01.04.1992  12.11.2006

Láskyplná vzpomínka

Milý Jaromírku,

když ses 1.4.1992 narodil, vypadal jsi jako tříměsíční dítě. Taky nám to Tvoje narození někteří nevěřili, mysleli si, že je to Apríl. Ale byl jsi tu, se svými 4,35 kg a měl ses k světu, jako bys tu chtěl co nejvíce stihnout za tu krátkou dobu, která Ti tady byla dopřána.

„Princ Jaromír“, říkaly o Tobě sestřičky v porodnici. Ve školce i ve škole jsi se lišil od ostatních dětí, přemýšleli jsme, proč nevyhledáváš kamarády mezi svými vrstevníky, nejlépe Ti bylo s dědečkem, stavěli jste spolu lodě a povídali si o vesmíru, o planetách… Nerozuměla jsem úplně všemu, co jsi mi říkal, Tvůj svět byl někde asi úplně jinde, ale milovala jsem Tě (a miluji pořád) pro Tvou jinakost, houževnatost, se kterou jsi ve svých 14 letech dosáhl to, co sis jen přál. Hrál jsi šachy, rád jsi plaval, jezdil na kole, bavilo Tě studium, byl jsi tak nadaný…

Když jsem si prohlížela album Tvých fotek, skoro na všech něco děláš, pracoval jsi od malička, na zahradě, na písku, doma, pořád jsi něco vyráběl nebo stavěl, pomáhal jsi tátovi, dědečkovi s babičkou, byl jsi tak neuvěřitelně pracovitý, všem jsi pomáhal, nikomu nic neodmítl. Sousedé a známí nám často připomínali, jak výjimečné máme dítě. Když jsi na gymnáziu začal tíhnout k fyzice a chemii, jen jsem zírala na vzorečky, které jsi psal, cestování v čase, chemické sloučeniny a pokusy, které sis zapisoval…

Po Tvém odchodu jsem si pořádně pročetla všechny Tvé sešity, korespondenci, slohovky a poznámky a vlastně až z toho poznala, jak hluboký byl Tvůj vnitřní vesmír, Tvůj duševní svět. Obdivuji Tě, že to co jsi v tak krátké době dokázal, jak Tě všichni měli rádi, kolika lidem chybíš a jak na Tebe s láskou vzpomínají.

Nejen svým životem, ale především svou smrtí jsi hodně lidem změnil život. Nebyla tedy zbytečná. Změnily se nám hodnoty, vztahy se posílily, poznali jsme nová přátelství, odhalili Tvůj vnitřní svět. V okamžik odchodu na onen svět ses usmíval, tak jak ses usmíval většinu času tady s námi.

Přeju Ti, abys nikdy nelitoval, že jsi tady s námi žil, že sis nás vybral za svoji rodinu. Jsem vděčná za každý den, který jsem za těch 14 let mohla s Tebou strávit a je mi líto, že jich nebylo víc. Věřím, že je vše tak, jak má být. Kdybys neodešel, neměli bychom naši malou Eričku, která se už na nás také usmívá a nepoznali bychom, jak je život pomíjivý.

Jaromírku, mám Tě moc ráda. Posílám Ti objetí a pusu do nebeské knihovny, kde teď určitě sedíš nad skripty. A v hlavě mi naskakuje „V den dobrý užívej dobra a v den zlý si vzpomeň, že ten i onen učinil Bůh proto, abys nevěděl, co přijde po něm…“

Děkuji Ti. Tvoje maminka.