05.01.2003  31.07.2007

Příběh

Hyneček se narodil v neděli 5. ledna. V sobotu jsem začala krvácet, a protože krvácení nepřestávalo, těhotenství bylo donošené, bylo to první dítě, na které jsme dlouho čekali, v neděli byl proveden císařský řez.

Miminko bylo moc krásné, všichni obdivovali krásný tvar hlavy, asi jak nemusel prostupovat porodními cestami. Dál bylo všechno v pořádku, krásně rostl, lezl, chodil, mluvil, docela brzy se naučil barvy, vydržel třeba hodinu prohlížet katalog aut a uměl poznávat jednotlivé značky.

Byl jediné vnouče svých prarodičů, chtěli jsme, aby měl sourozence, a také abychom si na něm všichni, rodiče i prarodiče, nerealizovali svoje ambice. Když mu byly dva roky a pět měsíců, narodili se dva bráškové. Hyneček je měl rád, nežárlil, zdálo se mi, že chápal, že se naše pozornost musí rozdělit. Snažila jsem se mu dál hodně věnovat, miminka hlídala babička nebo kamarádka a já s Hynečkem jsme jezdili na cvičení, do kina, na tancování nebo jen tak ven.

Když se všechno trochu zaběhlo, Hynečkovi byly tři roky a půl, tak nastoupil do školky. Byla jsem na něj hrozně pyšná, byl už velký kluk, někdy jsem se tajně dívala, jak jdou se školkou na procházku. Většinou jsem pro něj chodila sama. To byly nejhezčí chvíle, povídal mi, jak se měl a co všechno nového dělali. Viděl vždycky víc věcí než já, ukazoval mi detaily, drobnosti, upozorňoval mne na hezké věci. Když si doma odpočinul, hráli jsme si všichni čtyři, většinou něco vymyslel a kluci to pak dělali po něm, paráda byla, když jezdili všichni tři na odstrkovadlech-motorkách. Byl moc hodný a když náhodou něco udělal jinak, než jsem chtěla a já se na něj zlobila, chtěl se hned ujistit, že je vše v pořádku, a říkal: "a budeš se se mnou smát?”

Když mu byly čtyři a půl roku a skončila školka, užívali jsme si prázdniny. Měli jsme docela nabito - nejdřív celá rodina pod stanem, potom u babičky a dědečka, kde jsme chodili do parádního akvaparku, potom přijela sestřenice s dětmi, její syn se narodil jen pár dní před Hynečkem, potom přijela s dětmi kamarádka, se kterou jsme se na návštěvě domlouvaly už roky. Hned první den její návštěvy byl téměř dokonalý - děti si krásně rozuměly, byli jsme doma na zahradě na pískovišti, k obědu jsme si objednali pizzu. Když se malí kluci vyspali, šli jsme na procházku do lesa a k rybníkům, které máme hned za domem. Všichni byli veselí. Pak přišel z práce Hynečkův tatínek a přinesl k rybníku lodičky na dálkové ovládání. Krásně jsme si vyhráli. Chtěli jsme večer na zahradě grilovat, proto tatínek odešel dřív, aby připravil oheň. Od rybníka k domu je to deset minut.

Dvě mámy s pěti dětmi jsme šli k domu, už jsme byli na naší ulici, zbývalo jen přejít silnici. U krajnice parkovalo auto a nasedali do něj kluk s holkou. Nejdřív se jim ho nedařilo otevřít. Šli jsme po chodníku kolem auta, šli jsme dolů, auto bylo zaparkované předkem do kopce. Když jsme auto minuli, chtěli jsme začít přecházet silnici. Poslala jsem Hynečka, ať přejde první, že půjdeme za ním. Vzala jsem děti za ruce a tu se auto rozjelo, bez motoru couvalo s kopce přímo na nás. Strhla jsem dvojčata na chodník a volala na Hynečka, ať spěchá na chodník. Vtom auto prudce změnilo směr a jelo přímo na chodník, kam dobíhal Hyneček. Většinou doběhl na chodník a otočil se, aby se podíval, kam jede projíždějící auto. Nevím, jestli to tentokrát stihnul, tohle auto najelo přímo na něj. Nechala jsem dvojčata na chodníku kamarádce a běžela za ním. Vím, že jsem si říkala, snad to nebude nic vážného, vždyť to auto ani nemělo puštěný motor.

Když jsem ho viděla, jak leží mezi autem a naším plotem, myslela jsem, že jen omdlel. Nekrvácel, neviděla jsem žádnou ránu. Ale když jsem ho zvedla, poznala jsem, že nedýchá, ani mu nebije srdce. Zkoušeli jsem ho oživit, dělali mu masáž srdce, při které se mu krev vyvalila z pusinky úplně všude. Přijela záchranka, dávali mu injekce; já jsem byla s dětmi na zahradě, chvílemi jsem se snažila utěšovat řvoucí dvojčata. Ale nějak jsem věděla, že je to marné. Přestože nepřiletěl vrtulník, přestože sanitka odjela úplně tiše, stále jsem doufala, že až za ním přijedeme do nemocnice, bude plakat bolestí. Ale on už byl jen hrozně studený, měl zavřené oči a vypadal, jako by spal. Zemřel úplně okamžitě, auto ho narazilo hlavou na podezdívku plotu, měl zlomený vaz, což nebylo hned poznat, a promáčknutou svoji krásnou hlavičku.

Zemřel 31. července 2007.

Hynečku, chtěla bych se s Tebou smát.