08.10.1996  23.09.2007

Příběh

Psal se rok 1996, byla jsem v 5. měsíci pátého těhotenství a seděli u mne synové, 10-letý Tomášek a 8-letý Kubíček, když pan doktor od obrazovky ultrazvuku klukům s úsměvem oznámil, že budou mít sestřičku. Hned jsem tu radostnou zprávu volala manželovi a naše štěstí neznalo mezí. V  každém mém těhotenství byl můj manžel úžasný, v tomto jsem měla pocit, že mě láskou sní.

Naše Beruška přišla na svět jako vzorné miminko přesně na den výpočtu 8. 10. 1996. Byli jsme tak šťastní! Ivuška byla velmi usměvavé a pohodové dítě a vznikla mezi námi velmi silná vazba. Nechtěla jsem se ani na chvíli odloučit od ní a ona ode mne. Jezdili jsme na kolech, na výlety do přírody a v r. 1999 na jaře jsme koupili chatu, abychom aspoň na  víkendy unikli velkoměstu. Naše děti si to tam tak zamilovaly, že jsem tam s nimi trávila každou volnou chvíli. Manžel vydělával dost peněz, jezdil domů jen na víkendy, tak jsme se domluvili, že zůstanu doma a Ivuška nepůjde do školky, ale bude se mnou. Byla jsem mu vděčná. Děti pro mne byly vším a on to viděl.

Chodila jsem s Ivuškou do plavání a protože hezky a neustále malovala, tak jsem ji dala ve 4-letech do výtvarné školy. Do první třídy šla s tím, že už uměla číst. Byla moc hodná, žádné problémy, prostě usměvavé Sluníčko, dítě pro radost. Dodnes slyším, jak mi říká: "Mami, pojď se podívat, jak jsem si uklidila v pokoji."

Každý den, do toho posledního, kdy chodila tři týdny do páté třídy, jsem ji ráno vyprovázela před školu a odpoledne na ni před školou čekala. Tak obrovský jsem měla strach, aby se jí nic nestalo!! Hned jak přiběhla, pokaždé otázka: "mamííí a pojedeme na chatu nakrmit kočky?" Tak jako naše děti jsme vychovávali volně, bez zákazů, měly i naše kočky od jara do podzimu volný výběh na chatě.

Když jsme viděli, jak jsou naše děti spjaté s přírodou a zvířátky, rozhodli jsme se v r. 2007, že blízko chaty koupíme pozemek, prodáme byt, přestěhujeme se na chatu a postavíme si domeček se zahradou. Do prázdnin jsme náš plán uskutečnili. Během té doby jsem si navrhla náš budoucí dům, v srpnu jsem svoje plány s  Ivuškou zavezla k projektantovi a odjeli jsme na dovolenou k moři, na kterou se Ivuška tradičně těšila. Navíc, když už druhým rokem s námi jela Ivušky největší kamarádka, skoro sestra Renatka, také desetiletá dcerka mého bratra. Holky si říkaly: "polovina mého srdce." Šťastně jsme se vrátili do našeho dočasného domova na chatu a plánovali, jak začneme stavět. 

V neděli večer 23. 9. 2007 jsme si udělali táborák, opekli buřty a šli do chaty, děti se šly koupat a my chystat věci do školy a manžel do  práce. O půl desáté nám přišla Ivuška popřát dobrou noc a dali jsme si pusy. Netušili jsme, že jsou poslední v našem životě...  Spala s námi dole v pokoji, kluci měli svůj pokojíček nahoře. Manžel měl vstávat o půl třetí a aby ho kluci nerušili, tak jim zavřel poklop od schodiště, což nikdy!!! Předtím neudělal a tím jim nevědomky zachránil život!!! Šla jsem spát poslední asi o půl dvanácté.  Před jednou hodinou v noci (dle záznamu hasičů) mě zvenku vzbudil křik:

"Hořííííí"

Vyletěla jsem z postele a nemohouc se nadechnout, začala jsem rukou rozbíjet okno nad postelí. Když jsem ho otevřela, v šoku jsem letěla k palandě naší holčičky, třásla s ní, křičela na ni, vůbec nereagovala. Snažila jsem se jí za ruku a nohu stáhnout z horní postele dolů. Vůbec jsem neměla sílu, nemohla jsem dýchat, uvědomila jsem si, že se musím k oknu nadechnout, jinak omdlím a už ji nepomůžu. V okně se valil dým, tak zpátky k Ivušce, znovu ji chci vzít a náhle došlo vlivem komínového efektu k výbuchu ohně. Zaplavila mě vlna šíleného žáru a donutila mě vyskočit z okna. Stačila jsem pod oknem sebrat mobil, abych volala hasiče o záchranu naší holčičky. Dovolala jsem se, ale nejsem schopna souvislého slova, jen holčička a zachraňte prosím...

Obíhám chatu dopředu, vidím syna, jak hasí zahradní hadicí a manžela, jak vylézá s výrazem šílence z bočních dveří od koupelny, které vedou ven i k posteli naší milované Ivušky. Je celý popálený. Popadám z pařezu sekyru a snažím se rozbít stěnu, za kterou leží naše milované sluníčko. Vidím, jak mě žár zbavuje kůže na rukou, ale bolest vůbec nevnímám. Jen ten šílený hukot plamenů. Chata hoří, jak krabička od sirek, syn mě popadá do náruče a táhne pryč, za zhrouceným a popáleným mužem na konec zahrady. Říkám klukům, ať polévají hadicí tatínka. Netuším, že v tu chvíli jsem rozhodla o jeho životě. V šíleném šoku, zimnicí se  drkotající , bezmocně a zoufale sledujeme marný boj hasičů. Doufám, tak strašně doufám v naději, že Ivušku zachrání, vím, že jestli se to nepodaří, tak nepřežiji...

Jsou tady záchranáři, přilétá vrtulník. Jsem v sanitce a už nic nevím. Probírám se na stole v nemocnici, stříhají mi kvůli popáleninám jedinou košili, co mi zbyla, nikdo neodpovídá na mou otázku, kde je moje holčička. Pořád mám naději, když mi lékařka na popáleninách říká, že neví...

Nevnímám, že ještě v noci je u mě bratr s rodinou, moji zhroucení rodiče. Ráno bratr přichází znovu. Potvrzuje mi, co jsem cítila. IVUŠKA NENÍ. . . NENÍ. . . NENí!!! Dobře, rozhodnuto, já půjdu za ní. Chci být s ní, nemůžu bez ní žít!!! NEMŮŽU!!! Přichází psycholožka, potřebuji vidět manžela.

Vezou mě za ním na JIPku. Je celý obvázaný, v umělém spánku. Prý mě nevnímá. Vím, že vnímá, cítím, jak mě potřebuje, počkám, až se uzdraví pro kluky a pak půjdu za Ivuškou...

Stali se z nás bezdomovci, z nemocnice jsme s klukama šli v darovaném oblečení. Manžel ještě nemohl. Ani na pohřeb. Ležela jsem na té bílé rakvičce a chtěla umřít...

Dva měsíce jsem trávila půl dne u manžela v nemocnici, kam mě hodná rodina bratra vozila. Vzali nás k nim. V panelákovém 5+1 bylo náhle 10 lidí. Bolest a žal jsme utápěli v alkoholu. Všichni, aspoň hodinu v kuse spát. Moc nám pomáhali. Před Vánoci pustili manžela domů, byli jsme si  vzájemnou oporou. Přesto jsem bojovala s myšlenkou jít za Ivuškou.

Můj tatínek, duchovně založený, přišel přes časopis Regeneraci na kontakt na dr. Martu Foučkovou. Napsal jí dopis a poslal fotografie zjevení Ježíše a Ivušky na střeše naší zhořelé chaty. Paní Foučková mi zavolala, řekla mi, že když to viděla v TV, že věděla, že se s námi setká a že ví, že se nám Ivuška vrátí!!! Jeli jsme na její víkendový seminář a tam mi řekla, že jestli spáchám sebevraždu, tak ublížím Ivušce. Narodím se jí v příštím životě postižená. Ten, kvůli komu ukončíme život, tak s  námi v tom příštím trpí. Spojila nás přes automatické písmo s Ivuškou. Vím, že se vrátí, děkovala nám za ráj, který jsme jí na Zemi vytvořili, prý nás jako rodiče dostala za odměnu. Křičím, že né, tak to není, to ona pro nás byla odměnou!!! Paní Foučková nám doporučila další knihy a já začala pronikat do duchovního světa. Občas cítím Ivuščinu přítomnost, vnímám její signály, když se náhle rožne světlo, vzkazy přes písničky v rádiu, objímám a líbám ji, když za mnou přijde do mých snů. Ještě víc mě v tomto utvrdilo, když jsem před rokem dostala trombózu a  prošla klinickou smrtí, letěla jsem za světlem, za Ivuškou a tak strašně nechtěla zpátky. Dodnes slyším její slova: "Neboj se, všechno dobře dopadne."

Ne, nejsem z toho venku, dodnes každý týden chodím ke své úžasné psycholožce z nemocnice, dodnes pláču kdykoliv a kdekoliv, občas bojuji s myšlenkou, že už nemůžu dál a vzdám to, dodnes je můj život jenom přežívání, momentálně mi pomáhá vynikající knížka od Benjamina Kleina Poznej svého anděla a já tak vím, že jsem s touto životní zkouškou před svou inkarnací souhlasila. Už vím, že tady, na té modré planetě jsme proto, abychom se učili být lepší, lásce k bližnímu, že materiálno neznamená nic a jenom plody lásky si vezmeme do svého skutečného DOMOVA. Také mě velmi pomohl pořad na Zone reality. John Edwards: Médium na cestách.

Také děkuji Vám všem z Dlouhé cesty, pláču nad Vašimi příběhy, jako by byly moje. Všichni známe tu stejnou bezmoc a zoufalství. Díky Vám už vím, že mé stavy jsou normální, že nenormální je přežít naše miláčky. Když mi jedna paní na začátku mé cesty řekla, že smrt dítěte je vlastně požehnání, tak jsem si myslela, že se asi zbláznila, že neví, o čem mluví. Dneska už jí rozumím.

Přeji Vám všem stejně nešťastným rodičům obrovskou sílu, spoustu lásky, a aby se nám všem naše děti vrátily, jako další znovuzrození nebo vnoučátka do lepšího a láskyplného světa. Děkuji milované Ivušce, že jsem ji mohla poznat, děkuji za každý ze 4001 dní, které jsem s ní mohla být, děkuji za všechny krásné obrázky, které přežily požár, děkuji za naději, že Tě znovu obejmu a zlíbám...

MILUJI TĚ IVUŠKO A TĚŠÍME SE NA TEBE!!!!!!!!