7 let, nešťastná náhoda

I já chci napsat svůj příběh. Jmenoval se Matěj. Dítě z lásky zplozené, narozené po těžkém, 36 hodin trvajím porodu. Snad tam už to začalo?! V porodnici mu na svět pomohli zvonem, takže měl trochu křivou HLAVU, ale ta se do odjezdu domů krásně srovnala, že by nikdo nic nepoznal.

Byl krásný, velký, zdravý kluk, který brečel jen když měl hlad. Začali jsem si užívat, bylo to první vnouče mých rodičů, první synovec mých sourozenců, a podle toho se i měl. V deseti měsících začal chodit a říkat první slova. Dodnes ho vidím, jaká to byla atrakce pro zákazníky mojí mamky-seděl v nákupním košíku a říkal "čepice". Miláček všech.

Na roce měl svůj první úraz - spadl HLAVOU na konferenční stůl. Jeli jsme na šití, ale dostal jen mašličku. Po pár letech začal chodit do školky, my se přestěhovali, doma poháhal tátoj s rekonstrukcí. . . jednou mu pomáhal venku odhazovat sníh z auta, co bylo zaparkované pod strmou strání. Matěj vylezl na závěj asi 2,5 metru vysokou a spadl-zase přímo na HLAVU. Celou noc jsem nespala a pozorovala ho, jestli je v pořádku. Naštěstí tam byl ještě sníh, tak náraz trochu ztlumil.

Na Vánoce jsme mu oznámili, že bude mít sourozence, byl nadšený. Na kontrolu s ultrazvukem šel se mnou a paní doktorka nám oznámila, že ty sourozenci tam jsou dva. . . . Nejdřív trochu šok, ale pak nastalo období těšení se, vybírání jmen, pár dní jsem si poležela v nemocnici. Až se narodili kluci. Začal kolotoč kolem dvojčat, Matýsek chodil do školky, nejeli jsme už dva roky na dovolenou, nevadilo mu to, byl to rozumný kluk se kterým se dalo všechno krásně zvládat. Pomáhal mi jak jen mohl, na víkendy jezdil k babičce, aby si "odpočinul".

Kluci rostli, už se s nima dali dělat blbiny, byli to ocásci svojeho velkého bráchy. Ten se s nima nemazlil, bylo to období dost náročné na nervy. Od rána do večera lítali, zlobili, prali se. . . Jednou jeli na víkend k babičce všichni tři. Když jsem si pro ně přijela, mamka mi povídá: "dneska jsme málem přišli o Matěje" - krve by se ve mě nedořezal. I on vyprávěl jak jel na kole a napresoval se pod altán v parku, co stojí na podstavci metr vysokém. Jel na kole, rozjel se nestačil zabrzdit a HLAVOU narazil do podia. Odnesla to helma, kterou naštěstí měl. Pár dní mi trvalo než jsem se z toho vzpamatovala. Ty představy, že mě umře. . . . nevím co bych dělala, to musí být něco strašného, když umře dítě. . . . .

Matěj nastoupil do první třídy. Trochu zlobil, sem tam nějaká poznámka, než pochopil, že tohle není školka a o čem škola je. Milostné dopisy nosil od prvního dne. Miláček holek, ty se o něj praly. Měl k nim pěkný vztah, vyrůstal jen mezi holkama a tak nedělal rozdíly holka-kluk. Bráchové na něj čekali až přijde od autobusu, a celé odpoledne zase řádili. Přišli nádherné Vánoce s tolika dětmi to je radost. . . .

uteklo to jako voda, Velikonoce. . . . . A jednu sobotu si mamka pro Matěje přijela, že má slíbeno, že k nim pojede sám, bez kluků. Nebyli doma, tak se jí nechtělo čekat, ale já ji přemluvila. Matěj si vzal brusle, helmu a odjel s tím, že se zítra vrátí. . .

. . . už se nikdy nevrátil. V neděli telefon, že Matěje odvezl vrtulník. Nevěděli jsme co se stalo, já si ho představovala, nejhůř že má zlomenou páteř, že tam bude ležet ovázaný a já mu řeknu, že si letěl vrtulníkem. . . nikdy nezapomenu na ten výraz doktorů a tu filmovou větu-je nám líto, dělali jsme co jsme mohli. Venku stáli z televize čekali, že jim dáme rozhovor. . .

Doktor mi dal prášek na uklidnění, tak se mi ty další chvíle zdají, že jsme to celkem zvládli. . . moc si to nepamatuji. Všichni kolem brečeli, já seděla a koukala a nešlo mě pochopit, co se to stalo. . . . . o to horší bylo ráno probuzení. . . . . dozvěděli jsme se, že s babičkou byl u strejdy na zabíjačce a s klukama dělali blbosti, vozili se na vysokém heveru na auta. Matěj na něm stál, další kluk je chtěl rozjet, zvedák se skácel na zem i s Matýskem. Babička tam přiběhla, ale Matěj jen ležet, nehýbal se a z ucha mu začala téct krev. . . než přijela záchranka, tak ho zkoušeli oživovat, ale prý krev tekla z nosu i pusy. . . mamka říkala, že pak protočil oči a spadla mu ruka. . . . . v televizi ještě bylo vidět jak mu ve vrtulníku dávají srdeční masáž. . . . prý na něm nebylo nic vidět, žádné zranění. . . . . nastaly nejhorší dny našeho života, jak vysvětlit 2, 5 starým dětem, že brácha už nikdy nepřijde?

Bojovala jsem i s tím , že mamku nesmím odepsat, vyšetřováním se zjistilo, že za to nemůže. Vzhledem k věku se nepředpokládá, že bude stále pod dozorem, tohle prý bylo dvě minuty potom co zašla dovnitř. . . . nic jí nevyčítám, spíš sobě. Neměla jsem na něj tolik času, byla jsem věčně nervozní. . . . byl to osud? Mělo to tak být? Nevím. V každém případě náš život se změnil už nic nebude jeko dřív.

Matěj zemřel 6. 4. 2008 na úraz HLAVY, praskla mu lebka, když spadl na dlažbu.

Kateřina Hynková