14 let, otrava - plynová karma, 11 dní, předčasný porod

Velice často čtu příběhy na vašich stránkách, protože i mě potkala v životě tragédie. Oceňuji, že ze všech těch smutných příběhů je cítit smutek, ale zároveň i pozitivní energie, která posiluje k dalšímu životu. U mě tuto energii bohužel zatím stále postrádám.

Nevím, kde mám vlastně začít, osud mi připravil do života negativ hned několik.

Vdávala sem se v 19ti letech. Z lásky, ale také protože jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Hned pár týdnů po svatbě mě hospitalizovali v nemocnici, jelikož mé těhotenství začaly provázet problémy. Tam jsem strávila asi 10 dní a po návratu domů jsem musela už jen ležet, až do konce těhotenství. To bohužel skončilo předčasně v sedmém měsíci porodem Tomáška, v den mých 20tých narozenin. Žil v inkubátoru 11 dní, ale jeho plíce nebyly ještě dostatečně vyvinuty, tak to jeho slabé tělíčko nevydrželo. Bylo to ještě v době, kdy byly v porodnici ještě zakázány návštěvy, tak jsem na ten smutek tam byla úplně sama. Už je to ale dávno, dnes by mu bylo 19 let.

Brzy po té se mi podařilo znovu otěhotnět. Hned od začátku jsem věděla, že tentokrát to dobře dopadne. Problémy a hospitalizace (tentokrát tříměsíční) tu byly sice znovu, ale nakonec se mi narodila dlouho očekávaná Klárka. Dnes je jí 18 let. Tři roky po ní Markétka, moje sluníčko.

Hned od první chvíle mezi námi vzniklo takové zvláštní pouto. Užívala jsem si život se dvěma roztomilými a hodnými dcerami a nějak jsem si zřejmě nepřipouštěla problémy, co se děly v mém manželovi. Často zůstával dlouho v práci, podnikal a já mu bohužel tolerovala stále častější příchody domů, kdy byl opilý a stále hrubší a agresivnější. A tak to bylo dlouhá léta. Dny, kdy chodil domů namol opilý, byly stále častější. Několikrát u nás zasahovala hlídka policie a já byla stále bezradnější. Pil pořád víc a víc, už ani nechodil do práce a jen pil. Tajně mi bral peníze a potajnu si schovávál alkohol. Skončilo to jeho kolapsem a léčením a v protialkoholické léčebně. Já tehdy sebrala všechny síly. Chtěla jsem ukončit trápení nejen moje, ale hlavně dětí a požádala o rozvod. I když někde uvnitř jsem cítila, že nejen já, ale i holky ho mají stále rády.

Chvíle, kdy byl střízlivý se nedají zapomenout, byl naprosto báječný. A tak se stalo bohužel to, že několik měsíců po léčení jsme se k sobě vrátili. Fungovalo to přes dva roky, bylo to nádherné, taková vzorná rodinka, ale jen do doby, kdy začal opět pít. Následovalo několik měsíců trápení a slz, probdělé noci, jeho několik hospitalizací na detoxu. Prostě horor..... V srpnu 2008 jsme odjeli všichni společně na dovolenou do Itálie. A tam konečně nastal ten rozhodující okamžik. Vůbec si nás tam nevšímal, jen se staral o svůj chlast a tak jsme se s dcerami dohodly, že až se vrátíme domů, budeme konečně žít bez tatínka. Nebylo to lehké, ale moje dvě sluníčka mi v tom úžasně pomáhala. Od té doby se začaly víc smát a doma panovala pohoda.

Až do neděle 25.1.2009, kdy se mi svět zhroutil už zřejmě napořád. Dopoledne jsme šly s Klárkou roznést letáky (její studentská brigáda). Markétka měla oškrábat brambory a umýt si hlavu, aby jí to slušelo, až půjde odpoledne s kamarádkami ven. Vrátily jsme se asi za půl hodiny. Cestou mi Klárka řekla, že je to divné, srašná inverze a mlha. Taková napůl tma a to bylo skoro poledne.

Vešly jsme do bytu a tam bylo podivně něco cítit. Z koupelny bylo slyšet, jak se napouští vana. Otevřela jsem dveře a uviděla Markétku pod hladinou. Nic mi nedocházelo, rychle jsem jí vytáhla a začala fackovat, pořád jsem čekala, že otevře oči. Marně. Dodnes cítím v dlaních tu její gumovou, ale teplou tvář. Podařilo se nám jí vytáhnout z vany. Ve svých 14ti letech nebyla žádný drobeček. Asi 15minut jí Klárka dělala masáž srdce a já dávala umělé dýchání.

Jednou jedinkrát otevřela oči, jakoby se s námi chtěla rozloučit. Pak jí upadla hlava na stranu a já to pomalu začala vzdávat. V té chvíli už přijela záchranka. Dvacet minut se jí snažili probrat, ale marně. Sice ještě žila, když jí odváželi, ale když jsme asi za hodinu dorazili do nemocnice, primář mluvil velice potichu. Převezli jí do krajské nemocnice na dětský JIP, kde prý jsou velice dobře vybaveni, ale také řekl, že šance na přežití je nulová. Každé dvě hodiny jsme telefonovali s primářem z krajské. Stav se nelepšil, ale ani nehoršil, dával nám alespoň jiskřičku naděje.

Ráno nám sdělil, že Markétka už umřela. Policie uzavřela případ s tím, že se jednalo o změnu tlaku a zplodiny z plynové karmy nešly vůbec do komína, ale jen do koupelny. Tato zvláštnost se prý může objevit až za dalších deset let. Do bezvědomí prý upadla během tří minut. Tak rychle a nenadále mi odešlo moje největší štěstí... Ještě jsme se s ní rozloučili na pitevně a pak už jen smutek a bolest...

Dnes je to 10 měsíců. Klárka už je celkem v pohodě. Má kluka, který jí drží nad vodou a je šťastná. Bydlíme dodnes jen spolu, klape nám to. Jsme jako dvě kamarádky a ne jako matka s dcerou. Ale já pořád brečím, každý den. Markétka mi moc chybí. Bez ní se mi nechce žít. Život nemá smysl. Často bývám doma sama a to je nejhorší. Nového partnera nemám sílu ani chuť si najít. Jen doufám, že Markétka se má v nebi dobře a kouká na nás. Jen mě den co den provází touha, být v tom nebi s ní...