3 roky, nádor na mozku

Byli jsme s manželem tak krásný pár. Všichni to říkali. Žili jsme harmonicky… Život plynul zkrátka tak jak měl. Po pěti letech spolu jsme se rozhodli pro dítě.

Filípek se narodil 27. prosince 2007 přirozeným způsobem. Bylo to milované dítě. Akorát maminka byla pořád nějaká nejistá a neustále hledala nějaké poučky v knížkách. Ale možná to tak mají všechny novopečené maminky.

Když se Fili poprvé pozvracel na kolotoči, nezapomenu na ten děsivý pocit, který mnou prošel. Chtěla jsem to zapomenout, nevnímat. Ještě mockrát – potom. Podvědomě jsem cítila, že to bude něco strašného. CT prokázalo nádor na mozku velikosti vejce, jak mi necitelně sdělil doktor (což je fuk, taková zpráva se přijmout nedá, ať ji sdělí jakkoli).

Nádor se ukázal jako zhoubný, agresivita IV. stupně. Tím začal náš dlouhý boj.

Byla to dlouhá etapa plná nemocnic, cestování, chemoterapie, slz a síly. Síly, kterou jsem v sobě musela nalézt, abych bojovala pro něj ... a.za něj. On byl kus mě, vlastně byl víc než kus mě, byl to nejlepší ze mě. Zrcadlil moji osobnost a já ho nemohla zklamat, protože on byl moje šance (dítě jako šance pro tebe…). Byla jsem u každé pichulky, přešlapovala před operačními sály, držela ho ruku, objímala, když spinkal.. Jsem za to tak vděčná. Že jsem… to mohla ovlivnit. Byl to neuvěřitelný chlapeček. Tak silný. Choval se zodpovědně, přijímal všechny ty procedury, které by měl problém snést i dospělý.

Nevzpomíná se na to dobře. Ničí vám dítě před očima a vy to snášíte, protože neznáte jiné řešení.

Po roce byl vyléčený, nádor se podařilo chemoterapií a operací odstranit beze zbytku.

Byli jsme šťastní? Ulevilo se nám? Teď vím, že málo. Opět jsem na to chtěla zapomenout, a nevzít si žádné poučení. Nepochopila jsem to. Nepochopila jsem, že ho musím milovat tak, aby už nikdy nechtěl odejít. A nemoc udeřila znova. Mnohem rozsáhleji, mnohem nebezpečněji. Nebylo jasné, jestli vůbec odejde z JIP. Neodešel. Museli jsme ho odvézt. Důsledkem masivního nádoru kolem páteře v bederní oblasti mu ochrnuly nožičky a přestal chodit i čurat. Léčba byla definována jako paliativní - na prodloužení života.

A v té chvíli, kdy jsem ho nosila, kdy jsem se k němu tulila – kdy už nepotřeboval nic, jen abych ho milovala, tak teprve v u chvíli jsem pochopila. A dala jsem mu celé srdce… Vyvlekla jsem se ze všech předsudků, bloků, nejistot… Dávala jsem se mu celá a užívala si každičké chvíle s ním. Neřešila…prostě s ním jen „byla“. Ach Bože, co bych teď dala za objetí s ním.

Potom jsem odmítla další léčbu. Já... sama. Manžel by léčil. Já už ne. Vnímala jsem svého syna. Nějak jsem věřila, že by se stal zázrak – pokud by se měl stát.

Poslední měsíc s Filípkem byl úžasný. Konečně výlet vláčkem... žlutým buskem… bazének… Pak infekce a rychlý návrat domů. Ale i tak – stálo to za to.

Dál už – nevím. Nedělo se nic podstatného. Filimu začalo byl špatně. Hodně spinkal. A my byli pořád s ním. Potkávali jsme lidi, které jsme měli potkat a přišli se rozloučit ti, kteří přijít měli. Nakonec jsme souhlasili s převozem do nemocnice – do oddělení, které bylo plné andělů a kde nás měli rádi. Spřízněné duše… Dovezli jsme Filiho do pokoje a on řekl: „maminko měsíček“. Uviděl nálepku na okně. To bylo myslím poslední, co řekl.

Večer usnul a já…nakonec také. Probudila jsem se kolem 11 a dívala se na jeho tvářičku. Lehounce jsem se jej dotýkala, hladila ho, tiskla jsem svoji tvář na jeho. Loučila jsem se… ač jsem to v tu chvíli nevěděla. Rozum si to odmítal připouštět, srdce to vědělo. Ve dvě noci mě probudil strašný Filípkův výkřik. Upadl do bezvědomí. Pak jsme dostali dlouhý čas… celý následující den, abychom se rozloučili. Mohli přijet všichni… a někteří přijeli i dvakrát.

Ve chvíli, kdy jeho srdíčko ustávalo, jsme jej drželi s manželem oba dva - pevně v náručí.

Nastalo to 18.24 – přesně v tu hodinu… přesně v tu minutu, kdy přišel na svět.

Fyzicky s námi pobyl celkem 1226 dní… ale nefyzicky je tady s námi… Navždy.