27 let, autonehoda

Markétka už není.

Moje Markétka byla vždy sluníčko, které dokázalo rozzářit, i když jí nebylo nejlépe. Chápavá, láskyplná a pohodová, i když někdy malinko rebel, ale to jen pokud jí šlo o dobro druhých, no prostě Střelec se vší všudy. Její láska k bližnímu byla citelná a nešlo ji necítit.

Týden před tím byla u nás, šťastná, spokojená, oslavovali jsme narozeniny vnučky a byla to nádherná atmosféra. Dokonce jsme řešili i příkoří, které se naší rodině stalo a ona bojovala jako lev za naše práva, ale...

******

V noci jsem byla vzhůru a na budíku bylo 00,20 hodin. Cítila jsem tíseň na hrudi. Potom jsem znova usnula. Je sobota ráno, probouzí mne manželův budík – jde výjimečně v sobotu do práce.

Když odjel, znova jsem usnula. V 6,30 zvoní telefon a tam vidím, že volá manžel. Už to, že volá, je velmi znepokojivé, snad neměl havárii!!!

Beru telefotn a slyším: „Mladí měli autonehodu a holka je mrtvá.“ (tu větu do smrti nezapomenu a slyším ji v uších stále dokola).

Vůbec jsem nechápala co mi říká, ptám se - malá? (Mají malou holčičku) „Ne, Markéta."

Najednou jsem stála paralizováná a vůbec jsem nevěděla co se děje. Byla jsem doma sama. Manžel říká: „Jedu domů.“ Pořád nevím co se děje, běhám po baráku sem a tam a nevím co mám dělat. Myslím na nejmladšího syna, který odjel na výlet do Rakouska. Snad se mi vrátí v pořádku. Nejsem schopná myslet. Pocit bolesti je hrozný, nevím, jak dlouho takto pobíhám. Potom vytáčím číslo své maminky a říkám jí, co se stalo, dál volám staršímu synovi, pláčeme společně a jsme zoufalí.

V zoufalství si jdu udělat kávu a vidím, že jde sousedka, vybíhám ven a prosím ji, aby se mnou zůstala než přijede manžel. Nějak ani nevím o čem jsme spolu mluvily. Najednou jsem úplně mimo a vše se děje jako mimo mne.

Přijíždí manžel a říká, že mu volal tchán naší dcery, že byl u nehody a identifikoval naši Maky. Manžel Maky je v nemocnici v kritickém stavu. Moje hrůza se ještě zesílila při představě, že by nepřežil ani zeťák Jirka.

V cca 8,45 hodin přijíždí Jirkovi rodiče a říkají nám, co se stalo. Myslím na Jirku, snad bude v pořádku. Ať má malinká alespoň tatínka. I když vím, že to byla jeho vina, tak necítím zlobu, jen bolest a smutek.

Nic nechápu, jsem naprosto mimo a chvílema ani nevím, o čem se mluví. Cítím obrovskou bolest a říkám si v duchu, proč mi nezavolali hned? Nehoda se stala ve 0,20 hodin. Mohla jsem tam ještě dojet a být u své dcery nebo být, vědět dřív. Moji holčičku odvezli a já ani nevím, kde ji mám.

Snažím se poslouchat, co se povídá a slyším jen diskusi o penězích a vyřešení hypotéky mladých. Při otázce, jak je na tom Jirka, mi jeho otec odpovídá s klidnou tváří, že volal do nemocnice a že je v kritickém stavu a neví jak to s ním bude. Jeho výraz mi připadá studený – nechápu.

Ptám se kde je vnučka, je u nich s jejich dcerou. Ta informace mne uspokojuje a ptám se zda ví...

Prý ne. Chci jí to říci sama a tak (ani nevím jak) jedu s nimi za svou beruškou a říkám jí co se stalo. Pláčeme obě. Ona v náruči své tety a já mám pocit, že mi praskne srdce.

Musím udělat hroznou věc, dojet do bytu své dcery a tam sklidit, co je třeba a najít věci pro ni do rakve – HRŮZA!!!

Markétko, nikdy na tebe nezapomeneme a ani na tvou krásnou holčičku, budeme jí vždy po boku za všech okolností.

Milujeme vás a budem vždy bojovat za vás a lásku...