24 let, zhoubné onemocnění

Ivan se narodil 10. 4. 1983, bylo mi 24, končila jsem studia VŠ a byli jsme moc šťastní. Narodil se v neděli, byl chytrý, krásný, zdravý, všechno se mu dařilo. Měl hudební a výtvarné nadání, maloval, hrál na kytaru, po gymnáziu šel studovat biochemii do Prahy. Šest let chodil s dívkou Zuzankou, studentkou architektury, v lednu 2007 se zasnoubili. Druhého syna máme těžce postiženého od narození v ústavu, oba rodiče mi zemřeli. Po všech těchto bolestech jsme s Ivanem a jeho Zuzi prožívali krásný čas a já jsem myslela, že se mi už nemůže nic zlého stát. A to jsem se mýlila.

V roce 2005 odjel Ivan studovat na univerzitu do Stockholmu. Po návratu, 10. 4. 2006 v den svých narozenin, mi ze zápasu volejbalu volal, že čurá krev. Z neurologické ambulance v Opavě nás ihned poslali na urologii do Motola, kde mu 21.4. 2006 docent Kawaciuk vyoperoval ledvinu s 2 kg nádorem.

Ivan vše nesl velmi statečně a dal se do boje. Následovala léčba v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, imunoterapie, po ní metastázy neustoupily, dostal lék z klinické studie. Statečně snášel utrpení z vedlejších účinků léčby, při tom stále studoval.

18. 1. 2007 vyšetření ukázala progres nemoci, přišlo nechutenství, zvracení, nesnesitelné bolesti, úbytek váhy, v březnu hospitalizace v opavské nemocnici. Po návratu z nemocnice 9. 3. 2007, kdy už téměř nechodil a výsledky ukázaly metastázy v páteři, jsem zůstala doma. Ve škole za mě učili kolegové, oni i děti mi často psali, naučila jsem se dávat kapačky, Zuzi píchat injekce. Zůstala se mnou doma a všichni tři jsme se o Ivana stále starali, manžel mu celé dny četl pohádky a příběhy z dětství, vyprávěli jsme si, spali jsme všichni spolu.

Ani na chvíli jsme nepřestali doufat, že se stane zázrak a Ivan ráno zavolá – mami, já mám hlad. Ivan byl nesmírně statečný, jsem na něho moc pyšná. Bylo to nádherné děcko, které vyrostlo v mladého muže, kterého měl každý rád. Šířil kolem sebe radost a klid, člověk mu chtěl být stále nablízku, jaké teplo vyzařoval. Napsal spoustu básní a textů, uměl krásně zpívat, doprovázel mé žáky při výtvarných akcích na kytaru, hodně cestoval a hodně toho věděl.

Musím říct, že z toho všeho teď čerpám sílu. Nesmím ho zklamat. On byl dar, bylo mi dopřáno vedle něho být a vidět ho, jak rostl a všichni ho měli rádi. Nechci psát o bolesti. Ta je tak strašná, že stačí málo a sežrala by nás. Vím, že se jí nesmím poddat, Ivan by si to nezasloužil.

Odešel 6. 5. 2007 v neděli v noci, bylo mu 24.

Vrátila jsem se hned do školy učit, ale byla jsem tělo bez duše, absolutně závislá na manželovi a jeho síle. Pak jsem odjeli, potom vymalovali a předělali celý byt, dřeli na zahradě, začala jsem zase malovat obrázky.Po vánocích to na na mne celé spadlo znovu, stále jsem plakala. Začala jsem znovu chodit k paní psycholožce, léky jsem odmítala. A ta mi řekla – je to na vás, s tou bolestí se musíte naučit žít. A tak se snažíme.

Mám nádhernou práci, hodné kolegy, pár přátel, kteří nám pomáhají. A také dva psy, kteří jsou vlastně první pomoc. Musela jsem ráno vstát a jít s nimi na procházku. Paní Olinka Hudečková mi řekla, že v každém dítěti, kterému se ve škole věnuju, bude kus mého Ivana. Posleství nechal ve svých básních, v Zuzance, která má jeho gesta a jeho slova, v lidech, kteří na něho vzpomínají s láskou. Myslím si, že si musí člověk pomoct sám. Že bolest přejde, že čas to spraví, je nesmysl. Snad pomůže, když si člověk uvědomí, že je hodně utrpení. Zdá se mi, že až příliš. Zároveň to utrpení dává nadhled. Nic mě v mém životě neštve, mám jasno. Vím, co je důležité. Lidská sounáležitost, laskavost, pomoc druhým.