Markéta Vacovská je profesionální tanečnice a choreografka.

Své prožitky a emoce spojené se ztrátou dvojčátek ztvárnila v představení Odloučení, které mělo premiéru v červnu 2020.

Jak se z Markétky chodící na taneční kroužek stala Markéta - profesionální tanečnice? Byla to přímá cesta?

V Plzni jsem celé dětství navštěvovala baletní skupinu Storm pod vedením Petra Čejky, toho času sólisty baletu divadla J. K. Tyla v Plzni. Byla to moje druhá rodina. Tancem jsem trávila většinu času, ale větší ambice uplatnit se jako profesionální tanečnice jsem neměla. Po maturitě jsem s tancem skončila. Odjela jsem studovat na rok do Prahy a následně na 3 roky do Paříže. Mým oborem byl český a francouzský jazyk a literatura. Nicméně jsem brzy zjistila, že na překladatelství moc talent nemám. A vše se zásadně převrátilo po zhlédnutí tanečního představení americké choreografky Meg Stuart v roce 2006 v rámci Stuttgartské taneční platformy. Tam jsem si uvědomila, že mě tělo a fyzický projev pořád ohromně zajímá. Navíc Meg mě posunula k novému přemýšlení o tanci a pohybu. Ukázala mi, že estetika a forma nejsou všechno a že tanec má mnoho podob.

Co všechno tanec dnes pro tebe znamená?

Jak jsem zmínila, tanec je různorodý a má mnoho žánrů. Já jsem se nejvíc našla v současném tanci, kde není kladen důraz v první řadě na výkon, formu a estetickou krásu. Současný tanec více zkoumá fyzické a emoční stavy těla. Zajímá se o to, co tělo prožívá a ne, jak u toho vypadá. Je v něm velká svoboda, stejně jako ve volbě prostředků, kterými to či ono potřebujeme vyjádřit. Může se snadno stát, že v představení, které řadíme do oblasti současného tance, se vůbec netančí. A je to tak v pořádku. Současný tanec vnímám spíše jako velkou uměleckou platformu, kde se různé žánry propojují a nedají se vměstnat do škatulek.

Tvé nejnovější představení je osobní výpovědí o tom, co jsi prožila v posledních čtyřech letech v souvislosti se ztrátou dvojčátek Heřmánka a Edy. Jak se to všechno přihodilo?

Někdy mi přijde děsivé, jak moc se má umělecká tvorba prolíná s mým běžným životem. V roce 2015 jsem v Plzni dělala autorské představení, jehož hlavním tématem byl život jednovaječných dvojčat. Setkávala jsem se se dvěma úžasnými staršími dámami, které byly podobou téměř k nerozeznání stejné. Bavily jsem se společně o „dvojčecí“ problematice a já to pak nějak zpracovávala do inscenace. Dva dny před premiérou jsem zjistila, že čekám jednovaječná dvojčata. Byl to šok. Na druhou stranu-kdy jindy bych takovou zprávu mohla lépe přijmout! Vše do sebe zapadalo.

Narodili se mi dva kluci a vše bylo v pořádku. Když byly klukům čtyři měsíce, přestěhovali jsme se celá rodina na nějaký čas do Prahy (staršímu synovi Bedříškovi bylo téměř 2 a půl roku). Můj muž byl na mateřské, abych mohla spolupracovat jako choreograf na inscenaci Constellation I. souboru Spitfire Company, jehož jsem už deset let členkou. Představení mělo pět kapitol. V jedné jsme se zabývali tématem eutanazie. To téma jsem tam tenkrát přinesla já, protože mě z různých důvodů fascinovalo. Za pár měsíců jsem sama řešila, zda žádat o eutanazii pro svého syna a zda je to vůbec v Čechách možné.

Klukům byla později stanovena diagnóza poměrně vzácné choroby - Krabbeho leukodystrofie - dědičné metabolické poruchy neslučitelné se životem. Před zjištěním diagnózy proběhlo několik týdnů čekání, zoufalství, stresu. Projevy měl jen Heřmánek. Nic nenapovídalo tomu, že by v tom mohli být oba kluci společně. Řešili jsme epilepsii a různé další choroby. Nikdo moc nevěděl, co s námi. A během téhle celé doby byl Heřmánek v nemocnici na dětské JIP. V bezvědomí, napojen na plicní ventilaci. Nejdřív v Plzni, potom v Praze. Ten stres se nedá vypovědět. Všechny léčby se ukazovaly jako scestné. Zjistilo se, že problém je genetický a že oba kluci mají před sebou maximálně 2 roky života. A že je v ohrožení i náš starší syn, protože druhá fáze choroby se projevuje až po třetím roce života. Pak tělo postupně ochabuje. Od velkých svalů po ty menší. Pak mizí zrak, sluch, schopnost polykat, nakonec schopnost dýchat. V téhle druhé fázi je prognóza maximálně 10 let života. Heřmánek nakonec zemřel v 7 měsících a Eduard v 15 měsících života. U nejstaršího Bedříška se choroba nepotvrdila.

Co ti nejvíce pomohlo a pomáhalo v těch nejtěžších chvílích?

Proběhly různé fáze a různé druhy pomoci. Od stanovení diagnózy to bylo vědomí, že kluci zemřou a že je na nás, jak s nimi strávíme poslední chvíle života. Že musíme fungovat. Držel mě nejvíc můj muž a syn. Ač teprve tříletý, tak neuvěřitelně empatický. Jeden z mála, kdo se nebál o tom celém hovořit a často mi kladl otázky o smrti, nebo mi prostě říkal, jak to je. Zpracovával to svým čistým a přirozeným způsobem.

Po smrti Heřmánka jsem se setkala s MUDr. Mahulenou Exnerovou, primářkou pediatrického oddělení v nemocnici v Hořovicích a svého času jedinou pediatričkou pro Cestu domů a předsedkyní Sekce dětské paliativní péče v ČR. Do té doby jsem neměla tušení o tom, co znamená paliativní péče. Nevěděla jsem, že můžeme mít Edu celou dobu doma. Mahulena nám nesmírně pomohla. Dala nám důvěru, mluvila s námi otevřeně o všem, popsala všechny možné situace, které mohou nastat a které můžeme a nemusíme zvládnout. Podporovala nás v tom, abychom Edu měli doma. Zpětně si uvědomuji, ač to zní možná absurdně, že smrt druhého syna pro nás byla léčebným procesem. A bylo to především díky paliativní péči, které se nám dostalo

Mně osobně pomáhalo číst různou literaturu, kterou jsem objevila díky Dlouhé cestě. A také příběhy rodičů a vědomí, že člověk není sám, že tohle všechno se děje, že se to dá zvládnout, akorát se o tom prostě nemluví.

Zmiňuješ, že odchod Edy jste prožívali jinak než ten Heřmánkův. Jak ten rozdíl vnímáš?

Ten rozdíl je nepopsatelný. S odchodem Heřmánka mám spojené těžké zářezy do naší psychiky. Obrovská bezmoc a nucené přijetí nemocničního systému , spousta nepravdivých informací či polopravd, které jistě usnadňují chod velké instituce, ale neberou ohledy na emoční stav rodiny. Nemluvím o lidském přístupu, měli jsme štěstí na empatické doktory. Mluvím o systému, kterému jsme se museli podvolit. Návštěvy na JIP byly možné 1x denně na 15-20 minut, pokud to situace dovolila. Nulové soukromí. Dotek vašeho dítěte monitorovaný okem sestřiček. A také např. dezinformace o pitvě, která nemusela proběhnout, kdybychom byli lépe informováni. Tenkrát nám bylo řečeno, že je to povinnost u každého dítěte do 15 let. Ale u jasně stanovené diagnózy tomu tak není. Druhý syn na pitvu nemusel, protože nám Mahulena vystavila jeden jediný dokument. A s Heřmánkem jsme měli na rozloučení v nemocnici dvě hodiny. Nikdo už nám neřekl, že to je minimum. Neměli jsme možnost vpustit tam prarodiče, našeho dalšího syna, přítelovu dceru. Jako rodina jsme se mohli rozloučit až s Edou, který s námi mohl být doma do posledního dne. To byl zásadní rozdíl. Vnímala jsem, jak moc to ovlivnilo proces truchlení. Věřím ale, že za poslední tři roky se i v nemocnicích udály změny k lepšímu.

Co všechno přispělo k tomu zpracovat to, co jsi prožívala, do tanečního představení?

Krátce po Edově smrti jsem se ptala paní doktorky, jakým způsobem bychom mohli moci v šíření povědomí o paliativní péči, protože jsme cítili velký vděk, že se nám takové pomoci dostalo. Mahulena mi tenkrát řekla, že jakákoli diskuze na toto téma je velkou pomocí. Nebát se o tom mluvit se známými, s přáteli, s veřejností. Ale ať počkám alespoň jeden rok. Že to je čas, který bych měla věnovat sama sobě a svému truchlení. Měla pravdu. Uplynuly dokonce tři roky, než jsem o tom dokázala otevřeně mluvit. Pocítila jsem potřebu to všechno zpracovat skrze můj obor a prostřednictvím toho, co umím. A přidat tak svou trošku k postupnému odtabuizování tohoto tématu.

Kdo všechno s tebou na představení spolupracuje?

Oslovila jsem Sáru Vondráškovou, v Česku známou pod uměleckým jménem Never Sol. Se Sárou jsme si rozuměly v chápání tvorby, jsme obě hodně intuitivní, obě v sobě máme něco rituálního. Také vím, že Sára dokáže přemýšlet hodně minimalisticky, což byl od začátku princip, se kterým jsem chtěla pracovat. Téma je složité a samo o sobě velmi těžké. Zvolila jsem minimalistickou čistou formu, bez přílišných emocí a citového vydírání diváka. Celý proces jsem průběžně konzultovala s mojí blízkou přítelkyní Jindřiškou Křivánkovou, se kterou si také hodně rozumíme v chápání divadla, a s jejím mužem Alešem Čermákem. Oba jsou pro mě velkou inspirací a mé myšlenky dokážou číst v širším kontextu světa a společnosti. Světelný design mi pomohl vymyslet Martin Špetlík, též můj blízký přítel. Věděl si hned rady s mými celkem nemožnými požadavky, že to nechci dělat divadelně, hlavně žádnou stylizaci, ideálně „pracák“ (pracovní světlo) po celou dobu. Dokázal si to přeložit po svém a vymyslel myslím skvělou a jednoduchou formu svícení. Celý projekt tedy vznikal tak nějak v kruhu rodinném, s mými blízkými přáteli z divadelního prostředí..

Do představení jsi zapojila i svého nejstaršího synka, jak se vám spolu tvořilo?

Bedřich ušel dlouhou cestu. Je to celkem stydlivý kluk, nerad chodí do divadla. Bojí se tmy, bojí se např. loutek. Nedokáže ještě oddělit fantazijní svět od reality. Když jsem mu navrhla, že se mnou bude na jevišti, řekl, že ano, ale že se na něj nesmí nikdo dívat. Pak jsme to párkrát zkusili. Na začátku ho jen nesu, pak na mně leží. Vlastně se tam jen mazlíme. Večer před premiérou byl nervózní. Tak nervózní, že nemohl dvě hodiny usnout a hodně plakal. Bylo mi to líto, tak jsem mu nakonec řekla, že ho nechci stresovat a že tam se mnou jít nemusí. Že to zvládnu sama. Na to mi odpověděl, že ho tam přece potřebuju a najednou se jeho přemýšlení obrátilo. Přestal řešit sebe a bral to jako pomoc mně a začal myslím vnímat odpovědnost. Druhý den ve školce všichni věděli, že se mnou bude hrát divadlo a pak na zkoušce dokonce chtěl, aby na něj bylo více světla☺

A taky jsem ještě po něm na zkouškách chtěla, aby na diktafon namluvil věty, které jsem si zapamatovala z období, kdy o smrti sám mluvil. V době, kdy jsme měli ještě Edu doma a nějaký čas poté, co Eda zemřel. Připomínám, že mu tenkrát byly 3 roky a 4 měsíce. Říkal věty typu: „Mami, potom se narodím někomu jinému a už se neuvidíme.“ Nebo se mě ptal, jestli už jsem stará a kdy umřu. A kde je vlastně to nebe, o kterém všichni mluvíme. Jednou měl jet na víkend na Lipno s babi a dědou. Ve čtvrtek předtím mi říkal, že si myslí, že děda o víkendu umře. A pak dodal, že o víkendu ještě ne. Že prý až v lednu. Říkal to úplně klidně, jako kdyby smrt byla naprosto běžná součást života. Což sice je, ale my dospělí tenhle fakt neumíme přijmout. Ve svých 6 letech už ale nechtěl tuhle větu o dědovi přečíst. Bylo vidět, jak se i jeho vnímání konečnosti s věkem mění.

Jak jsi vnímala den premiéry?

Ráno v den premiéry jsem si říkala, že jsem si od toho procesu splnila vše, co jsem potřebovala a že ten večer před lidmi už je navíc. Najednou mi přišlo zvláštní se takhle obnažit před diváky a koho to vlastně zajímá. Vždy mi v těchto pochybách pomůže vrátit se k původnímu záměru. Proč to celé vzniklo. Otevřít diskuzi na toto téma a nahlas říct, že takové věci se dějí a existují způsoby, které pomáhají pozůstalým rodičům (a nejen rodičům) to celé zvládnout.

Hned po premiéře byla i diskuze na téma dětská paliativní péče. Jak tě to napadlo?

Chtěla jsem přispět k šíření informací a povědomí o něčem tak zásadním jako je paliativní péče. Hodně lidí mi pak řeklo, že ten pojem nikdy neslyšeli. Poprosila jsem filosofku Alici Koubovou, aby vedla diskuzi s paní primářkou Mahulenou Exnerovou, která je v ČR odborníkem na dětskou paliativní péči. Bylo milé, že se k nim přidal i další doktor – Pavel Demo, který také mj. pracuje pro Cestu domů a doprovází dospělé pacienty a jejich rodiny na poslední cestě.

Jaké jsi dostala ohlasy a zpětné vazby?

Dojemné, hezké. Lidé hodně reagovali na úvodní scénu, kdy nesu Bedřicha a slyšíme jím namluvené věty. To zasáhlo hodně maminky, jejichž děti také bývaly takto bezprostřední a vy jako rodič pozorujete, jak se to vnímání s věkem mění.

Také pro okolí je těžké umět reagovat a vědět, jak pomoci blízkým přátelům, kteří zažívají ztrátu dítěte. Okolí v dobré víře reaguje často přehnaně empaticky či naopak přehnaně chladně. Sami si s tím neví rady. I toto téma jsme otevřeli a věřím, že to bylo přínosné i pro ty, jejichž děti jsou naštěstí živé a zdravé. Myslím, že jsme dokázali vytvořit bezpečný prostor pro prožitek svých vlastních bolestí skrze tu mou bolest, také prostor pro sdílení různých příběhů v následné diskuzi. Ocenila jsem, že lidé zůstali do pozdního večera a nebáli se do diskuze zapojit.

Plánuješ reprízy?

Ano, letos budou ještě minimálně dvě uvedení. Nejbližší repríza bude 14. září v Plzni v Moving Station a pak 2. října v divadle Venuše ve Švehlovce v Praze. A ještě v prosinci, ale termín zatím nevím.

Máš nějaký oblíbený citát, větu? Knížku?

Všechny knížky od Daisy Mrázkové. Např. Chlapeček a dálka nebo Haló, Jácíčku. Postavy v jejích knížkách často kladou tak jednoduché otázky, a přece v nich je obsažen celý svět. Jednoduché a pravdivé. Podobně jako otázky dítěte v útlém věku.

A na co se teď těšíš v nejbližší době?

Srpen mám poklidný. Těším se, že si jen tak lehnu někde v trávě, poslechnu si nějakou hudbu, něco přečtu, budu s rodinou.

S Markétou Vacovskou si povídala Martina Hráská.