12.07.1985  26.08.2006

Příběh

Ve chvíli, kdy beru do rukou tuto knihu, abych napsala svoji bolest, si vybavuji, že jsem ji dala před 3 lety synovi Jiříkovi k vánocům, aby si do ní psal své prožitky – smutné i veselé. Je úplně čistá, není v ní nic. Bylo by lepší, kdyby bylo? Nevím.

Uvědomuji si právě tento dnešní večer. V domě je ticho, jen nahoře v pokojíčku někdo hraje krásně na kytaru. Je to kamarád druhého syna Martina, taky Jirka, zvláštní.

Nořím se při tom do hlubin loňského roku a období okolo 26. srpna 2006. Vše se vybavuje do posledního detailu. V hlavě se nám tento film odvíjel snad miliónkrát.

Když začínal rok 2006, můj manžel Jirka říkal, že to bude pro mnoho lidí rok zlomový. Měla jsem mu trochu za zlé, proč to říká. Netušila jsem však, že naše rodina toho bude mít po celý rok dost a dost. Kde se to zase dočetl, kdo to předpověděl? Zase ty nějaké knihy o esoterice, duchovnu, životě, životě po smrti, smrti… Ironie života, ten rok jsme buď někde na oslavě nebo na rozloučení.

V květnu 2006 šel manželův otec na operaci, prý cévní příhoda. Po operaci nám bylo sděleno, že se jedná o nádor, který roste velmi rychle a nedávali otci žádnou naději. Po asi 2 měsících si ho rodina vzala domů. Péče o něho byla náročná, psychická zátěž pro celou rodinu. Kdo to zažil, nemusím vyprávět.

Během té doby nám zemřel strýc, byl to bratr manželovy matky. Alespoň pozitivní bod v tomto roce nás čeká - 1. července svatba neteře. Těšíme se, bude to krásný den, pomáhám jim s přípravami. Přišel ten očekávaný den. Druhý strýc zemřel ráno náhle. Není toho nějak moc, táži se sama sebe? Uvědomuji si nyní při psaní, že nás čeká ještě jeden a netuším, že dva, ani o tom mluvit nechci, zatlačuji to, jak nejhlouběji to jde.

Sestřenice nás pozvala na 60té narozeniny. Prý musíte přijít všichni. Řešili jsme, kdo zůstane s dědou, potřeboval péči a dohled 24 h denně. Pro babičku to byla chvíle, kdy si mohla taky oddechnout. Domluvili jsme se  se synem Jiříkem, stejně s námi nechtěl jet. Byl bez nálady, rozešla se s ním dívka. Později večer se s ním měla vystřídat neteř.

Tolik se mě tam nechtělo, v poslední chvíli jsem chtěla vystoupit z auta a být doma. Dnes vím proč.

Bylo krásné pozdní odpoledne. Ve 20:00 se náhle zatáhlo a ve 20:10 strašlivě zahřmělo, začalo pršet. Přemístili jsme se do domu hostitelky, nějak jsem tam neměla stání, chci domů. Vydržím to ale, i ostatní si chtějí odpočinout, povídat. Přijedeme před půlnocí domů, ihned k dědovi, jak mu je. Neteř je tam, s Jiříkem se vystřídali. Prý si několikrát ověřoval, jestli bude u dědy. Jdeme do našeho domu, bydlíme vedle. Jdeme se podívat k Jiříkovi do pokojíčku. Není tam, asi šel za kamarády. Chápu ho, je sám a smutný. Trochu jsem mu to tady předělala. Nové povlečení, některé věci pryč. Bydlel tu se Šárkou 2 roky. Říkal, mami, já tu nemůžu ani spát. Nabízeli jsme mu, ať se přestěhuje zpět do pokoje k bráchovi Martinovi – říkal, že zatím ne. Jdeme taky spát, nemůžu spát, nějak se mlátím, manžel taky, asi jsme se přejedli na oslavě. Je to divné, normálně cítím jiné tlaky a teď mě bolí na solar plexu. Ráno se probouzíme se slovy, že jsme ani jeden neslyšeli cvaknutí dveří, že by přišel Jiřík domů. Rodiče to všichni znají, že ten pocit, když se  vrátí dítě domů, byť k ránu, pak teprve usneme tvrdě.

Uvažuji, možná zůstal spát u kamaráda, lepší než aby jel domů, když třeba pil pivo. Někdy to tak dělal. Čekáme ho na oběd, na večeři… Večer se zastaví jeho kamarád, jestli nevíme, kde je. Nevíme a nějak začínám nervóznět. „Kdybys Jardo cokoliv věděl, hned ho pošli domů,“ říkám mu. Slibuje a vyměňujeme si telefonní čísla. Jiříka ten rozchod hodně změnil. Mluvili jsme s ním o tom, že jsme všichni měli první lásku, vzpomínáme na ní. Odpovídal jen, „Já už nikoho nebudu milovat tak, jako Šárku“. Někdy plakal, byla jsem ráda, šlo to ven. On na povrchu chlapák, který mi pomáhal a uvnitř velký citlivka. Hladila jsem ho po tváři každé ráno. V červenci mu bylo 21 let. Když jsme mu gratulovali, tak jsme říkali, že už je plnoletý i v USA a má život ve svých rukou…

Jsem hodně nervózní, něco je špatně. Posílám mu SMSky, telefon nezvedá. Asi nechce s nikým mluvit, až si to zapne, přečte si alespoň tu SMS. Už v týdnu mi to tak udělal. Jirko, sakra, nezlob mě. Přesto jdeme spát. Budíme se celí zmlácení. Jdeme do práce – zavolám do jeho práce, jestli dorazil, domlouváme se tak s manželem. Volám tam, v pondělním shonu mi někdo v telefonu sděluje, že je v práci, viděli ho. To se mi ulevilo, volám ihned manželovi a sděluji mu to. Asi za hodinu teprve volám domů druhému synovi a sděluji mu to také. „Počkej mami“, přerušuje mě, „byli tu z Jirkovy práce, prý tam není“. „Jak to, to mi neříkej“! Sakra, ty kluku, to mi nedělej. Já vím, že jsi smutný, ale jsme tu my. Bude zase dobře.

Odpoledne jdeme za kamarády, vyptáváme se. Prosíme je, aby mu zavolali, možná jím by mohl telefon zvednout. Nedaří se, všichni nám potvrzují, že byl moc nešťastný. Stmívá se, jdeme se se synem Martinem projít. Uvažujeme, kde by tak ještě mohl být? Kam se máme vypravit? Vzpomínáme, kam chodil, když byl menší, měl jedno místo, chodíval tam s dědou a naším psem Britou, na západ sluníčka. Už se ale setmělo úplně, tak to vzdáváme. Místo toho jdeme na policii v našem městě. Bohužel se tam nemůžeme dozvonit, nikdo tam není. Zkusíme to za hodinu, zase nic. Uklidňujeme se tím, že kdyby se někde něco stalo, tak nám to snad přijdou oznámit.

Přesouváme policii na ráno. Jdeme spát, nespát. Prohledáváme pokojíček. Nacházíme dopis na rozloučenou. Ne, ne, nevěříme. Jedeme na Policii do Liberce, ujme se nás kupodivu velmi empatický muž. Sdělujeme mu vše a dáváme dopis s našimi obavami. Pořád ale věříme, že je to nějak jinak.

Po hodinovém výslechu jeden muž odešel, vrátil se asi za 1 hodiny. Ten muž, který tam zatím s námi seděl říkal, doufám, že se to vysvětlí, syn se najde a bude vše v pořádku. Přišel druhý muž. Přináší zprávy z hlášení této noci. V okolí Hodkovic se našlo tělo mladého muže, které odpovídá vašemu popisu… Již v prvních slovech je mi vše jasné, ale nechci tomu věřit, třeba je to jinak. Tlak mi jde od nohou do hlavy, nic neslyším, nechci nic slyšet. Podíváme se s mužem na sebe, polknu, hrdlo mám sevřené. „Co se stalo?“ Ukončil život střelnou zbraní. Panebože, potápím se, nohy mi vibrují, chce se mi utéct, nemůžu, jsem jako přikovaná, brečím v křeči. Sedíme tam jak dvě trosky a oni to všechno sdílí s námi, klobouk dolů. Muž po chvíli pokračuje dál, byla to vyrobená zbraň, střela do solar plexu, netrpěl, byl mrtev ihned. Zase se na sebe díváme, hlavou jdou myšlenky, tak vidíš, tak moc šikovný byl, že si tu zbraň vyrobil sám. Je to hrozný. Co teď bude dál, co se bude dít? Vytrhne nás opět muž, „musíte jet na identifikaci“. To přeci po nás nemůžou chtít! Vedou mě do auta, jedeme do krematoria. „Já tam nemůžu, zvládneš to sám Jirko“, „ano“, odpovídá manžel. Já zůstávám v autě s jedním mužem a manžel jde s druhým. Stále v této chvíli si ještě myslíme, že je to jinak. Za chvíli slyším křik mého muže, utíkám pryč, nemůžu tu být. To není možné.

Policie nás veze domů. Sdělujeme to synovi Martinovi. Nechápe, „počkej, to já už nemám bráchu, kde je, chci ho vidět?!?!“ Policie ho ochotně odváží se na něj podívat. Jedou ihned, aby to stihli, než půjde na pitvu. Musí, aby se vyloučilo cizí zavinění. Nevím, jestli to chci, proč to musí dělat? Je to jen tělo, schránka, duše je jinde, možná tady s námi. Stále prší, jako kdyby tady kolem lítal, neuklidněn, duše, která odešla násilím. Ty kluku, najdi klid.

Sedíme doma, nejsem schopná ničeho. Posílám neurčitou SMSku mé nejlepší kamarádce. Volá ihned zpět, chce vysvětlení, nevěří. Nemůžu mluvit, hrdlo sevřené. Jen pláč se dere ven. Martin a Jirka volají mé sestře, příbuzným. Jedeme k mojí mamince. Jak jen se mi to nechce jí říct. K mé tetě, se kterou máme krásný vztah, bydleli jsme u ní 8 let s celou rodinou. Voláme přátelům do Holandska, byli tu před 14 dny a s Jiříkem se loučili. Za hodinu volají zpět, „sedáme do auta, večer jsme u vás“. Nevím, není to nebezpečné. Já nejsem schopna myslet. Celou tu dobu s námi jezdili po zařizování, stáli v pozadí a drželi nás, když bylo třeba.

Všichni si mysleli, že jim chceme oznámit, že odešel děda Jiří Roubínek, ale ne to je náš SYN JIŘÍ ROUBÍNEK!! Voláme také Šárce, bylo to přání Jiříka v jeho dopise.

Muž od kriminálky je s námi neustále v kontaktu, vysvětluje, co chceme vědět a dává informace, které získal.

Honí se nám hlavou všechno možné. Vyčítáme si, co jsme udělali a neudělali. Jak to, že jsme nevnímali, že má tak OBROVSKOU BOLEST. Jdu do pokoje, nasávám jeho vůni z oblečení, jeho mikina, kterou měl rád, tohle, tohle… Postupně nalézám všechny věci věcičky, které kdy dostal, nic nevyhodil.

Aniž bychom se na tom domlouvali, ptáme se jeden druhého – byl to LIBOR? Libor byl manželův bratr, který se také sám rozhodl odejít ze života v 15 letech. Přišel zase k nám, měli jsme se poučit, něco pochopit? Dokázali jsme v tomto světě bolesti, pochopit jeho cit? Prodloužili jsme ten pobyt tady o dalších 6 let? Tak přeci jsme něco dokázali. Zodpoví mi to někdo někdy?

Bylo nám s Jirkou jasné, že se to stalo ve chvíli, kdy zahřměl hrom na té oslavě, od té doby pršelo – 26.8.2006. Jakoby nebe plakalo až do pohřbu. Nevím, jak nazvat pocit, který jsem měla, když jsem se dozvěděla, že se to stalo na místě, které jsem popisovala, kam chodil rád s dědou. Pocit, že mu tam bylo dobře, vrátil se do klidu. Ještě, že jsme tam nešli, akorát bychom ho tam našli a opravdu nevím, jestli právě ten okamžik bych chtěla zažít. Ta policie, na kterou jsem se u nás ve městě nemohli dovolat, byla v té době na tom místě. Ohlásil to muž, který již delší dobu viděl z dálky na tom místě auto a nezdálo se mu to. Myslel, že je kradené.

Opět realita, měli bychom jít asi zařídit pohřeb a parte. Jirka přináší knihu básní Jiřího Wolkera:

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
zašeptám, až se obejmu s ním:

„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

Bulím. Co jiného, to je ono, chudáček, vždyť tam na té louce tak ležel, pršelo na něho a my to nevěděli. Skličující pocit.

Pohřeb bude v sobotu v kostele Sv. Prokopa, kde byl pokřtěn a pohřben bude do země, na tom se shodujeme. Zem ho přijala a přijme dál. Je to tělo, duše je jinde. Snad, doufám, chce se mi to věřit, dejte mi někdy znamení.

Vybíráme hudbu – v kostele Andrea Bocelli a u hrobu Elvis Presly, toho měl rád. Přijela Šárka a pomáhá nám ji vybrat. Nezlobíme se na ni, je nám to jen líto, však ona to taky má těžké. Vzpomínej na něj v dobrém, na hezké chvíle, které jste spolu prožili. Při spuštění do hrobu bude hrát It´s now or never. Intuitivně jsme dále vybrali Are You Lonesome Tonight, Can´t Help Falling in Love, The Girl of My Best Friend. Ale do jakého hrobu, vždyť my žádný nemáme, musíme ráno na radnici, strašný, chodíme po hřbitově a hledáme místo. Tak tady budu jednou ležet taky já. Už vím, že se nebojím smrti, protože se shledám s tebou, ty můj kluku.

Nejsem schopna chodit za dědou, dohodli jsme se, že při jeho bolesti mu nebudeme dělat bolest větší. Dokážu jen na něj kouknout, vzít ho za ruku a už se mi derou slzy, musím pryč. Má občas světlé chvilky. Asi za 14 dnů se zeptal Jirky – „kde je Jiřík?“. Manžel odpovídá, „brzo ho uvidíš, neboj“. Děda na to, že se pořád tváří nějak divně a něco mu tají. Kdo ví, co on ví?. Jestli už není někde na půli cesty. Občas říká, že mu u postele stojí ten a ten a ti už dávno jsou mrtví.

Volám kamarádce a sestře, „Přijeďte prosím ráno, mám tu binec, musíte mi trochu pomoct, nejsem schopná, kontrolujte mě.“

Byl krásný slunečný den, v noci přestalo pršet. Den rozloučení, den uklidnění. Čekám, že něco skončí a bude zase normálně, ale nebude, nebude to jako před tím. Jiřík nám bude chybět. Snídáme, abychom ten den vydrželi, držíme se za ruce, přejeme si, aby vše dopadlo dobře, je to den pro Jiříka. Ještě před obřadem se můžeme podívat na Jiříka. Soukromá firma, která se o to vše starala, byla velmi profesionální. Dali jsme mu oblečení, které měl rád, autíčko, plyšáka. Byl to on, ležel tam v celé své velikosti chlapa, můj syn. Pohladila jsem ho po tváři. Být ještě chvíli s ním. „Synku můj, Jiříku“, šeptám, „děkuji ti“.

Pan farář chtěl vědět něco, aby mohl pronést řeč. Můj manžel se rozhodl, že to tak cítí a řeč pronesl sám. Skládali jsme ji společně. Bylo to tak osvobozující, mohli jsme pro Jiříka ještě něco udělat. Přijeli příbuzní, přišli spolužáci, kamarádi, přátelé. Celý týden jsem byla zavřená a teď se jím musím podívat do očí. Slzy se nedají zastavit, ale jsem každému vděčná, že přišel nám pomoci tu tíhu a bolest unést. Děkuji vám všem.

Během obřadu z rakve odletěl motýl a letěl ke stropu a oknu. Zase jsme se na sebe s manželem podívali a věděli jsme. Je to on, jeho dušička, dává nám na vědomí, že tam někde je. Kdykoliv teď někde jsme nebo se procházíme a povídáme si, najednou přiletí motýl a skoro se nás dotkne. Víme, že je tu s námi.

V listopadu jsme pochovali dědečka. Když pominu, že to bylo ten rok již 4 úmrtí, ulevilo se mi. Jsou tam nyní spolu. Dej tam na něho dědo pozor a ukaž mu cestu, jestli ji nemůže najít, ať duše dojde klidu. Jiřík ho měl moc rád a taky trpěl tím, že byl děda nemocen. Jsou v nebíčku, povídají si, je tam klid, radost, nic nebolí. Potkali mého tátu, strejdy a naše zvířátka.

Někteří členové rodiny už určité znamení či poselství obdrželi. Já ještě ne, čekám na něj, pomozte andělé! Vím, musím být trpělivá, ale na druhou stranu potřebuji vědět, Jiříku, že je ti dobře. V dopise stálo, mám vás rád, váš Jirka. Já tebe taky, máma.

Eva Roubínková