7 let, akutní břišní příhoda

Je 7. 8. 2008, po další probdělé noci nastává krásné slunečné ráno. Přespáváme u rodičů, nemáme odvahu vejít do našeho prázdného domu. Oblékáme se a jdeme s naším psem ven do parku. Kdysi jsme tady bydleli, ještě před svatbou, a touhle cestou jsme chodívali snad tisíckrát. A teď po letech jdeme zase sami dva. Naše sedmiletá dcera Adélka leží na dětském ARU, už dva dny je napojena na umělou ventilaci a selhávají jí játra a ledviny. Je otrávená neznámým toxinem stejně jako mladší tříletý Honzík. Honzík leží na dětské JIPce a co nevidět bude přeložený na běžné oddělení. Včera odpoledne začali Adélce čistit krev od toxinů přístrojem, který nahrazuje funkci jater. Daří se to nad očekávání dobře, nemocnice už ve spojení s pražským IKEMem v evropském registru hledá vhodného dárce pro transplantaci jater. Večer kolem desáté se ale v mozku vytvořil edém, který začal zvyšovat nitrolebeční tlak a bránil proudění okysličené krve. V průběhu noci se situace dále zhoršuje.

Sedáme do auta a jedeme za Adélkou, před vstupem do nemocnice manželovi zazvoní telefon. Je konec. Nastala mozková smrt a její srdíčko přestalo tlouci. Díváme se na ni, hladíme ji a najednou se mi ta naše velká slečna zase zdá tak malinká, bezbranná a zranitelná. Leží tiše, bradičku má podvázanou, očka zavřená, pihy na nosíku, rezaté vlásky…všechno je jako vždycky. Hladíme její ještě teplé tělíčko, beru do dlaně její ručičku a cítím, jak konce prstíků začínají chladnout. Naše víla, náš motýlek, princezna, školačka navždy odchází, už nenakreslí jediný obrázek, nevymodeluje ani jedno zvířátko, neudělá na koberci ani jednu hvězdu, už se nikdy neusměje, nikdy mě neobejme, nikdy nepromluví, NIKDY. Podívám se na manžela a po těch několika dnech plných strachu, stresu a bolesti se dostavuje zvláštní pocit. Pocit jistoty, klidu a pokory, najednou je všechno, v čem jsme v životě tápali, jasné a srozumitelné.

Do pokoje oknem zasvítí slunce, ozáří její vlásky, až se třpytí jako zlato a její duše odchází do nebe. Kam jinam, vždyť ještě věřila na Ježíška, na Zubní vílu i Velikonočního beránka. Celý pokoj je plný jasné záře a my jen stojíme, držíme ji každý za jednu ručičku a mlčíme. Všechno se v tu chvíli mění, celý náš život. Všechno, čemu jsem věřila, co jsem pokládala za samozřejmé, je pryč. Najednou chápu, že mám jen malou moc, že je tolik věcí, které nejsem schopna ovlivnit a můžu jen přihlížet. A to, co bych si nejvíc se všeho přála, se prostě a jednoduše nestane.

Vycházíme ven, slunce svítí, a jen těžko můžeme uvěřit tomu, co se právě stalo. Myslím, že jsme to ráno umřeli i my sami.

Uplynuly dva měsíce od Adélčiny smrti a mě se to zdá jako sto let.. Jako sto let, kdy jsem ji neviděla. Někdy mám pocit, že tu ani nebyla, že se mi to všechno jen zdálo. Jindy mi zas připadá, že je právě ve škole, že za chvíli vejde do dveří a hodí aktovku na zem. Ale hned si uvědomím, že aktovka je schovaná v komoře.

Učíme se žít bez ní, musíme začít znova, ale jak to udělat? Předěláváme byt, pracujeme na zahradě… Snažíme se zaměstnat, abychom na ni nemuseli pořád myslet.Ale myslím na ni každé ráno, hned jak otevřu oči a každý večer, když usínám.

Adélčinu smrt vyšetřuje kriminálka. V den, kdy nastaly první potíže, nás tři lékaři – ráno dětský pediatr a večer lékařka na pohotovosti a lékař na dětském oddělení v nemocnici, ujišťovali, že jde o běžnou střevní virózu, kterých je v létě spousta. I když večer měla jen 35° teplotu, byla bledá, zvracela a měla namodralé nehtíky na nohou, bylo mi podáno vysvětlení, že viry někdy produkují toxiny, na které tělo reaguje šokovým stavem. Nikdo z lékařů neodebral ani jeden jediný vzorek krve nebo moči, a odeslali nás domů s tím, že do rána to bude dobré. Hospitalizovali ji až další den, kdy chudinka ráno doma vyzvracela natrávenou krev a upadla do bezvědomí. Pak nám nemocnice sdělila, že je otrávená muchomůrkou zelenou, takže stav je prakticky bez šance, a obvinila nás, že jsme tajili požití houbového jídla. Tomu jsme nikdy neuvěřili. Nikdy jsme nic netajili a navíc jsme jídlo jedli všichni. Pak jsme zjistili, že stačí centimetr čtvereční této houby k otravě dospělého organizmu. Až minulý týden jsem se na policii dozvěděla, že to byla účelová lež od zástupců nemocnice. Jako příčina úmrtí byla na soudní prosektuře zjištěna akutní břišní příhoda, prudká zácpa, která způsobila poranění střeva a postupnou otravu celého organizmu. Proč vlastně k tomu došlo, nevím, čekáme na lékařský posudek od soudních znalců.

Pokud jde o Honzíka, ve výtěru stolice byl nalezen campylobakter jejuni, což je bakterie ze špatně upraveného masa, tedy nejspíš z grilování, na kterém jsme byli. Onemocnění našich dětí tedy spolu nesouvisela, měla obě jiný průběh a byla to jen nešťastná shoda náhod, že k nim došlo ve stejnou dobu. Honzík začal chodit do školky, je naprosto zdravý a má se skvěle. A já se stále sama sebe ptám, jak se může stát, že v dnešní době, s tak moderní medicínou „za zády“, může dítě zemřít na tak banální potíže? Chci vzkázat všem rodičům: nebuďte tak důvěřiví jako my, nepovažujte lékaře za polobohy, jsou to také jen lidé, kteří jsou omylní, mohou se splést nebo se jim prostě jen nechce něco udělat. Dejte na vlastní úsudek, a když se vám něco zdá divné a neobvyklé, nenechte se odbýt. Dnes se mi zdá až neuvěřitelné, jak jsem se mohla nechat přesvědčit, že se nic zvláštního neděje. Zřejmě jsem tomu chtěla uvěřit. Lékař nenese žádnou odpovědnost, tu máme na svých bedrech jen my, rodiče.

Se svou bolestí zůstáváme nakonec vždycky sami, nastupujeme opravdu na „dlouhou cestu“, abychom se vyrovnali s odchodem našeho milovaného dítěte. A abychom pochopili, že všechna naše očekávání se už nikdy nenaplní.

Olga Vicherová