeli do nemocnice a v 5:23 se mi narodila holčička. Nejdřív vystrčila malý zadeček, a pak ji primář vytáhnul. Tím, že šla zadečkem, nebyla pomačkaná. Hlavičku plnou černých vlásků, malá ouška u hlavy a mračila se na mě. Ono takhle se klubat na svět není žádná legrace. Měla 3,60 kg a měřila 49 cm. Krásné miminko. Ze začátku se mě ptali, jestli jsem matka a taky jaké mám pocity. Ze začátku nic moc, ale pomalu se to zlepšovalo.

Psal se rok 1990, tenkrát bylo 16 °C přes den. A tak za námi do porodnice chodily návštěvy, porodnice v přízemí, stouplo se na rantl a ukazovaly se miminka a chlubilo se a děkovalo se a všichni byli spokojení, jaké máme chlupaté štěstí. Na nás se přišla podívat i moje babička, věděla, že když se děti rodí koncem pánevním, bývají to dlouhé porody. My jsme byly porod – rychlovka, ale sichr je sichr.

Čas běžel, holčička rostla a z malé Kačenky to bylo nejdřív Káčátko, pak Katka a pak studentka Karlovy Univerzity. Jenomže po návratu ze zápisu Tě skolila plicní embolie z nevhodně zvolené antikoncepce.

Od té doby u nás nic není tak, jak bylo. Prostě všechno je jinak. Když dneska sedím a spouští se mi v hlavě film, co by bylo, kdyby tady zůstala, asi by byla vystudovaná, asi by byla se svým Honzíkem. Asi by už chtěla mít dítě. A jak plánovala jako malá, chtěla jedno dítě – holčičku. Když jsem to včera říkala před bráchou, jenom se usmál a říkal, že by to malá malá Pipi punčocha se dvěma culíkama, a že by to byl drak. Nevím, co by se dělo při porodu, protože s naší dispozicí ke srážení krve by to nebyla žádná sranda.

Za tu dobu, co tu Kači nejsi, je pryč babička, táta a Tvoje Beckyna (flat coated retriever). To asi víš, protože za Tebou přišli. Uklidňuje mně, že tam nejsi sama.

Včera byli kluci, brácha se Zehnym a s Lukym, v kině. Trochu mi to připomnělo staré časy s Tebou. Vítám tyto situace, držím se jich.

I Loved You. Forever. Nevím jestli to mám správně a je mi to jedno. Moje hodiny nad angličtinou, abych zplodila jednoduchou větu. Tvůj smích nad tím a konstatování, že jsem stará, když tvrdím, že si u toho odpočinu (bylo mi asi 38 let). Slyším Tě v uších a slyším Tě víckrát, když se mi vzpomínky vrací. Naučila jsem se žít bez Tebe, už je to dlouho, ale brečím vždy, když si uvědomím o co všechno jsem přišla.

Kači, utíká mi to tu pomalu, ale jednou si splním, co musím a přijdu. Zatím hlídám, aby malý fungoval a snažím se to nedělat těžší, než to je. Ve dny, jako je tento, je to těžší. Občas za mnou chodíš. Třeba dnes, 5:23 jsem byla vzhůru, sama, před zvoněním budíku. Vím, že jsme byly spolu, ale už nevím co jsme si to říkaly. Asi tak jak vždycky – posez u kávy a všechny novinky jsme semlely. Večer jedu na kafe za bráchou. Bude to podobné. Akorát jsme byli lyžovat a udělal si koleno, tak má ortéz a chodí o berlích. Potřebuje večer odvézt do kina. Tak dělám taxíka a dýchám.

Zatím ahoj.

Zase zajdu na hřbitov a naposílám Ti svoji energii, ať víš.

máma