17 let, utonutí

Když jsem konečně sebrala sílu a napsala Matoušův příběh, jak mi doporučila kamarádka, podívala jsem se znovu na stránky Dlouhé cesty, přečetla si některé příběhy a něco mě zarazilo. Lekla jsem se, že by příběh mohl vyznít jako jakýsi podivný exhibicionismus, mně velice cizí. Musela jsem si ujasnit, proč jsem vše napsala. Důvody byly čtyři: 1. potřebovala jsem se z toho vypsat; 2. přála jsem si, aby se na Matouše nezapomnělo; 3. chtěla jsem poděkovat lidem kolem mě, kteří mi pomáhali a pomáhají, aniž o tom možná vědí; 4. mohla bych tak pomoci jiným pozůstalým a lidem kolem nich. První důvod zmizel napsáním, ulevilo se mi, aniž jsem potřebovala čtenáře. Druhý mizel postupně, vím, že na Matouše nezapomeneme a pro cizí zůstává i tak jen jedním z řady neznámých. Třetí lze vyřešit osobně, třeba i časem, navíc kdo např. z jeho kamarádů by hledal na těchto stránkách! Zůstal ten čtvrtý: kdyby trochu pomohl třeba jedinému člověku, protože sdílená bolest je o trochu menší – přestože v ní člověk zůstává krutě sám. Není to žádný návod, ten neexistuje, každý musí HLEDAT svou vlastní cestu, ale jedno opravdu pomáhá: snažit se komunikovat s okolím. A třeba zkusit se dívat (i na sebe) očima toho, který odešel jinam, a dělat, co by si přál. Vyšlo mi, že ho nesmím trápit svým žalem, že mám mít ráda ty, které měl on rád, že mám umožnit ostatním, aby mi pomáhali, i když je to někdy těžké i obtížné, vždyť člověk by se nejraději schoval. Ale také že si musím najít čas a být se svým smutkem sama (v klidu se vyplakat). A zároveň nedělat nic, na co sílu nemám. Dala jsem text číst několika lidem, tady je v té podobě, jak jsem ho tehdy napsala.

Matouš chodil celý červenec na brigádu. Na srpen si naplánoval volno, pobyt s přáteli na chatě, chtěl jet stanovat s dalším kamarádem, určitě randit se svou krásnou dívkou, pozvat o čtrnáct dní staršího bratrance do Prahy, navštívit babičku s dědou a uskutečnit spoustu dalších odkládaných návštěv a setkání. V pátek 1. srpna. měl první den volna a odjel se s přáteli koupat, prostě konečně mu začínaly prázdniny – a mě po několika letech plných práce čekala vytoužená dovolená. Večer jsem přišla domů z práce a rychle četla noviny, než přijde Matouš a dohodneme se, co mu uvařím. Místo syna přišli policisté – jen s informací, že v šest našli jeho tělo a víc nevědí, že mě bude kontaktovat vyšetřovatel. Pak odešli. Myslela jsem, že se v prázdném bytě rozletím na kusy.

Naštěstí přijeli moji přátelé a následujícího dne maminka s neteřinkou, neustále vyzváněl mobil, volali mi přátelé i příbuzní, všichni v šoku z toho, co se stalo. Pořád nechápu, jak je možné, že jsem to přežila. Od policie mě pak už nekontaktoval nikdo, těžce jsme ještě v ten páteční večer sháněli číslo na vyšetřovatele, ale ten se mnou zrovna moc souvisle nemluvil, z jeho informací jsem byla hodně rozpačitá, smysluplnější zprávu mi známí přečetli do telefonu ze sobotních novin. V pondělí jsem odjela vyzvednout věci a sepsat protokol, pak teprve se mohl zařídit pohřeb. Kontaktovala jsem jeho kamaráda, v úterý za mnou přišel i s druhým spoluplavcem. Tak jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo: dopoledne se normálně koupali s celou partou, naobědvali se, odpoledne si zašli Matouš a dva kamarádi na druhý břeh na houpačky a skákali do vody, vždycky doplavali k břehu a tak se bavili. Zpátky se jim nechtělo obcházet vodní plochu po rozpáleném břehu, tak se rozhodli jezero (zaplavenou pískovnu) přeplavat. Po celou tu dobu mi policie dávala informace, že to bylo 50–60 m, kluci říkali, že méně, v oficiální zprávě policie uvedla, že ho našli v polovině té dráhy, tedy 12 m od břehu! Ale to je vlastně jedno. Plavali tedy postupně za sebou, Matouš jako třetí, když ti dva vylezli, divili se, kde Matouš je. Mysleli nejprve, že se vrátil, když nešel, vydali se ho hledat a až poté si připustili možnost, že se utopil, takže pomoc zavolali asi 30–40 minut poté. Mé mamince později doktor vysvětlil (a také mně další potvrdili), že v lomech, pískovnách, přehradách a všude, kde je hloubka, se zahřeje jen tenká vrstva vody. Pokud lidé plavou za sebou, ti první vyhřátou vrstvu odhrnou a vírem jde zdola studená vlna, která pak může člověka zahltit, takže prý ani nejlepší plavec nemá šanci a jde rychle ke dnu. Tím by se pak vysvětlovalo to, že kluci žádné volání ani cákání neslyšeli, také by si pravděpodobně něčeho všimli i další lidé, kteří byli na břehu. Utěšuje mě trochu naděje, že se snad dlouho netrápil. Navíc prý už po pěti minutách dochází k nezvratnému poškození mozku, takže ta prodleva vlastně nic neznamenala.

Moje milá neteřinka Lucka říká ve snaze mě utěšit: „Víš, že Matouš znamená Boží dar?“ Vím, a stále intenzivněji. Matouš byl moje vymodlené milované dítě, sedmnáct a půl roku jsem se o něj sama starala a snažila se ho vychovávat jistě ne dokonale, ale jak nejlépe jsem dovedla. Matouš byl šťastný, zamilovaný, dařilo se mu, a také já už byla trochu klidnější, že se do pár let vyhrabeme z dluhu za byt a že mu konečně koupím i nějaké věci, které by rád měl, ale já mu je dopřát nemohla. Vždyť také proto začal chodit na brigádu, aby mohl posedět s přáteli, zajít do kina. A také se těšil, že mu třeba vyjdou dobře testy a už nebude muset držet bezlepkovou a bezmléčnou dietu... Pro mě byl tou nejlepší částí mého života, to on mě vychoval, s ním jsem vyrostla, tolik jsem se snažila, aby se naučil stát pevně a rovně v životě, a zatím po jeho smrti mě zaskočilo, jak moc jsem se o něj opírala a opírám já.

Zpočátku je člověk v úplném šoku, po pár dnech nějak otupí a mechanicky dělá různé nutné věci, zařizuje pohřeb, mluví s kondolujícími. Samozřejmě že tělo nějak selhává, spát nelze ani s práškem na spaní, skoro není možno polykat, dýchat, brní ruce, nohy, člověk dostává křeče a připadá si jak na houpačce, za vodní clonou… Celá rodina je ochromena tou strašnou skutečností, člověk se zdráhá uvěřit, ptá se, proč právě on, proč jsem raději nezemřela já?? Po návratu domů jsem nesnesla pohled na jeho věci. Naštěstí jsem první tři týdny nebyla sama: zpočátku s rodinou na venkově, po pohřbu se mnou sestřenka uklízela a zařizovala, co bylo potřeba, přišly také přespat kamarádky. Stále se mi všechno promítá v hlavě, po tisící si přehrávám poslední den, to ráno: loučili jsme se, říkala jsem mu, ať na sebe hlavně dává pozor. „Neboj, vždyť víš, že umím plavat,“ ujišťoval mě. A stále dokola se vrací otázka Proč? Dokonce i ve snu: myjeme s maminkou hory nádobí po nějaké hostině a já pláču, opřu si hlavu o její záda a naříkám, proč mi zemřelo dítě, které jsem měla tak ráda, a děti, které nikdo nechce, žijí?

Samota v bytě je nesnesitelná, přesto postupně pominuly i záchvaty paniky a křečovitého pláče, ale stále a stále přicházejí okamžiky, kdy člověka zaplaví vlna lítosti: zprovozňujeme jeho počítač a nacházím fotky, i dvě s jeho mile vyhlížející slečnou s hodnýma očima a jemným úsměvem, asi s tou, která při pohřbu tolik plakala, že i já, otupená práškem na uklidnění, jsem si jí všimla. Matoušův mobil zapne můj synovec, čtu jen poslední sms, je právě od té slečny, a je to snad ten nejkrásnější vzkaz, jaký může být, jenomže už zůstane poslední. Dál nic číst nechci. Říkám Kubíčkovi, ať všechno vymaže, nebudeme vstupovat do sféry, která patřila jen Matoušovi. Přesto ještě jednou toto rozhodnutí poruším: najdu jeho stránky na internetu a přečtu pár vzkazů, které psal přátelům a které napsali přátelé jemu, když už byl po smrti. A opět před těmito mladými dojatě smekám, už jednou mě neuvěřitelně příjemně překvapili, když mi dvě skupinky jeho přátel a Kuba pomohli vybrat hudbu na pohřeb (My immortal, Sleeping Sun a v závěrečné Faith Hill-There You´ll Be slova: „Jsem šťastná, že jsem měla to požehnání mít Tě ve svém životě…“); říkám si, že měl dobré přátele a že byl dobrý kamarád. A syn; tak strašně mi stále chybí, kamkoli jdu, vzpomínám, a některé vzpomínky se mi vrátily v takové intenzitě, že se ten smutek skoro nedá vydržet.

Po návratu do práce mi kolegyně vyprávěla sen, ve kterém jdeme poklidně úvozovou cestou. Napadlo mě: tak uděláme výlet, alespoň lépe přežiju 21. září, kdy má svátek. A spontánně vyberu cíl: Svatý Jan pod Skalou, je to nádherné místo, určitě by se mu líbilo. Alespoň se zabavím přípravou, rozesíláním pozvánek… Matouš byl veselý, přátelský, chci, aby výlet byl v jeho duchu: připisuji tedy, že doporučuji konzumaci jídel, která měl rád, než musel držet přísnou dietu: hermelín, řízky, medovník… A přeji si, aby se z výletu stala tradice, a také tajně doufám, že se na Matouše nezapomene. Opravdu je zvláštní, jak jeho další přátelé, s nimiž chodil na aikido, zapadnou mezi několik skupinek přátel mých. Výlet mi dal neuvěřitelnou sílu, i když stále ještě doma pobrekávám, občas se neovládnu i na veřejnosti. Díky té energii jsem mohla za Matouše poděkovat ve svém církevním sboru.

Po Matoušově smrti jsem si řekla, že mu zasadím strom, ale nevěděla jsem, jak přesně to udělat, aby byl vhodně vybrán a umístěn. Pak jsem hlídala štěně u rodičů a ve snaze něčím přehlušit zoufalý smutek jsem pustila televizi, v nějakém dopoledním pořadu. Právě vysílali o akci „Adoptuj strom“ a odkazovali na Nadaci partnerství! A hned bylo jasno: na jaře příštího se tedy bude sázet hned pět stromů pro Matouše.

I když žil Matouš jen krátce, zaryl se hodně hluboko do srdcí několika lidí, jeho smrt dokonce zasáhla i ty, které jen potkával. Tolik mě těší, kolik lidí na něj hezky vzpomíná a kolik lidí ho má rádo; snad právě v tom lze nalézt naději: lásku přece nemůže smazat žádná smrt.