05.05.2009  15.05.2012

Filípeček nám umřel náhle po vážné nemoci, bojoval s ní 6 dní.

Miláčku, strašně mi chybíš a nikdy na tebe nezapomenu!!!

Maminka.

Příběh

Už jsme doma měli skoro 3letého syna Míšu, ale vždycky jsem chtěla mít věkový rozdíl mezi dětmi kolem 3 let, tak jsme se manželem pokoušeli o druhé miminko. Vyšlo to hned první měsíc. Filípek se po bezproblémovém těhotenství narodil 5. 5. 2009, sice o 3 týdny dřív, ale naprosto zdravý a to bylo to nejdůležitější. Zdál se mi tak maličký oproti Míšovi.

Filípkovi byly 2 roky a kdykoliv Míša přinesl nějakou rýmu ze školky Filípek to chytil. Nakonec začal trpět na opakované bronchitidy, 3 krát během 4 měsíců jsme skončili hospitalizovaní a bylo z toho slabé astma, dostali jsme sprej na dýchání a jiné léky na tyto potíže a všechno se zdálo pod kontrolou.

Přišly Filípkovy 3. narozeniny, oslavu jsme plánovali až na později, zároveň s Míšou, a mě skončila rodičovská dovolená a vrátila jsem se do práce. Za pár dní po narozeninách byl Filípek zase nemocný, léky na dýchání jsem mu dávala podle instrukcí. Ráno 9. 5. 2012 manžel odjel do práce, Filípek spinkal, tak jsem skočila s Míšou do školky a nechala jsem ho spinkat dál. Ale později se mi zdál horší, měl vysokou horečku, tak jsem volala do nemocnice, že přijedeme. Volala jsem i mojí sestře - zdravotní sestře na ARU v nemocnici u nás ve městě, jestli by nás odvezla, byla zrovna na cestě, takže jsem vzala Filípka do náruče a tak jak byl jsem ho dala do sedačky.

Ten den bylo šílené vedro, auto rozpařené a Filípek po chvíli dostal febrilní křeče z horečky a přestal dýchat. Auto řídil švagr, tak jsem Filípka podala sestře dopředu a ta mu poskytla umělé dýchání. Švagr jel tak rychle jak jen mohl, zrovna byly kolony, tak to střihl prostředkem po čáře a do nemocnice jsme dojeli během chviličky. Filípka nesla sestra. Běžely jsme nakonec k ní na ARO, místo na dětské oddělení. Co se dělo tam přesně nevím, ale potom nám příšel lékař říct, že se tam Filípkovi zastavilo srdíčko a museli ho 7 minut oživovat a že zajistili převoz do fakultní nemocnice na dětskou JIPku do jiného města.

Hned jsme tam jeli. Filípek ležel napojený na ventilátoru v umělém spánku. Hned od začátku nám lékaři říkali, že to nevypadá moc dobře. Jezdili jsme tam každý den ráno, seděli jsme vedle Filípka, hladila jsem ho, česala vlásky a ronila litry slz. Po 48 hodinách měl být můj chlapeček z umělého spánku probuzený, ale nepodařilo se, byl v kómatu. Lékaři nás začali připravovat na to, že pokud se probudí, může mít poškozený mozeček nebo že se neprobudí vůbec. Bylo to strašné.

Po 5 dnech pobytu Filípka převezli na vyšetření, které mělo prokázat mozkovou činnost. Bohužel byla nulová. Filípek měl mozkovou smrt. Ještě týž den ho odpojili od přístrojů, zemřel 15. 5. 2012. Šla jsem se s ním ještě rozloučit. Není nic horšího než stát nad svým mrtvým dítětem, byla jsem u něj nejdelší možnou dobu, pak mě museli poslat pryč. Manžel k Filípkovi nešel, prý si ho chtěl pamatovat živého.

Co bylo doma si moc nevybavuji, ani si nevzpomínám jak jsme to vyřešili s Míšou, někdo se o něj musel starat. Jen vím,že hned druhý den jsme složili postýlku, uklidila jsem oblečení do krabice, všechno šlo na půdu. Tři týdny jsem nebyla schopná jíst, zhubla jsem 12 kilo, manžel to řešil flaškou, já psychologem. Plánovali jsme poslední rozloučení, klasický pohřeb jsem nechtěla. A v tom se to stalo. Ozvala se nám policie, že s námi potřebují mluvit a že se máme dostavit.

První co mě napadlo, že manžel něco provedl - vysoká rychlost v autě, nezaplacená pokuta, nevím. Tohle jsem si myslela. Ale chtěli s námi mluvit o Filípkovi. S každým zvlášť. Pitva totiž určila jako příčinu smrti INTOXIKACI CITALOPRAMEM - předávkování silnými antidepresivy, která jsou dětem zakázaná. Soudní pitva určila to samé. Jako kdyby bylo té hrůzy málo, bylo nám po několika výsleších oznámeno, že jsme Filípka předávkovali my - nebo spíše já, že doba podání léku odpovídá tomu osudnému ránu, kdy jsem byla sama doma a jela potom s Filípkem do nemocnice. Při domovní prohlídce se nic nenašlo, zabavili nám veškeré léky, které jsme doma měli, s tím že půjdou na expertízu, stejně tak dva počítače, protože podle teorie vyšetřujících policistů jsme si Citalopram koupili nelegálně na internetu.

Po týdnu jsem se vrátila do práce a několikrát během směny si pro mě přijeli, že musím k dalšímu výslechu, stejně tak manžel, ani jsme nevěděli, že je ten druhý vyslýchaný vedle v místnosti. Protože se policii nedařilo nic dokázat a na nic přijít, používali na nás psychický nátlak - výhružky, že už nikdy nepůjdeme do práce, protože půjdeme sedět, že když se nepřiznám zůstane Filípek v chlaďáku a nepovolí nám kremaci, dokonce mě nakonec napovídali, že Filípka předávkoval manžel a manželovi že jsem to byla já. Dokonce nás odvezli do Prahy na detektor lži. Musím říct, že naše chyba byla, že jsme si nezajistili právníka hned od začátku, nenapadlo nás to, nic jsme přece neudělali.

Potom najednou jistá policistka, jejíž obličej a jméno nikdy nezapomenu, přišla s tím, že Filípkovi prášky rozmíchal do pití Míša - tehdy 5letý - a dal mu to vypít. Proto začali vyslýchat i jeho, musela jsem ho i vyzvedávat ze školky s policií za zády, asi abych Míšu nemohla ovlivňovat před výslechem. Míšovy výslechy se na rozdíl od našich konaly u nás doma, za účasti pracovnice OSPODU, soudu a asi třech vyšetřovatelů, vše se nahrávalo na kameru, proběhla rekonstrukce a až později, když jsem si celý spis vyžádala, včetně těch videonahrávek jsem zjistila, jaké metody policie používá, aby z vás dostali takovou odpověď, jakou chtějí slyšet - a zvlášť u dětí je to velmi snadné. Takže Míša nakonec řekl, že Filípkovi to opravdu podal on.

V tomto okamžiku jsme si už právníka zajistili a celý případ přebrala jiná policejní komisařka, která na celou věc měla jiný pohled, jiný názor a vlastně díky ní se dalšími znaleckými posudky podařilo prokázat, že přesná doba určení podání Citalopramu se určit nedá, v podstatě částečně vyvrátila předchozí teorii, ale i nadále jsme zůstali v pozici podezřelých. Policie nechala vypracovat několik znaleckých posudků z toxikologie a psychologie, ale k žádnému konkrétnímu závěru to nevedlo. My jsme od začátku tvrdili, že v nemocnici muselo dojít k záměně léků, což ze začátku policie ignorovala, nakonec to prý prověřovali, ale jak moc a jak důsledně to ví jen oni sami.

Vyšetřovatelka nakonec celý případ odložila na neznámého pachatele, my jsme se během roku proti tomuto 3krát odvolali, vždycky nějakým úkonem nebo novými výslechy spis doplnili a to bylo všechno, vždycky to dopadlo stejně - ODLOŽENO. Nakonec jsme se s právničkou dohodly na zadání vlastního znaleckého posudku, na který čekám a podle toho se uvidí, co bude dál. Policie už další posudek vypracovat odmítla s tím, že to nepovolila státní zástupkyně. Po celou dobu jsem každých 14 dní chodila na psychoterapii a zároveň jsme se hned snažili o další dítě, podařilo se po půl roce.

Moje posedlost těhotenstvím byla šílená - počítala jsem si plodné dny, měřila bazální teplotu, pila čaje, tak strašně moc jsem chtěla. Byla jsem tak šťastná, když jsem měla pozitivní test. Ovšem ze strany manželových rodičů jsme se setkali s nepochopením. Během těhotenství jsem ve 23. týdnu skončila na týden v nemocnici na kapačkách, nejspíš následek toho psychického teroru, měla jsem kontrakce, které se naštěstí podařilo zvládnout a já jsem nakonec ve 36. týdnu 2. 7. 2013 porodila moji princeznu Denisku. Je to moje nádherná kočička, naprosto si užívám růžovou barvu, koupili jsme růžový kočárek, dělám jí culíčky a musím říct, že po porodu jsem k psychologovi chodit přestala, protože teď je moje terapie Deniska a samozřejmě Míša. Ten na Filípka hodně vzpomíná, snažíme se o něm mluvit, aby nezapomněl, ale o tom co se dělo a že ho policie podezřívala se nikdy nesmí dozvědět.

Každý květen je pro nás velmi náročný, 5. 5. narozeniny, 15. 5. výročí, 26.5. svátek. Doufám, že nakonec dosáhnu spravedlnosti a díky tomu znaleckému posudku se to celé pohne. Jsem si jistá, že k pochybení došlo v nemocnici.