19 let, nehoda

Chtěla bych se podělit o svůj smutný příběh.

30. listopadu 2008 nám zemřel náš syn Petříček. 28. listopadu slavil společně s kamarády u nás doma narozeniny. Pak na druhý den se šel podívat za třídou, kde měli sraz ze základní školy. Řekl, že se vrátí v 10 hodin domů. Já jsem chtěla, aby už nikam nechodil, ale on odpověděl, že bude do deseti hodin doma. A cesta domů se mu stala osudnou.

Pět minut cesty před naším domem na něj spadl stavební výtah domu, kde se opravovala fasáda.

Něco jsem tušila už asi půl hodiny před tím, než se to stalo. Telefonovala jsem mu, ale nebral telefon. Za čtvrt hodiny jsem volala znovu a to už se mně ozval jeho kamarád, protože Petříčkovi zvonil telefon v kapse, tak ho vzal. Měla jsem ten večer opravdu zlou předtuchu.

Přiběhli jsme i s manželem k sanitce a viděla jsem našeho Petříčka, jak leží a těžce dýchá. Volala jsem na něho „Petříčku dýchej, já jsem u Tebe."

Lékaři mě upozorňovali, že nevnímá, ale já jsem si říkala, že vím, že mě slyší. Pak se na mě podíval, zamával mi a usnul.

Přivezli ho do nemocnice do Zlína a my s manželem jsme jeli za ním. Na místě byla i policie a hasiči. Do nemocnice ho přivezli asi ve 23.00 hod. a lékaři ho stabilizovali. Měl prasklou jednu plíci a otřes mozku. Každou chvíli mně sdělovali jeho stav, který byl pořád dobrý. Asi po třech hodinách se stav trochu zhoršil, ale ne moc. Ale pak už se jeho stav najednou začal více zhoršovat. Já jsem to hned volala manželovi. Nasedl do auta a přijel. Ale už cestou jsem mu volala zprávu od lékařů, že Petříček zemřel.

Stála jsem a nevěřila, že to může být pravda. Chtěla jsem ho vidět.

Přivezli ho a já jsem si říkala: „To nemůže být pravda, to přece nemůže tak skončit." Byla jsem u něho do té doby, než manžel přijel. Šeptala jsem Petříčkovi do ucha, aby se probudil, držela ho za ručičku a hladila po těle, dokonce jsem si i poslechla, jestli mu nebije srdíčko. Ale nic. Všechno bylo najednou úplně jinak. Svět se pro mě naprosto změnil, nevnímala jsem okolí, byli jsme všichni úplně beznadějní.

Trvá to dodnes. Není den, kdy bych neplakala a pořád si myslím, že je jen na výletě a že se vrátí. Pak si to uvědomím a.... Nemám slov.

Petříček byl hodný, kamarádský, má sestřičku, kterou měl od narození hrozně rád, moc si rozuměli. My jsme měli s Petříčkem hluboký a upřímný vztah. Říkal mi úplně všechno, od malička s ním nebyl žádný problém. Našli jsme jeho přihlášky na vysokou školu, výborně se učil, byl pracovitý, chodil na brigády.

Den na to, co umřel, jsem na tom byla dost špatně.

Večer jsem ho viděla, jak k nám přišel a strašně plakal. Ptala jsem se manžela, jestli ho nevidí, ale neviděl. Já ano, plakal a prosil, abychom mu odpustili. Museli jsme to říct nahlas. Pak jsem slyšela jen výdech a on zmizel.

Ale tutéž noc se objevil ještě u mých dvou sester. Obě mi volaly před půlnocí a nemohly tomu uvěřit. Já i Petříček jsme byli hodně citliví a tyto věci se mi stávají už asi dvacet let. Měli jsme takový dar, že jsme dokázali vnímat věci, které se stanou. Když se mi poprvé něco takového stalo, byla jsem dost vystrašená, ale už jsem si zvykla. Občas za mnou přišli i ti, co zemřeli.

Petříčka slyším skoro každý den, ale vidím ho jen zřídka. Pořád mě uklidňuje a říká, že je mu dobře a že je šťastný, abych nebyla smutná.

14 dnů před tou nehodou řekl své přítelkyni a mému manželovi, že se bojí svých devatenáctin, že se něco hrozného stane, že se bojí vyjít i z domu. Vždycky jsem vnímala negativní pocit, když se mělo něco stát. Ale tentokrát, jako by mi někdo zakázal to cítit, že to tak musí být. Pár dnů na to jsme s manželem našli jeho talisman, na kterém měl čerstvě vyrytý křížek. Zlomilo mě to úplně. Nevím, jak budu dál bez Petříčka žít. Naštěstí máme ještě Haničku, musíme žít pro ni, ale každý den jen přežívám, nežiju, jen opravdu přežívám. Nevím jak dlouho se to dá vydržet. Už jsem vysílená a život je pro mě šedý.

Hanka