02.05.1994  29.10.2008

Přišla jsem během několika sekund o jediného syna. O syna, kterého jsem vychovávala dlouho sama. V roce a půl Adamovi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Cvičili jsme Vojtovu metodu, rehabilitovali, jezdili do lázní, absolvovali náročnou operaci. Vytvořili jsme si absolutní citovou vazbu.

Z dítěte s velmi nepříznivou prognózou vyrostl bezvadný, samostatný, hezký kluk, který měl IQ 130, plaval, jezdil na kole, lyžoval, studoval prestižní gymnázium, uměl dva cizí jazyky….. A já jsem byla pyšná. Našla jsem si partnera, který Adama miloval jako svého, věnoval mu všechen svůj volný čas, podporoval ho ve všem, v rozumných ale i nerozumných chlapeckých aktivitách. Vše bylo krásné, s každodenními radostmi i starostmi, plány do budoucna….

Jeho krátký život plný zápasu o místo ve společnosti zdravých dětí a lidí v okamžiku, kdy jsme ho vyhráli, ukončila zákeřná karma. A ve mně všechno umřelo. A já vím, že navždy!

Můj milovaný Adame, zůstaneš mou jedinou velikou láskou v mém životě. A tak, jak jste si s Jirkou tajně slíbili, si mě letos Jirka vzal. Snad to vidíš a máš z toho radost.

Miluji tě!!

Tvoje maminka.

DLOUHÁ CESTO, poté, co jsem si tě na internetu našla a pak si mezi vás sedla, vyslechla, zapojila se do diskuse, uvědomila jsem zvláštní pocit sounáležitosti. Sice mně děsila představa, že „tu u stolu“ sedí absolutní koncentrace životního smutku a neštěstí, ale cítila jsem, že musím dál. Právě tak jako ostatní pozůstali rodiče, kteří pro mě najednou měli konkrétní podobu, konkrétní příběh . Ve stavech zoufalství si říkám: „nejsem v tom sama“. DLOUHÁ CESTO děkuji!