19 let, autonehoda

Co s tím
Držím v ruce obálku, úřední. Už asi tuším obsah. Otevírám………
Úmrtní list
Nikola Halbrštátová
Datum úmrtí: 21 května 2000
Místo úmrtí: silnice 28. října
Příčina úmrtí: tupý úraz hlavy, trupu, končetin…..

Od té strašlivé noci jsem zvyklá na všechno, ale opět mě to rozhodí. Buší mi do spánků, vysychá v krku. Další důkaz o definitivním konci. To ale nejsme my. To se nestalo nám! Držím si spánky. Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit……

Ve vzpomínkách se mi vrací krásný dubnový večer. Sleduji televizní zprávy. Otřesná statistika dopravních nehod dvou dubnových víkendů. „Samý mladý lidi,“otřesu se. „Hrůza. Chudáci rodiče“ Kolem prochází Nikolka, krásná devatenáctiletá holka. „Niky,slyšíš to? Vy v těch autech taky určitě lítáte. Kdyby se ti něco stalo, tak se s taťkou zblázníme.“ „Ale mamčo, co by se mi mělo stát?“ To jsem netušila, že už za měsíc…. To ale nejsme my. To se nestalo nám! Mám úplně vygumováno. Hrozné pocity. Bezmocnost, nepopsatelná bolest a neskutečná touha po Nikče. „Pane Bože“ ,brečím nahlas. „To se nedělá, brát rodičům děti. To nemůžeš.“

Z mého smutku mě vyruší můj syn. Je bledý, utrápený, ale taky bojuje s tou „hnusnou“ situací. Vím, že mu Nikča strašně chybí. Do toho má zkouškové období. Štosy právnické literatury a hlava plná Nikolky. Uvědomím si, jak ho strašně miluju a jak na něj teď v tom smutku zapomínám. Nejen na něho, ale i na manžela. S Péťou alespoň o Nikolce mluvíme. S Petrem to nejde. Zvírá se do sebe. Nikolčino jméno před ním nemůžeme vyslovit. Tak strašně se trápí. To strašné trápení sdílíme společně, ale přitom každý sám. Jen občas mě obejme a řekne. „Já taky.“ Oba už víme. Svíravá bolest prochází celým tělem. „Pane Bože, nic horšího jsi nám nemohl udělat. Za co to máme?“ Úplně dole na úmrtním listu je rodné číslo Nikolky. Uvědomím si, že moje dítě už nemá rodné číslo. Na nic ho už nepotřebuje. Zase brečím nahlas. „To je tak strašný! Tohle nemůžu vydržet! S tím se nedá žít!“

Myslela jsem si, že nemůže být nic strašnějšího, než ta noc, kdy se to stalo. Neustále se mi to všechno vrací………Ten zvonek…… Je něco málo po půlnoci. Sotva jsme ulehli. Sotva jsem poděkovala Bohu za pěkný den, za to, že jsme všichni v pořádku a máme se rádi. Můj pravidelný rituál před spaním, plný pokory a vědomí, že pohodu může střídat i nepohoda. Já jsem vlastně děkovala za pěkný sobotní den a teď je už pár minut po půlnoci.Ten zvonek…..Mám strašně divný pocit. Péťa je doma. Ještě se dole učí a Nikča má přece klíče. Třeba nějaká autopomoc. Občas se to stává, že někdo potřebuje pomoc takhle pozdě. Tohle všechno mi letí hlavou, ale ten pocit. Oba jdeme otevřít. Slyším, jak venku prší…

„Nahoře u komína se stala bouračka a my si myslíme, že by tam mohla být vaše Nikola. Nemohla by jet náhodou s Viktorem v autě?“ Nikča strašně ráda jezdí s Viktorem. Má krásnou žlutou Hondu. Nikča je z toho auta strašně nadšená….. „Ať jede jenom Petr. Vy zůstaňte doma.“ Nevím, proč na to přistupuji a nejedu s Petrem. Dodnes si vyčítám,že jsem je poslechla. Dávám Petrovi instrukce, co má zařídit, kdyby Nikolka musela do nemocnice. „Ani mně nemluv o nemocnici.“ Vůbec nic špatného si nepřipouštíme. Nedochází nám, že by…Ti dva, kteří pro Petra přijeli, už dávno vědí, že je to naše Nikolka, a že leží na silnici mrtvá. Pane Bože, proč mi to nedošlo a nejela jsem taky! Byla ještě teplá. Mozek mohl ještě fungovat. Objala bych ji a řekla, že ji strašně miluju. Naposledy bych ji objala, aby se jí lépe opouštěl tento svět. Je to čtrnáct dnů a stále se mi ta hrozná noc vrací…

Volám na Péťu, co se stalo. Běží nahoru a v ruce drží dřevěného Budhu, který mu zatím nosí štěstí. Ujišťujeme se navzájem,že to bude v pohodě. Petr se neozývá,volám mu na mobil. V rozrušení zajel úplně na jiné místo. Posílám ho ke komínu. Začínají mě hrozně brnět ruce,špatně se mi dýchá a mám strašně divný pocit.

Péťa volá Nikče na mobil. Někdo ho zvedá. „Nikolko,Niky!!!“Nic, někdo položí. Co to je!?!? Znovu opakuje volání. To samé. Pak už jenom schránka. Objímáme se s Péťou a čekáme, až nám Petr zavolá. Naše srdce tlučou celým obývákem. Péťa volá Petrovi. Ten zvedá…“Tati ty nám to musíš říct. My tady s mamkou čekáme!“ Teď už jsme u telefonu oba.“ Měli jsme Nikolku“slyším Petrův zoufalý hlas.“Měli jsme Nikolku“, opakuje.„Nééé!!!“ Křičíme s Péťou nahlas. Objímáme se a strašně brečíme. Péťa mi slibuje, že až se mu narodí holčička, bude se jmenovat Nikolka.

Jak šílená jdu k telefonu a volám mojí nejlepší kamarádce. „Marci, stalo se něco strašnýho. Naše Nikolka je mrtvá. Zabila se v autě!“ „Né, né to není pravda“ , ozývá se z druhé strany. „Já k vám hned jedu.“ Pokládám.Chodím rychle po bytě a držím si spánky. Otevírám dveře do Nikolčina pokojíčku. Krásně jsem ji tady naklidila. Ještě se navečer zastavila doma a vybrala si žluto-bílé proužkované povlečení. Voňavá postel na ni čeká a ona leží pár metrů odtud na studené silnici. Připadám si strašně divně. Jako bych to nebyla ani já. Jsem strašně prázdná a všechno slyším jakoby z dálky. Asi taky umřu, myslím si. Takhle se asi umírá na žal. „Pane Bože to se nedělá, brát rodičům děti! Proč my?“, vztekám se a moje pokora je ta tam.

Přijíždí Marcela. Je v šoku. Vychovává sama dva kluky, trápení má až nad hlavu. Uvědomuji si, že jsem ji neměla budit. Ale je to člověk, kterého tady potřebuji. Marcela říká: „Neboj, to bude dobrý, to se určitě nestalo.“ Šok,šok,šok… Každý máme jinou reakci. Marcela nevěří… V obýváku se objevuje Petr. Je bledý a zestárnul o roky. Popisuje, co prožil. Nikolka tam leží na silnici ve vaku. Prý není skoro vůbec rozbitá, ale nechtěl ji vidět. Pane Bože, on ji ani neobjal! Proč jsem tam nebyla já? Nikdy si to neodpustím! Moje holčička. Naposledy bych ji objala a řekla, jak strašně ji miluju. Zase ten pocit! Myslím si, že umřu. Tak takhle se asi opravdu dá umřít na žal. Velkýma očima v bledém obličeji mě sleduje Péťa. On nám tu zůstal a mám ho tak strašně ráda. Uvědomím si, že to budu muset zvládnout. Zavírám oči. Hlavně se nezbláznit, hlavně se nezbláznit. Nevnímám nic, nikoho. Jsem tu jenom já a je ve mně strašné prázdno. Vůbec nevím, kdy přišli moji rodiče. Najednou jsou tu taky. Můj tatínek, je mu skoro sedmdesát a vypadá mnohem mladší, ale ne dnes. Objímáme se. Věrka, moje druhá mamka mi říká: „Holčičko moje, myslela jsem si, když jsi přišla o maminku, že už si budeš jen hezky žít.“ To já taky. Do dnešního dne jsem byla tak šťastná! Pane Bože, za co mi to děláš? Za co nám to děláš? Za co to máme?

Dívám se na hodiny. Je skoro půl třetí. Nevím, jak dlouho tu už takhle sedíme. Prohlížím si všechny ty moje nejmilejší, kteří tu se mnou jsou. Jak moc je mám ráda, jak moc je potřebuju. Nejsem na to přece sama! Tak proč si připadám tak strašně opuštěná? Kde je teď Nikča? Honí se mi hlavou. Kam ji odvezli? To už ale přece není Nikolka, to je jen její tělo. Slyšela jsem někde, že se duše po smrti od těla odpoutává. Co je s její duší? Nemůže tu být teď s námi? Spousty otázek bez odpovědí. „Půjdeme, abyste se mohli vyspat“, říká Věrka. Vůbec si nedovedu představit, že budu spát! Moje tělo ztratilo potřebu spánku, hladu, žízně a nevím čeho ještě. Naši i Marcela odcházejí do noci. Do noci, která je ještě cítit hrůzou té tragédie. Přestalo pršet. Dívám se za nimi a cítím, že tihle lidé nás podrží, že se trápí stejně jako my a že to musíme zvládnout. Když zamknu dveře, uvědomím si, že už jsme jenom tři. Že už nemám na koho čekat, že už Nikča nikdy nepřijde. V botníku jsou její boty, na věšáku její bundy. Už je nikdy nebude potřebovat. To néééé! Prosím, vraťte to někdo zpátky!

Jako tří roboti se pohybujeme bytem.“ Jdeme si lehnout“, navrhuje někdo z nás. Víme, že budeme jenom ležet a přemýšlet. Péťa odchází dolů, my s Petrem do ložnice. Nespíme, držíme se za ruce a ležíme se svými myšlenkami. Vrací se mi náš společný život. To, jak jsme se radovali,když se nám narodil Péťa. Pak přišla Nikolka, další radost. Kluk a holčička. Žili jsme jen pro ně.Snažím se vybavit si poslední chvíle s Nikčou. Včera pozdě odpoledne se vrátila na skok z pouti. Přiběhla jako vítr. Slyším její: „Čau“ „No ahoj, co ty tady?“ odpovídám. „Zapomněla jsem si prášek. Kluci se tu pro mě za chvíli zastaví a jedeme zpátky na pouť“ Přichází za mnou do pokojíku. Vidím ty její oči. „Jé tady je to krásný. Mamko, ty bobino moje zlatá, ty jsi mi tady tak krásně naklidila.“ Objímá mě, naposledy. Ještě teď to cítím. Její dotyk,vůni. Snažím se ten pocit podržet co nejdéle. „No doufám Nikolko, že si ten pořádek už udržíš.“ „No jasně mamko, jak řikáš,pořádek ve věcech,pořádek v duši, viď.“ Kéž bych ti tím úklidem udělala pořádek v duši ty moje holčičko, myslím si teď, když už ji nemám. Rozednívá se. Venku zpívají ptáci a Nikča už je nikdy neuslyší. Brečím do polštáře. „Prosím vás někdo, vraťte mi ji zpátky. Já ji strašně potřebuju. Já to bez ní nevydržím.“ Je mi, jako by ze mě něco vyřezali. Chybí mi něco z těla, z duše. Už to nejsem já. Už to nikdy nebudu já: Už to nikdy nebude jako dřív. Dívám se na Petra, asi spí. Takhle utrápený výraz ve spánku! Už to nikdy nebude on. Už to nikdy nebudeme my.

Vstávám do nového dne. Včera tu s námi ještě byla Nikolka. Touhle dobou jsme ještě všichni spali. Teď už je všechno jinak. Dívám se z okna. Sousedé budou za chvíli vstávat. Dívám se do oken a závidím jim všem. Závidím jim,že mají všechny děti, že si budou užívat neděle. Strašně jim to závidím! Na stole leží Nikolčino pouzdro na doklady. To je všechno,co Petrovi dali včera v noci. Kde má tašku, klíče, mobil? Třeba za námi přijede někdo od policie a přiveze nám ostatní Nikolčiny věci.V dokladech objevuji telefonní čísla Nikolčiných kamarádů. V šoku volám těm nejbližším a připravuji jim to nejhorší nedělní probuzení. Někdo to už ví, ostatní nevěří. Péťa posílá SMS zprávu Nikčině nejlepší kamarádce Monice do Anglie. Monika pracuje jako au-pair a teď právě je u kamaráda a chystají se slavit její svátek. Monika si ověřuje tu strašnou zprávu na pevné lince. Vzápětí se zhroutí a přijíždí natrvalo domů. To ráno, první ráno bez Nikolky, k nám přichází spousta Nikolčiných kamarádů, rodinných přátel a známých. Objímáme se a strašně brečíme. Každé jejich objetí mi strašně pomáhá. Jakoby ze mě odebírali tíhu té tragedie. Jsem jim strašně vděčná, že tu jsou. Přesto však vůbec nemám představu, co budu dělat. Dnes, zítra, celý život. Přijíždí Marcela a veze s sebou spoustu jídla. Sype strašné množství sušenek do mísy. „Kdo to bude jíst?“ myslím si. Někdo překape kafe. Mám chuť na kafe! Divím se tomu, že mám na něco chuť, když nemám vůbec chuť žít. Péťa, můj Péťa, zná mě tak dobře. Ví, že se snažím, ale že jsem úplně na dně. Sedá si vedle mě a obejme mě. Sám bledý, nevyspalý, nešťastný. Dívám se na něj a srdce se mi svírá. Jak se měli s Nikolkou rádi. Určitě by si v životě vždycky pomáhali, až mi tady nebudeme. Pane Bože, proč jsi nám to udělal? Na letohradskou pouť jsi nám ji dal a na pouť nám ji bereš! Přesně devatenáct let. Kdybych věděla, že ji tady budu moct mít tak krátce, tak bych ani druhé dítě nechtěla. To tak strašně bolí !!! Hlavně se z toho nezbláznit,hlavně se z toho nezbláznit!

Návštěvy se střídají. Přicházejí další přátelé a známí, omlouvají se, že přišli ale ani netuší, jak nám pomáhá,že tu jsou. Je tady taky můj brácha. Má už svoje dvě děti, ví,jak jsme Nikolku milovali a jak nám asi je. Co říct? Neví. Nikdo neví. Lidičky, nic neříkejte. Stačí, že tu jste, myslím si. Když se byt odpoledne vyprázdní a zůstanou tu jen Péťovi kamarádi, dostane Petr nápad: „Pojď, pojedeme do lesa. Mám takové místo, kam rád chodím“. Nevím, jestli se mi chce. Raději bych se zavřela do Nikolčina pokojíku. No ale alespoň nějaká činnost a čerstvý vzduch. Nechápu proč, ale jedeme nejdříve k autobazaru. Před bránou stojí Lukáš, Nikolčin bývalý přítel. Dívám se za bránu. Pane Bože, to byla Viktorova Honda! Čtyři díly auta ! Je mi strašně špatně. Lukáš mě obejme a něco prohodíme, ale můj pohled přitahují ty trosky. Tam včera skončila svůj život moje holčička. Asi byla připoutaná, protože i po tom všem zůstala v „autě.“ Vždy se poutala, i když jsme jeli jen do vedlejší ulice do obchodu. Dívám se na tu hromadu plechu a nechápu, že kluci přežili. To je zázrak! Proč nepřežila Nikča, jako jediná ? Proč neseděla jinde? Majitel bazaru nám otevírá a pouští nás dovnitř. Petr objevuje Nikolčinu tašku. Je potrhaná a celá od krve. Uvnitř je deštník, klíče a vesta. Opět si vzpomenu na naše poslední setkání. „Nikolko, bude chladno, dej si do tašky tu modrou vestu, ať ti není zima.“ Asi ji nepotřebovala, je vzorně složená v tašce. Cítím, že musím pryč, nebo se zblázním. Opět mě brní ruce a dělá se mi špatně. Už je tu dost lidí a zkoumají auto, jak co, proč Odcházím pryč. Někdo mi kondoluje. Pryč,pryč, pryč odsud, nejraději pryč z toho hnusnýho světa! Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit !

Najednou jsme v lese. Opravdu pěkné místo, pomyslím si. Jdeme, držíme se za ruce. Jsme spolu a každý sám. Já vidím u každého stromu Nikču. Stojí tam s taškou zavěšenou křížem a mává nám. To její mávání, ten její úsměv. Už to nikdy nebude. Už ji nikdy neuvidím. Já to přece nemůžu vydržet! Já ji chci zpátky! Ať mi někdo pomůže, prosím! Tečou mi slzy. Zase mi bleskne hlavou Kde je teď její tělo? Někdo říkal něco o pitvě. „Já nechci, aby ji řezali“, neuvědomím si, a řeknu to nahlas. Petr se probere ze svých myšlenek. „Co nechceš?“ „Aby šla na pitvu. Je to snad jasný, né! Zabila se přece v autě a srazila si vaz. Přece do ní nemůžou jen tak řezat!“ Vybavím si Nikolčino tělo na pitevním stole. Hrozná představa. Tam přece její tělo nepatří. Hlavně se z toho nezbláznit, hlavně se z toho nezbláznit. Petr mi vysvětluje, že je to potřeba kvůli vyšetřování.Vyšetřování? Vzpomenu si na Viktora. Možná by byl radši, kdyby nepřežil. Bude se tím trápit celý život. Jak na tom asi je a co Honza? Oba jsou asi těžce zranění.

Uvědomím si, že budeme muset řešit Viktora a náš vztah k němu. „Zlobíš se na Viktora?“ Ptám se Petra. „Je to divný, ale ne“, odpovídá. „Je mi ho spíš líto, nebude to mít lehký žít s pocitem, že Nikolku zabil“. Oddechnu si, že máme na tak důležitou věc stejný názor. Péťa se k nám později přidává. Jsem ráda, že se z nás nestali zlí lidé. Vím určitě,že by to Nikolka takhle chtěla. Měla Viktora ráda. On ji přece nechtěl zabít. Kam ale spěchali? Do nebe a do nemocnic. Hrůza. Jedeme zpátky domů. Domů, kde na nás už čeká jen Péťa. Cestou se zastavujeme na místě nehody „U stromu“. Zapalujeme svíčku. Je jich tu už spousta a těch kytek. Nechápu, jak se to mohlo zrovna tady stát a proč narazili do stromu boční stranou a ještě stranou spolujezdce, když je strom na levé straně silnice. Zase se mi dělá špatně. Proč je tu ten strom? Jinak by sjeli do louky a asi by se jim nic moc nestalo. Proč Nikča a oni ne? Byl to osud, který nešel zvrátit?

Honí se mi hlavou spousta otázek. Vzpomínám: „Mamko, já mám strašně krátkou čáru života. Já se tak v pětatřiceti zabiju v autě“. Zabiju v autě, proč to tenkrát říkala? Vím, že jsem tehdy počítala, kolik bude mně, až jí bude pětatřicet a doufala jsem, že se toho nedožiju. Holčičko,myslím si, to jsme si nedomluvily, že už v devatenácti. Někde jsem pak vyzkoumala, že to co je na levé ruce, je nám dáno a co na pravé,to opravdu prožijeme. Říkám to Nikče, abych ji uklidnila. Ukazuje mi pravou ruku, čára sotva do dvaceti. Píchne ve mně. „Blbost Niky“ říkám. „Myslíš, že když spadne letadlo nebo když se srazej vlaky tak tam mají všechny lidi krátký čary života. Je to blbost a už na to nemysli. A nečti si pořád o těch věcech.“ Pak jsme na čáry zapomněly. Zapomněly jsme obě? Nevím, co Nikolka, ale už jsme o tom nikdy nemluvily. Teď se dívám na místo, kde včera ležela na silnici a pořád slyším její hlas „Zabiju se v autě…“ Může člověk v podvědomí tušit konec a dokonce i způsob konce života? Je to zvláštní.

Když přijedeme domů,zůstávám tu chvíli sama. Petr šel do dílny a Péťa odešel ven s kamarády. Jsem ráda,že Péťa není sám. Jsem ráda,že jsem sama. Jdu k Nikolce do pokoje. Pořád tu krásně voní čistá postel.Vůně čistoty se mísí s její vůní, která tu po ní tak intenzivně zůstává. Zase mě to tak strašně zabolí. Dívám se na Nikolčiny fotky, které má rozvěšené po pokoji. Jak byla krásná. Beru do ruky jednu její fotku. Dívá se z ní na mě, jakoby říkala: „Mamko, ty bobino moje zlatá, já jsem ti to nechtěla udělat.“ Strašně brečím, nahlas.Můžu, jsem tu sama. „Nikolko, já tě chci zpátky. Prosím tě,vrať se mi.“ Přitom vím, že i kdybych se ubrečela a udupala vzteky, nic a Nikdo mi ji nevrátí. Hlavně se z toho nesmím zbláznit, hlavně se nezbláznit…

Držim si spánky a říkám: „Ne,ne já to všechno musím zvládnout. Niky, já to zvládnu, neboj ale dej mi čas.“ Můj pohled upoutá nový koutek, který si Nikolka ještě v pátek vytvořila. Je to pruhovaný polštář ,opřený o rohož na zdi a provizorní stoleček, deska na dvou kartonových krabicích. Deska je zajímavě pokreslená. Leží na ní vonné tyčinky a kniha. Celý ten koutek působí strašně harmonicky a pohodově. Se zájmem beru knihu do ruky. „Cesta k životu“ od manželů Paloučkových. Začínám číst, jen tak nahodile. Dozvídám se o jemnohmotě a hrubohmotě. O tom, co se děje s duší, když se oddělí od hrubohmotného těla. To by znamenalo, že tady s námi Nikolka určitým způsobem zůstává. My v hrubohmotném těle ona v jemnohmotném. Asi bude mít tahle kniha hodně odpůrců, myslím si. Nevadí, pro mě jsou názory v ní nadějí. Nadějí, že tu s námi Nikolka je, i když jinak. Energie, která tu po ní zbyla musí být tak silná. Byla tak mladá a plná života. Možná je tu teď se mnou. Ona mě může vidět a já ji ne. Určitě ji nepomáhám svým hysterickým brekem a tím, že ji chci zpátky. Ona zpátky nemůže a já to musím pochopit a ulehčit ji přechod do jejího světa.

Celá ta tragedie začíná dostávat jiný rozměr, pro mě. Její smrt už není definitiva, je to jen pokračování jinde. Uvědomuji si, že tu knihu Nikča musela číst. Co si asi myslela o názorech v ní.Věřila v posmrtný život? Na tyto otázky však mám dostat odpověď později, náhodou. Náhodou? Přichází Petr. Svěřuji se mu s tím, co jsem teď právě četla a že mám pocit, jakoby mi Nikča tu knížku připravila. Tu knihu jsem musela kupovat já někdy po revoluci. Pak jsem ji založila. Kdy ji začala číst Nikča, přečetla ji celou? Spousta otázek, zatím bez odpovědí. Petrova reakce je prudká a asi adekvátní situaci, kterou prožíváme. „Prosím tě, přestaň se zabývat blbostma a nic si nenamlouvej! Nikolka tady prostě není a už nikdy nebude. Pochop to, že se s tím musíme smířit.“ Mám ho strašně ráda, ale teď se mi zdá, že je to někdo z druhé strany barikády. Všechno, co jsem chtěla mít, mi bere. Ne,ne Petře, to mi nevezmeš, myslím si. Stejně tak, jako já mu v dalších dnech nebudu brát ty jeho ˇvyjížďky autem na jeho místa s vypnutým mobilem. Nebudu vědět, kde přesně je, ale vždy, když bude mít vypnutý mobil, budu vědět, že chce být sám. Péťa je člověk, který je přístupnější. S ním budu moci později o všem mluvit.

Přichází naše druhá noc bez Nikolky. Před usnutím beru do ruky znovu „moji“ knihu. Dívám se nad čelo postele, na naši obrazovou galerii. Ty nejmilejší originály, kterými jsem vyzdobila naši ložnici. Dominantní je obraz, který malovala Nikča, naše svatební fotografie v jejím pojetí, nápisy Jarka a Peťka i datum svatby. Vzpomínám si na dobu, kdy Nikča obraz tvořila. Kolik jsme si u toho spolu užily legrace, vzpomínám a usmívám se. Panebože, já se usmívám. Úplně mě to vyděsí. Dívám se na další kresbičky mých dětí, které máme nad postelí. Vyzařuje z nich taková pohoda. Jak jsme si hezky žili, jak jsme k sobě strašně patřili. Znovu se ve mně všechno sevře. Brečím, brečím,…… a divím se, že mám ještě slzy. Začítám se do knihy a uvědomuji si, že jsem nikdy moc nezamýšlela nad existencí posmrtného života, reinkarnacemi a podobnými věcmi. Teď hltám všechno, co mi může tyhle věci objasnit. Potřebuji se o tom dovědět co nejvíce. Ztratila jsem dítě a nechci se smířit s tím, že definitivně. Pořád si myslím, že mi Nikča tu knihu připravila. Než zhasnu , dívám se na další Nikolčin obrázek, maličký těsně nad postelí. Je na něm napsáno „Bůh dopřává svému milému spánek“/žalmy 127,2/.

Oči opuchlé od breku a čtení, unavená usínám. Usínám a spím až do rána. Nechce se mi vůbec probouzet. Už bych se raději nikdy neprobudila. Musím, čeká mě všední den a spousta zařizování. Vůbec nevím, co dělat. Nikdy jsem nemusela zařizovat ničí pohřeb. Navíc už je mi zase špatně, chce se mi brečet a nemůžu dýchat. Opět zazávidím všem lidem kolem, že jdou do práce a že prožijí jeden úplně normální den. My už jsme jinde. Nemám vůbec nic tmavého na sebe! Prohlížím skříň, ani jedna tmavá věc, jenom samá zelená, oranžová, béžová. Nikdy jsem si nic černého nepořizovala, protože mi to nešlo k mým rezatým vlasům. Jdu k Nikolčině skříni. Tmavošedé kalhoty, černé tričko a černá prošívaná bundička. To bude teď moje oblečení. Jako bych slyšela Nikču: „No mamko, copak to znamená?“. „Jó Nikčo , když jsi mi to takhle vyvedla, ty moje bobino, tak si musím půjčit tvoje věci.“ „Sluší ti to mamčo, a já už ty věci nepotřebuju“, slyším ji dál. Jsem asi blázen, ale cítím, že tady Nikolka se mnou je.

Na pohřební službu jedeme s Petrem. Asi bych to sama nezvládla. Vše tam probíhá rychle, profesionálně a s krásným přístupem. Dávají nám vybrat verš na parte. Je jich tu spousta a každý si jistě vybere. Ale ani jeden verš mi nesedí na Nikču. Nakonec vymýšlím sama „Nikolko,všichni si myslíme,že se z toho zlého snu musíme probudit“ Později mi spousta lidí řekne, že to cítili přesně tak. Další problém… s naší drahou zesnulou se rozloučíme. Nikolka byla drahá a je zesnulá, ale je to Nikolka……S Nikolkou se rozloučíme…. A pak, jako by si zařizovala Nikča všechno sama. Co hudba? Odmítám jejich nabídku s tím, že hudbu vybereme sami, aby to byla Nikča.. Pracovník pohřební služby chápe naše přání a je velmi vstřícný. Asi si dovede představit, jak nám je. Není asi mnoho rodičů, kteří musí zařizovat pohřeb svým dětem. Na pohřební službě si dělám jasno. Když už mi umřelo dítě a já to nemůžu ovlivnit, tak bude mít ten nejkrásnější pohřeb, to ovlivnit můžu. Se svým nápadem přijíždím domů za Péťou a kamarády. Okamžitě se pro celou věc nadchnou. Vybírají písničky, které měla Nikča ráda. Našim obývákem zní hudba a já mám pocit, že tady je Nikolka s námi a celou tuto akci řídí. Tuhle píseň jo, tu ne. „Něco chybí“, říká Pé´ta, když už jsou téměř hotovi. Přichází Hanka, Nikolčina kamarádka a připomene píseň „New day“, kterou měla Nikča moc ráda. Dokonce se prý zmínila, že by ji chtěla zahrát na cestě poslední. Otřesu se. Proč o tom přemýšlela? Byla přece tak mladá.

Další problém před námi…. Nikolka měla slavit své devatenácté narozeniny a už si pozvala spoustu kamarádů.Oslava by měla být v pátek a to je den pohřbu. Rozhodujeme se s Péťou a Petrem. Tu oslavu ji uděláme, jako kdyby tu byla. Děcka jedou zamluvit sál do sousední vesnice, kde měla oslava původně být. Zůstávám sama doma a znovu si uvědomuji, jak moc mi Nikča chybí. Brečím, můžu, jsem tu sama. Sedím u Nikolky v pokoji a promlouvám s její fotkou. „ Bobino moje zlatá, kdyby sme dělali něco blbě, tak dej nějak vědět“.

Další den vezu na pohřební službu věci, které by si Nikolka určitě přála mít na své poslední cestě, suché růže, které dostala k 18. narozeninám od přítele a fotografie. Hovořím s majitelkou p.s. a ta mi nabízí, že se můžu na Nikolku podívat, že zůstala krásná. Odmítám, chci si ji pamatovat tak, jak v sobotu odcházela, taky krásnou, ale plnou života. Když jsem ji nemohla obejmout hned po nehodě, tak teď už ne. Probíráme spolu ještě podrobnosti pohřbu a dozvídám se od ní, že nesouhlasí u tak mladého člověka s žehem. Jedu domů a brečím, nervy pracují, brečím cestou v autě a řídím, vůbec nic nevnímám a brečím…. Já vlastně vůbec nevím, jak by Nikča chtěla pohřbít a je to přitom tak důležitá věc, možná ta nejdůležitější. Co budeme dělat? Tepe mi do spánků. Hlavně klid, hlavně se z toho nezbláznit“ Doma vše říkám Péťovi. Prosíme, „Niky, dej nám vědět, co máme dělat!“ Za chvíli přichází další z kamarádů a ten zná odpověď. Bavili se spolu na toto téma a Nikolka prý řekla, že by nechtěla hnít v zemi. Vyřešeno, děkujeme, uleví se mi. Je možné, aby se mi v tom stresu vůbec ulevilo? Věci se nějak řeší samy, zvláštní.

V úterý k nám přijíždí na návštěvu moje sestřenice s manželem. Přiletěli před pár dny a úplně si kvůli nám změnili program návštěvy, zůstávají s námi tak dlouho, jak je to jen možné. Jsou nám strašnou oporou v těch hrozných dnech. Naše setkání jsme si všichni představovali jinak. Jak jen se na ně Nikolka těšila. Vzpomínám: „Mamko, myslíš, že mi Lidka s Jirkou přivezou něco na sebe?“ Reaguji: „No teda, Nikčo, přeci hlavně, že přijedou oni, né?“. „Jo, jo jasně mamko, ale oni na nás nikdy s dárečkama nezapomenou.“ O čem si asi snila, že od nich dostane? Dostala.Krásné tričko DKNY, dali jsme ji ho do rakve, úplně nové ještě s cedulkou. Snad jí ho tam nechali. Chce se mi zase strašně brečet. Proč zrovna my??? Co jsme komu udělali?

Ve čtvrtek zjistím, že nemám nic tmavého, v čem bych mohla jít na pohřeb. Úplně jsem na to zapomněla . Co si obléknu? Chci, aby mi to slušelo. Je to možné? Mně umře dítě a já přemýšlím o tom, aby mi to na jeho pohřbu slušelo. Jsem ještě vůbec normální? Asi ne! Je to možná tím, že vím, jak si Nikča zakládala na tom, jak vypadám.“ Neboj Nikolko, jsem úplně na dně, ale bude mi to slušet“, říkám nahlas. S oblečením opět pomáhají přátelé. Každý z nás má alespoň něco vypůjčeného. Uvědomuji si, že jsem už skoro týden neuklízela a nevařila. Vždycky někdo přijde, přinese něco k jídlu, pomůže. Když se člověk dostane až na dno, uvědomí si, co pro něho znamená rodina a opravdoví přátelé. Máme jich naštěstí hodně moc. Mezi mými vrstevníky i mezi těmi o generaci mladšími.

Pár dnů před pohřbem přichází Blanka, kamarádka, která studuje psychologii a „ví co s tím“. Uklidňuje mě už jen svojí přítomností. Její „Neboj, to zvládneš“, strašně pomáhá. Blanka se zadívá na obrázek, který malovala Nikča asi před třemi lety. Chtěla ho vyhodit, ale mě se tenkrát tak moc líbil, že jsem si ho dala zarámovat. Oranžovo-žlutá kombinace se světlým dřevěným rámem se perfektně hodila do našeho obýváku. Navíc ten obraz vytvořila Nikča. „To malovala Nikča“, říkám Blance. „Jo, to mně je jasný. A ty nic nevidíš? Podívej se na něj pořádně“. Znám ho dobře. Na levé straně změť čar, chaos. Na pravé straně ženská postava. V pravé ruce drží kytku a levou ukazuje do nebe. „Ten obrázek je pro tebe, abys věděla, že je jí tam dobře. To tady si žijeme každej to svý peklíčko. Tam už je dobře, Jaruško“, říká Blanka. Má pravdu, i takhle můžu vidět ten obrázek. Vzpomínám, když Nikča ten obrázek dokončila. Tenkrát jsem se jí ptala proč je levá strana tak počmáraná. Vysvětlila mně, že chtěla malovat něco úplně jiného a začala modrou barvou. Pak si to ale rozmyslela a všechno dokončila takhle, ani prý neví proč. Šlo to z jejího podvědomí? Teď mi ten obrázek opravdu připadá zvláštní. Ukazuji Blance knihu, kterou jsem našla na Nikolčině stolečku. „ Jen čti“, říká Blanka „ty si ji máš přečíst, protože ti ji Nikolka připravila.“ Blanka mi potvrzuje to, co jsem si také myslela. Zvláštní. Navíc obě máme pocit, že s námi je Nikča ten den v obýváku.

Mám strach ze zítřejšího dne. Mám strach, abych ten pohřeb zvládla, abych nezkolabovala, abych ne hysterčila abych neudělala Nikolce ostudu. To vše řešíme s Blankou. Domlouvám se telefonicky s mým lékařem, že přijdu dopoledne na injekci. Ještě si vezmu prášek a měla bych to vydržet. Mám strach, abych nebyla jak zfetovaná, nebo neztratila cit. Ujišťují mě, že ne. Probouzím se do strašného dne. Dnes má moje dítě pohřeb. Nikomu ten pocit nepřeji. Beru si Lexaurin a cítím, že trochu zabírá. Ordinuji ho i mým klukům. Brání se, ale nakonec si ho berou taky. Vždyť nevíme, do čeho jdeme. Skoro vůbec nemluvíme. Oblékáme se. Už je mi úplně jedno, jestli mi to sluší nebo ne a Nikolce asi taky.

Nasazuji tmavé brýle na opuchlé oči a utrápený obličej a jedu na injekci. Pak jedeme k mým rodičům na oběd. Proč oběd? Opět nemám potřebu jíst. Moje holčička je teď někde nachystaná v rakvi a já mám jíst, jakoby nic? Je mi strašně špatně. Zvláštní pocit, nic mě nebolí ale je mi strašně špatně. Pane Bože, jak jsme všichni bledí a utrápení, pomyslím si, když se podívám na Petra a Péťu. Moji rodiče a brácha nevypadají lépe. Nevím proč, si vzpomenu na to, že jsme se takhle mohli chystat na Nikolčinu svatbu. Chlapi by měli asi stejné obleky, ale jejich obličeje by byly jinačí. To je hrůza! Určitě by Nikča byla ta nejkrásnější nevěsta na světě. Teď je taky v bílém, ale v rakvi. Opět mám pocit, že se to všechno nestalo. Neskutečný příběh, ve kterém hraji jednu z hlavních rolí. Ale já tu roli hrát nechci! Pane Bože proč my, za co to máme? Přijíždíme na parkoviště rozlučkové síně. Je tu strašná spousta mladých lidí. Jestli jdou tihle všichni Nikolce na pohřeb, tak se nemohou dovnitř vejít. Ještě, že se bude pouštět obřad ven přes reproduktory, napadne mě. Zase se mi začne dělat špatně. Mám brnění v jedné polovině těla a pocit, jako bych měla ochrnout. Né, né já se musím sebrat. Já tam musím jít a všechno to zvládnout, kvůli Nikolce.

Začnu zhluboka dýchat, aby se mi ulevilo. Vystupujeme z auta a hned je kolem nás plno přátel. Objímáme se a brečíme. Uvědomuji si tu hrůzu, krásný den, plno lidí a Nikolka na nás čeká tam někde nahoře v rakvi. Né,né já už nemůžu, já to nechci. Prosím, zastavte to!!! Já už nemám sílu. Péťa s Petrem mě berou za ruce. „Jdeme, je čas, musíme.“ Já tam tak strašně nechci, prosím! Já bych chtěla úplně zmizet z toho hnusnýho světa. Připadám si jako robot. Nevnímám nic, nikoho. Uvědomuji si jen, že to budu muset zvládnout. V obřadní síni už je nachystaná bílá rakev. Před ní je tabulka s nápisem „ Nikola Halbrštátová“. „Vůbec se mi nelíbí to Nikola“,říkám asi dost nepřítomně Péťovi. Ten vzápětí zařizuje změnu. „Nikolka“ vypadá hned lépe. Pro někoho možná hloupý detail, pro mě právě teď hodně důležitá věc. Řekli jsme si, že bude mít Nikča krásný pohřeb, tak tedy i s detaily. „Tak, jdeme do toho, Nikolko“,říkám si potichu.

Začíná hrát hudba a obřadka se plní lidmi. Původně máme ve „scénáři“ obřad bez kondolencí. V plánu je, tiše si poslechnout Nikolčiny oblíbené písničky, řeč, kterou přednese kamarád Jarda a písní „Fly“ ukončit obřad. Vše je ale jinak. Rozhodne o tom první člověk, který pokládá kytičku k rakvi a jde nás obejmout. Ani nevím, kdo to byl, ale úplně nám změnil náš „scénář“. Dodatečně ti za to děkuji ty známý neznámý človíčku! Ty jsi způsobil to, že jsme neměli čas si uvědomovat, že v té bílé rakvi leží naše dítě. Ty jsi způsobil to, že jsme se všichni společně objímali a plakali, že jsme se ani neposadili i to, že obřad byl delší, než měl být. Nešťastný Jarda vůbec nevěděl, kdy začít číst řeč. Nemilosrdný obřadník zavelel: „Teď, nebo vůbec“. A tak Jarda četl, četl do toho šumu, četl ten krásný dopis, který přišpendlili kamarádi Nikolce po nehodě na strom. Četl ho skvěle. Lidé v obřadce slyšeli méně, ale kamarádi, kteří poslouchali hudbu i Jardovu řeč venku přes reproduktory slyšeli vše. Později jsem se dozvěděla, že jich tam bylo mnoho. Kouřili, brečeli, objímali se. Při písni „Fly“ začala sjíždět rakev dolů. Položila jsem tam Nikolce bílé růže, jako poslední, jak mi řekl obřadník. Stála jsem tam sama u rakve a uvědomila jsem si , že to je opravdu konec, definitivní konec…. You can fly, Nikolko. Jen si leť ty dušičko naše čistá a nezapomeň, že tě máme pořád moc rádi. Jsem jako v transu a podupávám si do rytmu písně, kterou jsem doma často slýchala. Chtěla bych křičet: „Zastavte to, já to nechci, prosím“. Už jsou tu se mnou moji kluci, chytáme se kolem ramen a my tři, kteří jsme tu zůstali se spojujeme v kruh. V kruh, ve kterém chybí jedna část. Teď teprve slyším pláč v obřadní síni. Je to konec, konec…..

Opět mobilizuji své síly a podílím se na akci „strom“. Máme v plánu odvézt všechny ty krásné květiny ke „stromu“. Všechny kytičky a věnce nakládáme do neratovského tranzitu a jedeme. Jedeme za sebou a vzdáváme tím poslední poctu tomu nádhernému človíčku, který tu s námi devatenáct let žil. Krásný květnový den a pro nás tak plný smutku. Všichni zastavujeme u stromu. Ve chvíli je louka kolem břízy zaplavená květinami. Dominantní je kytice od učitelky a spolužáků z jazykovky se jmény na stuhách a s nápisem „Nikolko, tuhle absenci ti neomluvíme.“ Z auta s nejsilnějšími reproduktory je slyšet opět Nikolčiny oblíbené písničky. Loučíme se s tím strašným, ale krásně vyzdobeným místem troubením klaksonů. Kdo ví, jestli může ta její dušička vidět, co se tu kolem ní děje.

Jedeme do restaurace, kam Nikolka ráda chodila. Není to tak dlouho, co jsme tady pohodovaly s Nikčou a s kamarádkou Hankou. Teď už jsme tu bez Nikolky, už sem nikdy nepřijde. Opět si uvědomím tu hrůzu, tu definitivu. Večer se jedeme s Petrem podívat na „posmrtnou“ oslavu Nikolčiných 19. narozenin. Je tu spousta mladých lidí. Většinu z nich dobře znám, vždyť náš dům byl vždycky plný kamarádů. Péťa s Majkem mají celou tu akci na starost. Je vidět, že jsou oba hodně unavení a vyčerpaní – bráška a Nikolčin nejlepší kamarád – Péťa a Majk. Zvládají to dobře, protože jim všichni pomáhají. Petr pronese řeč k těm všem mladým lidem. Nevím přesně, co říkal, ale byla to krása a šlo to od srdce. Kdyby ho tak Nikča mohla slyšet. Je mi ho moc líto, celý život se staral, abychom se měli dobře a na děti mu mnoho času nezbývalo. Budoval nám krásné zázemí a já jsem měla to štěstí, že jsem mohla být hodně času s dětmi a že si ze mě udělaly kamarádku. Po Petrově řeči začíná vlastní oslava, „pařba“, jak by řekla Nikolka. Monika, zlatá Monika zařídila na tuto akci i známého pražského DJ. Snad to Nikča všechno vidí co se tu kolem ní děje, myslím si. Jestli může, tak je tu teď určitě s námi.

----------------

Tak tohle všechno už máme za sebou. Uplynul skoro týden od pohřbu a já držím v ruce úmrtní list a stále tomu odmítám věřit. Vybavuji si poslední dny s Nikčou. Krásná pohoda . Oslavovala 19. narozeniny. Dostala spoustu dárků. Když už měla „vybráno“, přišla domů s tím, že viděla za výlohou u Markéty krásné růžové kalhoty. „Niky, tak sis neměla kupovat dvě sukýnky a na ty kalhoty by ti ještě vyšlo“, slyším se. Vysvětlila mi, tak jak to uměla jen ona, že každá ta sukně je ta „správná vychytávka.“ Pro mě byly obě šedé a téměř stejné. Potom jsem šla do města a za výlohou jsem uviděla ty kalhoty. V peněžence jsem na ně měla a tak bylo jasno.. Její číslo bylo právě to ve výloze. Domluvila jsem se s Markétou, že dá do výlohy ty samé, ale o číslo větší kalhoty, aby Nikča nic nepoznala, až půjde kolem. V květeně jsem koupila dva malé kaktusy, které se mi hodily k realizaci mého plánu. Naspod dárkové taštičky jsem dala zabalené kalhoty a na ně, jakoby nic, dva květináčky s kaktusy. Pak jsem Nikolce zavolala na mobil, že mám pro ni ještě jeden dáreček z květeny, jen takovou blbůstku. Slíbila, že za chvíli přijde. Strašně jsem se těšila na tu její radost. Nikča se totiž uměla krásně radovat.

Přiběhla domů a vše bylo tak, jak jsem si představovala. Vyndala z taštičky ty kaktusy a objevila vespod ještě jeden balíček. Čekala jsem na její reakci. „Mamko, ty bobino moje zlatá, tys mě koupila ty růžový kalhoty, no to není možný!“ Skočila mi kolem krku a objala mě. Ještě teď cítím tu její vůni, směs parfému, laku na vlasy a sluníčka. Tenhle pocit a tu její vůni si musím podržet až do konce života! Slyším se: „Nikolko, já tě tak rozmazluju, takovejch dárků a to ti není ani dvacet. Co budeme dělat za rok?.“ Smějeme se tomu a já mám radost, že je Nikča šťastná. Teď, když už tady Nikolka není, děkuji své intuici. Jako bych věděla, že to jsou její poslední narozeniny. Nikolko moje, všechno na světě bych ti dala, hlavně bych dala můj život za tvůj, protože ty jsi měla teprve všechno před sebou. Brečím, už zase brečím a to jsem si slíbila, že budu silná. Vzpomínám dál. Nikča si oblékla ty kalhoty a moc jí slušely. Točila se v nich před zrcadlem a já jsem si v té chvíli vzpomněla na nějaký článek v časopise, který byl o žárlení stárnoucích matek na dospívající dcery. Uvědomila jsem si s potěšením, že to vůbec není náš případ. Potom si Nikča potřebovala něco „ moc důležitého“ zařídit, pochopitelně v těch nových kalhotách. Měla jsem ze všeho moc hezký pocit a pamatuji si, jak jsem se za ní ještě dívala z okna, jak jí to sluší. Holčička naše, už to nikdy nebude, už máme jen vzpomínky. To tak strašně bolí! Jak dlouho to bude tak moc bolet? Změní něco čas? Uvidíme.

Jdu založit úmrtní list do Nikolčiných desek. Na jejich hřbetu je fotografie Nikolky asi tak šestileté, blonďatá usměvavá holčička. Uvnitř desek jsou všechna vysvědčení až po maturitní, diplomy a různé úspěchy nasbírané za devatenáct let života. Tak tohle je to poslední, co zakládám a už nic nebude. Už zase je to tady, strašná bolest. Prosím vás někdo, pomožte mi od toho trápení, to se nedá vydržet! Vůbec nevím, jak dál, pořád si ještě nedovedu život bez Nikolky představit. Nevím, co budu dělat – dnes, zítra a po zbytek mého života. Já vůbec nevím co s tím!

------------------------

„ Co s tím?“ ….. tak se měla jmenovat kniha, kterou jsem začala psát po Nikolčině smrti. Chtěla jsem ji napsat pro ty, kteří se dostali do stejné situace jako my, nebo nedej Bože je něco podobného potká a taky pro ty okolo, aby věděli, jak se k „postiženým“ chovat. Teď si ale myslím, že každý, kdo se do podobné situace dostane, si sám zvolí cestu, jak přežít. Nemůže být univerzální návod na to „co s tím“. Snad pro ty okolo – pomáhejte, objímejte, netočte hlavy stranou, jakoby se vás to netýkalo, nepřecházejte na druhý chodník, ale spíš povzbuďte a klidně se i pousmějte, člověk pak alespoň nemá pocit, jakoby mezi vás už nepatřil. Původně jsem chtěla psát o tom, jaké věci se udály po Nikolčině smrti, o náhodách, které mi přišly do cesty a řešily mé problémy. Byly to jen náhody? Chtěla jsem rozebírat Nikolčiny básně, protože jsem v nich našla mnoho poselství a také mnoho odpovědí na mé otázky. Chtěla jsem rozebírat výseky z jejích deníků, popsat setkání s lidmi, se kterými jsem se určitě setkat měla i o mém jemném spojení s Nikolkou. Určitě by to dalo na tlustou knihu. Ale proč? Najednou nevím, proč zrovna já mám psát nějakou knihu. Copak jsem nějaká spisovatelka? Bylo ale asi dobře, že jsem část zamýšlené knihy napsala. Beru to jako terapii, kterou jsem potřebovala. A stejně jako knížky Nikolčiných básní, věnuji moje knížky našim nejbližším, těm, kteří tu stáli při nás v nejtěžších chvílích a kteří nám dávali sílu to přežít.

Sama pro sebe jsem v mém hledání smyslu bytí našla a stále nacházím vše, co právě potřebuji, postupně, právě tak, abych si vše stačila zpracovat. Jedna moudrá paní, se kterou jsem se setkala také prostřednictvím Nikolky až po její smrti, mi řekla, ať dál hledám a až vše pochopím, tak prý se mi strašně uleví. Tatáž paní mi popsala jeden z našich minulých životů. (Vy, kteří na reinkarnace nevěříte, přeskočte tento odstavec) V tom životě jsme byli my čtyři pohromadě, jednalo se o tzv. rodinnou karmu, role jsme měli každý jinou. Nikolka v tom životě tragicky zahynula téměř stejným způsobem, náraz do stromu se shodoval ale tenkrát se splašili koně ve spřežení, teď se „splašili koně“ ve žluté Hondě. Nikolka údajně přišla v tomto životě dožít zbývajících devatenáct let z minulého života po boku svých milovaných. Nikolka v reinkarnace věřila a já šla v jejích šlépějích, abych se dozvěděla co nejvíce. Jestli je to tak a opravdu si vybrala krátký život po našem boku, doufám a věřím, že jí s námi bylo moc dobře, stejně jako nám s ní. Strašně mi toto zjištění pomohlo. Ale přesto, já žiji teď v tomto světě, v této realitě a Nikča mi strašně chybí. Chtěla bych ji objímat, hladit, nadávat, že moc kouří a chodí pozdě domů. Chtěla bych s ní žít ten normální život tady, chtěla bych s ní zajít na kafe, chtěla bych jednou hlídat její děti, chtěla bych jí uplést ten svetr, o kterém jsme před nehodou mluvily, chtěla bych…..Tak co s tím? Po všech těch „chtěla bych“ se mi vybavuje úryvek z Nikolčiny básně. „To, co nikdo nezná“ ……neboj, blýská se na lepší časy…..v příštím životě.

Přečetla jsem od Nikolčiny smrti spoustu literatury, která pojednává o životě, umírání, smrti i posmrtném životě, četla jsem i literaturu, která toto vyvrací a snaží se vše vědecky zdůvodnit. Zjistila jsem, že pro všechno nemá ani věda zdůvodnění. Začala jsem si sama pro sebe hledat duchovní rozměr té tragedie a hodně mi to pomohlo. Věřím….Myslím, že jsem byla hodný člověk i před Nikolčinou smrtí, protože jsem chtěla být hodný člověk. Ale přesto, hodně mě to změnilo. K některým lidem, věcem a situacím jsem vnímavější. Povrchní věci “neřeším“, ale víc přemýšlím o lidech a o životě. Naučila jsem se pokoře a jsem rozhodnutá přijímat dál vše, co mi život přinese, dobré i zlé, poučit se z toho a jít dál. Co s tím jiného? To vše bych ale asi nezvládla, kdybych na to byla úplně sama. A proto, ti děkuji Petře za to, že mě máš celý život tak rád a že jsi mi svou lásku dával i když jsi byl úplně na dně a neměl jsi na rozdávání. Děkuji ti také za to, žes mi nebral můj způsob, kterým jsem se z té tragedie dostávala, že ti nevadilo, že věřím…, zatím co ty jsi nevěřil. Mám tě moc ráda! Ale to ty víš. A taky tobě děkuji Péťo za to, že mě máš tak rád , že jsem s tebou mohla, a pořád mohu o všem mluvit a že přesto, že ty také věříš…, tak jsi mě občas vracel zpátky na zem. Mám tě taky moc ráda! Ale to ty také víš. Vás oba jsem po Nikolčině smrti zanedbávala a moc se za to omlouvám. Děkuji i vám rodiče moji za to, že jste s námi byli už od té strašné noci a že jste tu pro nás pořád. Moc děkuji za to, že jste mě objímali vždycky, když jsem to potřebovala. Omlouvám se za vrásky, které jsem vám přidala a za roky, které jsem vám mým trápením ubrala. Děkuji také celé rodině. Mám vás všechny moc ráda. Taky tobě Marci děkuji za všechno. Jsi má opravdová kamarádka! Dodnes si vyčítám, že jsem tě tu strašlivou noc probudila. Slibuji ti, že až se nám jednou narodí vnouče, budeš zase první, komu zavolám i když to bude v noci a vím, že zase hned přijedeš, abys to s námi prožívala. To už Marci ale nebudeme brečet, budeme se strašně radovat Slyšíš? Jsem ráda, že tě mám.

Taky tobě, Blanko, děkuji. Bez tebe a tvé kineziologie by to všechno bylo pro mě horší. Odpusť mi, že ze mě nebude ta „spisovatelka“ Děkuji ti i za to „hecování“ k psaní. Určitě mi to pomáhalo. Děkuji i vám Nikolčini a Péťovi kamarádi za to, že k nám dál chodíte jako dřív, že zajdeme na kafe, pokecáme.. Nikča se určitě raduje, že nás v tom nenecháváte. Vám, Majku, Rudo a kluci dík za ty Nikolčiny stránky na internetu. Moc se vám povedly a moc mně pomohly. A nesmím zapomenout na vás Lidko s Jirkou. Vy jste přiletěli až z Utahu a naše setkání mělo vypadat úplně jinak. Když k vám dorazila ta strašná zpráva, právě jste asi překonávali „jet leg“. Váš již tradičně rozdělený čas pro příbuzné jste porušili a zůstali jste s námi déle. Moc děkujeme, ani nevíte, jak jste nám pomohli. Když ses pak Lidko vrátila z Prahy na Nikolčin pohřeb, byla jsi v té obřadce pro mě něco jako „krásné zjevení“. Vůbec jsem tě tam nečekala a dodnes nechápu, jak jsi to stihla a jak jsi nás našla. Vím, že nemůžu jednotlivě děkovat všem těm lidem, kteří tu pro nás byli, když jsme moc potřebovali a jsou tu dodnes. Proto vám všem dohromady moc děkuji za to,že jsem alespoň občas věděla „Co s tím“

-----------------------------

A teď tobě, Nikolko. Tobě jsem už děkovala mnohokrát, na tvých webových stránkách, u hrobu, i při rozhovorech s tvou fotkou. Jsem ráda, že jsem mohla mít dceru, jako ty. Jsem ráda, žes mi vždycky říkala pravdu a to i tehdy, když byla nepříjemná. Jsem ráda, že jsem ti za života stačila říct, jak moc si tě za to vážím. Pročítám si teď tvoje deníčky (promiň mi to) a vždycky mě strašně dojímá, jak hezky o nás píšeš. Zjišťuji, že jsi mi opravdu říkala všechno, aniž bych to po tobě vyžadovala, kamarádko moje. Neměla jsi to tady v posledním roce moc lehké, zažívala jsi i trápení a křivdy. Přesně vím, ve kterých básních o tom píšeš. Byla jsem v té době nešťastná s tebou a viděla jsem jak se mi uzavíráš do sebe. Jsem ráda, že jsem vždycky stála při tobě a pomáhala ti a nejen já, ale i ti, kteří tě milovali. Myslím, že jsme vše zvládli. V posledních dnech tvého života byla neskutečná pohoda.

Vím, Nikolko, že jsi odešla v době, kdy jsi byla mladá, krásná a plná života. Určitě by sis to tady krásně užívala a to mě trápí, že už nemůžeš. Na druhé straně jsi ale odešla s takovým množstvím lásky, kterou jsme k tobě cítili my a ještě strašně moc lidí a to mě uklidňuje.

Doufám, že ti ta naše láska pomáhá tam, kde teď jsi.

Mám tě moc ráda a to ty taky víš

A nakonec tobě, Bože. Tobě se moc omlouvám za mé výbuchy zlosti po Nikolčině smrti. Zlobila jsem se na tebe a ptala jsem se tě nesčetněkrát, za co to máme. Moje úvahy o tom, že kdybys byl, tak bys nám to nemohl udělat…… promiň. Já stále ještě hledám, ale mnoho jsem už pochopila. Včera mi jeden kamarád řekl, že nenakládáš na člověka víc, než může unést. Moc jsem o tom přemýšlela a moc tě prosím Bože, UŽ VÍC NE!

Báseň pro Nikolku

Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…..nic. Proč se neozýváš?
Prázdný pokoj, jen tvá vůně zůstává, tak intenzivní a vtíravá.
Tou vůní ohlašuješ našim smyslům: „Jsem tady, můžete mě cítit. To vám nestačí?“
Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…nic. Proč se neozýváš?
Tvé fotky na zdech, obrazy cos malovala, básně pro nás napsané, co nakopnout nás měly.
Tím vším nám říkáš: „Jsem tady, znáte moje nitro. To vám nestačí?“
Prázdný pokoj za žlutými dveřmi. Prázdný pokoj?
Klepu…čekám. Vím, že uvnitř jsi.
Jen nemůžeš mi otevřít, jen nemůžeš už zavolat: „Jsem tady, já jsem přece tady…“
A to mi nestačí!
Ten pokoj za žlutými dveřmi, víš, ten bude vždycky tvůj.
Dovol mi občas vstoupit, nasát tu vůni, tu idylu let minulých, ty vzpomínky,
Jež intenzivní jak tvá vůně jsou.
Tvůj pokoj za žlutými dveřmi.
Chci dovnitř, chci tě obejmout.
Klepu…nic. A to mi nestačí.

Pro Nikolku podruhé

We are the family of four. Tak začíná tvá maturitní otázka,
kterou jsi tenkrát zpracovala.
We are the family of four. Dnes už to není pravda.
We are the family of three a kdo ví, kdo ví, jak osud si s námi dál zahraje.
We were the family of four a krásně jsme si žili.
We are the family of three pro tenhle svět, pro tuto chvíli.

Ty s námi ale zůstáváš a pořád jsme tu čtyři.
Bojujeme s tím jak se dá a člověk občas prohrává,
protože TY tak strašně chybíš!!!

Dnes už vím, že osud nikoho tu nešetří .
A taky vím, že přesto, že zbyli jsme tu tři
We are the family of four.

Jarka Halbrštátová