19 let, autonehoda

Přečetla jsem si příběhy z Vašich stránek na doporučeni poradny a mohu říci, že když jsem zjistila, že nejsem sama na tu hroznou bolest, která mě již několik let sužuje, tak je mi lépe. Teď již vím, že dobře mi nikdy nebude, ale pokusím se znovu žít, protože do teď jsem po smrti svého syna pouze existovala. Tak, jak píší ostatní maminky, jsem podobně toto prožívala i já. Synův život vyhasl 10. srpna 2001 v 10 hodin dopoledne ve vojenské nemocnici Střešovice. Umřel sám, nepustili mě k němu, po 10ti dnech po autonehodě, na otok mozku.

Já jsem pořád reagovala vznětlivě, chtěla jsem zmlátit i pana primáře, nemohla jsem pochopit, proč mu nepomohou. Ještě když jsem ho viděla v nemocnici v Budějovicích, vypadal, jako když spí. Já jsem všechnu tu bolest prožívala sama, nepustila jsem k sobě nikoho, aby mě objal. Chtěla jsem syna vzít domů a rozloučit se a ani nevím, kdo tenkrát rozhodl jinak. Nechali jsme ho spálit, což jsem také nechtěla. Jak to, že jsem to dopustila, nevím.

Nějaký den po pohřbu jsem strávila v psychiatrické léčebně a posléze mě odvezla sestra mého bývalého manžela. Ten přišel na pohřeb s přítelkyní a tvářil se, jako když se ho to netýká, přitom v rakvi ležel jeho obraz. Chtěla jsem ho zabít. Několikrát jsem ležela na kolejích, ale když se vlak blížil, tak jsem utekla. Nenašla jsem ani odvahu jít za svým synem. Měla jsem a pořád ještě trochu mam pocit, že nemám právo na život, když tu není Edík.

V roce 2004 jsem po nějaké jiné životní situaci, již si nepamatuji jaké, vzala auto a chtěla jsem tu jeho zatáčku vzít rovně. Nezdařilo se. Kousek před jsem dostala smyk a napálila jsem to do jiného auta. Byla jsem dost těžce zraněna, ale přežila. Naštěstí se tomu pánovi v protijedoucím autě nic nestalo.

Teď jsem pochopila, že to tak asi muselo být. Mám nádhernou vnučku od dcery. Vidíte o čem píši. Původně jsem chtěla jenom sdělit, že tu byl jeden bezvadnej kluk, jako z obrázku a chtěla bych vykřičet do celého světa, že je to nespravedlivé, že už tu není. Také jsem si přála po jeho smrti konec světa a jiné věci, za které se stydím, ale takhle to bohužel prožívám. Držte mi pěsti, všichni, co jste tím prošli, abych to také, jako Vy, zvládla. Byl tady, dal mi mnoho, ale už nikdy neuslyším:

"Kde jste kdo, haló, mami, jsem doma..."

Darina Samcová