18 let, utonutí

V prosinci 2007 jsme ztratili našeho milovaného mladšího 18 letého syna Lukina. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Poslední ráno před vánočními prázdninami odejel do školy a pak už jsme jej nikdy neviděli živého. Utopil se v bazénu, v městských lázních.

Nepochopitelné! Zdravý, plný energie, uměl dobře plavat, měl spoustu plánů, život před sebou...

Téměř hodinu se lékaři snažili jej oživit, ale bohužel se jim to nepodařilo. Věřím, že nikde neudělali chybu a vykonali pro něj vše, co bylo v jejich silách. Případ ještě není uzavřen a policie stále pátrá, zda někdo nezanedbal svou povinnost. Ale již nyní vím, že nebudu nikoho obviňovat přesto, že udělal chybu – jistě si to ponese celý život, což je dost velký trest. Žádné peníze nám synův život nevrátí a také bychom se z nich ani neuměli radovat.

Den před tím jsme si v práci s kolegyní vyprávěly, jak musí být rodičům těch 18letých děvčat – dvojčat, které srazilo auto. Že si to nedokážu představit, jak bych vše zvládala, být na jejich místě. Netušila jsem, že za pár hodin budu ve stejné situaci, nebudu vědět, co dál a budeme to muset zvládnout.

Jediné, co nás všechny trochu drželo při smyslech, bylo, že je doma ještě Martin, Lukinův starší brácha. Přesto, že má již 20 let a je téměř dospělý, bude nás hodně potřebovat (studuje vysokou školu). Zvládá naše neštěstí nad očekávání opravdu statečně (snad samo nebe mu poslalo 2 dny před touto tragedií milovanou Janičku, se kterou začal chodit, a která mu neskutečně moc pomáhá překonat bolest nad ztrátou bráchy). Nebylo dne, kdy by nezajeli s kamarády, kterých měli spoustu společných, k Lukinově fotce u dveří do bazénu zapálit svíčku.

Vděčím všem kolem nás, těm, kteří nás nenechávají osamocené; chápu také ty, kteří se nás bojí potkat, protože nevědí, co by nám vlastně měli říct. Mrzí mne však, že ze školy ani z bazénu se nám do dnešního dne nikdo neozval, aby nám alespoň trochu přiblížil, co se v ten osudný den stalo. Jen z doslechu, z novin a částečně od policie se dozvídáme, co se vlastně stalo. Ale od nikoho, kdo byl u toho, když Lukin zemřel.

Tyto Vánoce jako by vůbec nebyly a mám strach z dalších Vánoc, které jsou před námi. Přání šťastných a veselých Vánoc, se nám již nikdy nesplní. Snad až přijdou vnoučci a my se budeme radovat z jejich přítomnosti. Možná, snad...

Nejhorší bylo čekání po odchodu Lukina. Vzhledem tomu, že nás naše neštěstí potkalo v pátek před Vánoci, museli jsme s vyřizováním pohřbu čekat až na 27. prosince. Pohřeb byl poslední kalendářní den v roce; v roce, ve kterém 31. srpna ještě se dvěma kamarády Lukin oslavil 18 let. Chtěl tolik žít... V osudný den si měl jít vyzvednout řidičák a měli jsme domluveno, že nás všechny sveze. Slibovali si s manželem, jak budou chodit se psem do přírody krmit zvěř, měl jet lyžovat... Bohužel osud zamíchal kartami a vše je úplně jinak.

Tak, jak píše paní Jakubíková – smířit se s něčím takovým vyžaduje vydolovat sílu z těch nejskrytějších zdrojů lidského nitra a člověk už nikdy není tím, čím byl předtím, než přišel o někoho tak blízkého.

Lukin nám dal taky několik znamení, že žije dál. Nemá fyzické tělo, ale je stále v našich srdcích. My musíme dál žít, jak nejlíp to půjde a věříme, že se dřív nebo později setkáme. Hodně mi pomáhá, když můžu usínat a objímat velkého plyšového myšáka, kterého mi chtěl dát pod stromeček. Asi to tak mělo být.

Příští týden to bude 3 měsíce od Lukinovy smrti a těch otázek „Proč?“ je spousta stále nezodpovězených, ale člověk musí jít životem dál.

Jsem ráda, že jste založili tyto stránky, kde je možno si přečíst, že opravdu nejsme jediní, které potkala tak krutá ztráta. Chtěla bych vzkázat všem, které osud také tak bolestně zasáhl, že se nesmí vzdávat. Musí začít žít i za ty, kteří by si to tak přáli, ale nebylo jim to umožněno! Sama vím, že je to neskutečně těžké, ale život se nezastaví.

Je to pro nás velmi krátká doba, abychom se s tím vším smířili. Ale mně moc pomáhá, když si mohu o své bolesti s někým povyprávět. Zdá se mi, jako by mi pomáhal sundávat velký těžký balvan a děkuji všem, kteří jsou ochotni mi naslouchat.

Iveta Coufalíková