20 let, autonehoda

Slavěnka se narodila 6. listopadu 1987 jako naše třetí dítě, a navíc ke dvěma bratrům přibyla vytoužená dcera. Takže všichni - celá rodina, jsme ji milovali a měli rádi. Když měla teprve 14 dní, už v tak krátké době jejího života, jsme mysleli, že ji ztratíme. Jednoho večera, po napití mléka, se začala dusit. Rychle jsme zavolali záchranku a dceru odvezli do nemocnice. Tam si ji nechali, ale pak mi lékař řekl, že se z toho dostala sama, že ji zachránilo to, že měla dobrou váhu při porodu.

Dcera rostla, byla chytrá, dobře se učila, žádné problémy s ní nebyly. Když jí bylo 10 let, jeli jsme na zahradu a ona jela i s kamarádkou s námi. Měla tam své kolo a chtěla se s kamarádkou na něm projet. Řekla jsem jí, že dvě nemohou na kole jet, ale neposlechla. Najednou jsme s manželem uslyšeli kvílení brzd od auta. Vyběhli jsme vylekáni se zahrady na silnici a viděli jsme kolo na zemi, kamarádku v příkopu a dceru ležící na kraji silnice. Dcera při jízdě na kole se chtěla vyhnout chlapci a dívce, kteří tam šli. Zrovna jelo auto, dcera ztratila balanc a spadla tak, že její hlava byla od zadního kola auta asi 15-20 cm. To nám potvrdil i chlapec, který tam v té chvíli šel. Od té doby jsem se o dceru začala hodně obávat, jako bych tušila, že se jí stane něco zlého.

Za čtyři roky, to jí bylo 14 let, doléhala na ni puberta, se nepohodla s manželem. Po výměně názorů i se mnou ze zlosti kopla do skleněných dveří, které jsme měli na chodbě. Pořezala se a v tom okamžiku byla chodba plná krve. Také v sanitce, když ji vezli, ještě hodně krvácela. To sklo jí pořezalo žílu na noze, nohu jí zašili, měla asi 10 stehů a jizvu. Opět to dobře dopadlo, ale ve mě se stupňovala obava o ni čím dál tím víc. Kamkoli šla, stále se mi musela hlásit, kde je, s kým je, co dělá atd. Byla na mě i rozzlobená, že ve věku 18 let musí být z diskotéky o půlnoci doma. Vyčítala nám, že tam chodí mladší a ty tam jsou do rána. Stalo se, že za večer jsem jí desetkrát volala a vždy mi řekla: „Neboj, mami, žiju." Několikrát jsem ji varovala, aby s nikým, kdo jezdí rychle, nesedla do auta. Ukazovala jsem ji havárie v televizi, varovala ji, že vždy na to doplatí spolujezdec. Ale ona mi řekla, že ten, s kým jezdí, jede pomalu a s opilým by do auta nesedla.

Když jí bylo 20 let, našla si hodného přítele. My jsme byli s manželem rádi a doufali jsme, že se i vezmou. Jenže pak se s ní stala nějaká změna. 20. 7. 2008 se seznámila s jedním chlapcem. Pořád nám tvrdila, že je to kamarád. Mně se to nelíbilo a snažila jsem se jí tu známost rozmluvit. Spolu jsme si sedli a hovořili. Ale jako kdyby mě ani nevnímala, najednou vzala moji ruku a říká: „Mami, ty máš dlouhou čáru života, podívej se na moji, já ji mám krátkou." A opravdu ji měla krátkou...

20. srpna jsem přišla z práce a dcera seděla u počítače. Slyšela jsem, že si s tím klukem něco domlouvá. Zase jsem hubovala Ale ona mě vybídla, ať se jdu podívat, jaké má auto. To, co jsem ve zlosti řekla, si budu pamatovat do konce života a dávat si vinu. Zavolala jsem: „Slávko, ať tě to auto neodveze na krchov."

Za dva dny jsme měli v noci telefon z policie, že naše dcera je ve velmi vážném stavu, že měla havárii. Ten chlapec ji vezl domů, byl opilý, narazili do betonového sloupu. Jemu se nic nestalo a naše dcera 25. srpna zemřela.

Celý život jsem ji chránila, ale neuchránila... Byla velmi chytrá, školu vystudovala, ráda tančila, fotografovala, byla krásná, milovala zvířátka, ale hlavně milovala život. A ten život jí vzal člověk, kterého znala jeden měsíc, a který se nám ani neomluvil, že nám vzal to nejcennější a nejdražší, co jsme měli.

NAŠE DRAHÁ SLAVĚNKO, NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME, V NAŠICH SRDCÍCH POŘÁD ŽIJEŠ.

Rodiče