20.11.2000  24.01.2013

Nyný, pořád čekáme, kdy se přiřítíš domů... Je nás tu málo. Mamka, taťka, Eminka a Žofinka.

Láskyplná vzpomínka

Milovaný Hynenku, narodil jsi se v Trutnově 20. 11. 2000, krásné datum, krásný den. Táta tak tak stihl poslední autobus z Prahy do Trutnova, aby dorazil, když ses na nás poprvé rozkřičel, ale stihl to a pyšně ti napsal přes celou nožičku HORÁK, aby bylo všem jasné, že jsi náš. Byl jsi pohodové miminko, závislé na mamince, tak jak to má správně být. Trochu lenoch, velký smíšek, milovaný ze všech stran. Tvoje usínání to byl velký rituál – maminčino obnošené tričko – muchlinka, opička od kamarádky Kačenky a dokola zpívané „Černé oči jděte spát“.

Hned, jak jsi začal chodit, bylo jasné, že kopání do balonu bude tvojí láskou, a když jsme se přestěhovali z Prahy do Hradce Králové, prokopali jste s tátou na hřišti za domem celé hodiny. Gól, pravka, levka, gól; kopalo se cestou do školky i cestou ze školky. Já jsem na tom byla s přihrávkami trochu na štíru, ale ještěže máme tátu. Ten čutání neunikl, ani když měl berle a nohu v sádře. Kromě kopání do balonu jsi nás také nutil chodit po parkovištích a odříkávat značky aut. Měl jsi neskutečného pamatováka a nejen babičky byly z procházek s tebou úplně vyčerpané. A když jste dorazili domů, tak jsi hned vytáhl hromadu autíček na koberec a prohlásil „Babí, jezdíme si!“. Ve školce ve Štefánikově jsi měl spoustu kamarádů, ale hrozně jsi se bál paní učitelky s velkým obočím ze třetí třídy a divokého spolužáka Dušana. Ten tě hodně zlobil, ale jednou jsi to už neunesl a z rozběhu si ho kousl do zad, se vší vervou, že takhle tedy dál ne! Zjednal sis respekt a od té doby z vás byli velcí kamarádi. Jak říkala tvoje paní učitelka ze školky, byl si pěkný bazilišek.

Pak přišlo září 2005 - stěhování do Černilova, nová školka, noví kamarádi a také nová sestřička Eminka.

Přistěhovali jsme se o víkendu a hned v úterý jsi mě táhl na hřiště, jestli by tě nevzali do přípravky. To je jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek. I když se pan trenér Šolc zprvu tvářil, že jsi na trénování ještě malinký, zkusil to s tebou. Celý trénink jsi na něm visel očima, dělal vše přesně jako on a poslouchal jsi jako hodinky. A když se po tréninku zeptal, v jakém klubu si do teď trénoval, bylo jasno - přihláška do FK Černilov byla v kapse. Byl jsi neskonale šťastný, že tě do toho fotbalu v Černilově vzali a kopačky od té doby měli ve tvém pokoji výsadní postavení.

Fotbal ti přinesl mnoho nových kamarádů a vyhrocené zápasy na našem soukromém San Siru, které vzniklo na zahradě namísto záhonu brambor a velkého skleníku, nebraly konce. Kromě sportu jsi také přičichl k počítačovým hrám. Když jsi šel k zápisu do černilovské školy uměl jsi sice počítat tisíce armád rytířů a obrů, ale neuměl sis zavázat tkaničku. Ani jsi to totiž nepotřeboval, na zápisu jsi řekl, že máš boty na suchý zip, a když už máš tkaničky, tak ti je zaváže tvoje největší kamarádka Náťa.

Když ti bylo 8 let, přibyla do tvého života další důležitá žena – mladší sestřička Žofka – Ofu. S malými dětmi jsi to krásně uměl, a i když tě sestřičky často trápily nečekanými vpády do tvého chlapeckého pokoje, vždy to skončilo spoustou smíchu a mazlení. Byl jsi pro ně velký brácha a v poslední době jsi nám s jejich hlídáním moc pomáhal.

Ve škole i ve fotbalových týmech jsi měl velké štěstí na úžasné kamarády. Všichni byli a jsou součástí naší rodiny a večery při stolních hrách, filmech a povídáních s nimi jsou pro nás i pro tvoje sestřičky nezapomenutelné.

A aby toho nebylo málo, vybral sis ve třetí třídě ještě hru na klavír. Vzhledem k tvému svéráznému přístupu k výuce jsi měl neskutečné štěstí na paní učitelku Terezku, pro kterou bylo tvoje hudební vzdělání jistě adrenalinovým zážitkem. Hrál jsi nejraději v co nejrychlejším tempu, překonával jsi tak své hudební rekordy a zásadně jsi odmítal číst z not. Ona ale u tebe svojí trpělivostí a velkou slabostí pro veselého kozlíka vypěstovala lásku k hudbě.

V páté třídě přišlo velké rozhodování, zda zůstat se svou partou spolužáků na černilovské škole či jít zkusit osmileté gymnázium v Hradci Králové. Po dlouhých diskuzích jsi nakonec přijímačky zkusil a zvládl. Rozhodnutí pak přišlo samo, byla to pro tebe výzva rozhýbat svoje schopnosti a objevit nové kamarády. A to se ti splnilo. V prvních týdnech školy jsi nás šokoval svým nadšením z nového a sdělením, že je škoda, že o víkendu není škola, jsi nás dorazil úplně. Tvůj přístup ke studiu byl jako vždy netradiční a zmačkané nečitelné zápisky z biologie, angličtiny a dějepisu na jednom dvojlistu na dně batohu se svačinou, byly odzbrojující, stejně jako tvůj šibalský úsměv.

Náš Nyný, běžel jsi životem v drobných zatáčkách, ale vždy jsi měl po ruce rodinu, kamarády, báječné trenéry, učitele, rodinné přátele, bratrance, sestřenici, spoustu lidí, kteří tě měli rádi a pošupovali tě zajímavým směrem. Za to jim všem děkujeme, s velkou pokorou a láskou k tomu, co ti dali, vštípili a jak tě formovali.

V tvé oblíbené písničce se zpívá, že naděje umírá poslední, ale umírá. Nám zemřela v noci ze středy na čtvrtek, odešla s tebou a my ji teď marně hledáme. Hynenku, nezlobíme se na tebe. Jsme si jistí, že jsi v bezpečí, usměvavý jako vždy.

Jen tak nějak pořád čekáme, kdy se zase přiřítíš domů……….

S láskou mamka a taťka