23 let, leukémie

Když mi bylo 20 let, narodila se mi, i když předčasně, nádherná malinká holčička. V nemocnici jsem na ní čekala asi měsíc, než nás pustili domů. Dala jsem ji jméno Jituška.

To moje zlatíčko rostlo pomalu, za to do krásy. Vždycky byla drobnější štíhlé postavy, modrá šibalská očka a neodolatelný milý úsměv, který odhaloval její krásné malé zoubky. Od jejích tří let jsme zůstaly sami, protože její otec se nemohl odloučit od své matky.

Jak šel čas, Jituška dochodila základku a potom odmaturovala s pěkným prospěchem na zdravotní škole. Byla moc hodná, milá, pro každého měla vlídný úsměv. Když se jí něco nelíbilo uměla také vytáhnout své ostré drápky, hlavně v pubertě je jen málokdy zatahovala. Po škole nastoupila na ORL do pardubické nemocnice. Byla tam oblíbená, i pacienti ji měli rádi.

Po roce začala být unavená, ospalá, pořád ji něco bolelo. Podstoupila všechna možná vyšetření, až po měsíci ji provedli v nemocnici odběr kostní dřeně a tím začal velký boj s leukémií. Okamžitě musela nastoupit do Hradce Králové na onkologii, kde následovala chemoterapie. Asi po měsíci, bylo to mezi vánočními svátky, mi Jiťu pustili domů. Chudáček byla zbědovaná, bez vlásků, bez nálady, ale s obrovskou chutí žít a za svůj život byla rozhodnutá bojovat.

Za tři měsíce, kdy už se docela vzpamatovala, přibrala pár kilo a vlásky začaly růst. Dokonce se seznámila se skvělým klukem. Začali spolu chodit. Pepa, tak se jmenoval, byl pozorný, milý, prostě jí udělal, co na očích viděl. Koupil Jíťě auto, aby měla jednodušší spojení do Hradce na kontroly. Pronajali si byt, kde společně hospodařili.

Opět udeřila krutá rána. Leukémie se opět vrátila. Znova chemoterapie a následovala transplantace kostní dřeně. Dostali jsme novou naději, že bude dobře. Kolotoč se roztáčel znova. Jitunka se dala u mě do pořádku a pak se vrátili zpět do svého bytečku. Každý den mě jezdila navštěvovat, buď sama nebo s Pepou.

Jednou na kontrole nám řekli, že štěp usnul a že se musí nastartovat lymfocyty. Opět dřeň pracovala jak měla. Jituška s přítelem si užívali léta, jeli na dovču. Všichni jsme se radovali z každého dne, kdy jsme byli s ní pohromadě. Opět ji začaly růst vlasy. Nemusela nosit už ani paruku a moc ji to slušelo.

Začal podzim a s ním přišla opět krutá rána. Akutní leukémie udeřila znova. Nástup do nemocnice, opět chemoterapie. Přidal se velký plísňový zápal plic. Následovalo přeložení na ARO. Zavedli Jítě dýchací přístroj, už sama nezvládala dýchat...

Asi po měsíci a půl se Jitušky stav začal malinkato zlepšovat. Byla středa 16.12.2009 a Jíťa s námi začala komunikovat, i když zatím jek stisky rukou, ale i za to jsme byli šťastní. Ve čtvrtek další změna k dobrému, vykouzlila svůj miloučký úsměv. Lékaři slíbili, že snad... Přišel pátek a Jituška mi dokonce volala z mobilu do práce, že se moc těší domů na svého Pepu a roční štěňátko Sárinku, kterou nadevše milovala. Byla jsem nekonečně šťastná a samou radostí jsem začala brečet.

Odpoledne přišla rána. Začalo masivní krvácení do plic a k tomu zástava srdíčka na 32 minut. Podařilo se lékařům ještě Jíťu nastartovat, ale už bylo pozdě, v neděli mi moje jediná milovaná dcera ve svých 23 letech zemřela.

Od té doby mě nebaví život. Mám moc hodného přítele i moji rodinu. Ale to nejcennější, co jsem kdy měla, mi už nikdo nevrátí. Zatím mi nic nepomáhá, snad jen léky, co jsem dostala od moc hodné paní doktorky Blažkové, bez které bych tady asi už nebyla. V životě mám pusto a prázdno. Jedinou radostí mi zůstala Jitušky Sárinka a moje maltézačka Baruška. Říkám si, proč zrovna nás musela potkat taková rána osudu.

Jitka