Zdenka Volavá

Jaký má smysl smrt mého dítěte?
Ptá se každá matka.
Co za tou smrtí je ještě dalšího?
Přece nejde, aby mé dítě zemřelo a bylo to všechno.
Smrt a nic.
To nejde! S tím se nesmířím! S takovou nesmyslnou smrtí.

Všechno měl/a před sebou, všechno na něj/ni čekalo, všechno mohl/a dokázat.
Proč on/a? Proč teď? Proč my? Proč já??
Jaký to má smysl? Žádný! Pak je to nesmysl.

Ale já ho pořád zkoumám. Ze všech stran obhlížím tu ne-smysl-nou situaci a zkouším na ní NĚCO najít. Co?
Něco! Ani nevím, co to NĚCO má být, ani nevím, proč to NĚCO hledám; ale cítím, že to musím hledat.

Uvízla jsem na mrtvém bodě (jak trefné) a nevím, jak dál. A stále hledám.
Okolí se může zeptat. Nebo se ptát nemusí. Stejně vidím jejich otazníky v obličejích. Co dělá? Co hledá? Proč to nenechá? Proč to hledá?

Já nevím! Já N E V Í M !!
Nevím nic, nevím nic o ničem a nic o něčem.

Jsem jako na kladině a dělám jeden přemet za druhým. Jenže nejsem trénovaná gymnastka, z kladiny padám. Tu na jednu stranu, tu na druhou. Jsem z toho vyčerpaná, bolest jde do morku kostí.
Znovu vylézám na kladinu a znovu balancuji. 
Na hranici otázek a odpovědí, na hranici šílenství.

Proč jsem na kladině? 
Snad se mi podaří něco zahlédnout. 
A co? Nevím.
Uvnitř krvácím a sobě ani okolí nedokážu vysvětlit, k čemu mě ta krev dohání.
K šílenství, k pátrání po smyslu nesmyslné smrti.
Chci to pochopit rozumem, abych přehlušila nesnesitelnou bolest duše. Nic k pochopení tu však není.

Trápím se dál, jen se to (na)učím skrývat.
Pomalu se učím žít bez něj, bez ní. Strašně pomalu. Pomaličku.
Žádná náplast nedokáže zastavit moje krvácení.
V tomto stavu přijímám den po dni, krůček po krůčku, týden po týdnu, nový život bez svého dítěte.

Kladu si stejnou otázku i k sobě. Jaký smysl má nyní můj život?
Proč jsem tady?
Nedokážu vše pochopit.
Zkouším to však přijmout. Přijmout svůj život bez mého milovaného dítěte.
Přijmout fakt, že smysl nenajdu.
Tím smyslem je život sám.