Gabriela Oeburg

Jaké byly děti, které nechtěly žít?

Kdo jsou rodiče, jejichž děti si sáhly na život?

Jak má člověk dále žít po ztrátě dítěte?

Několik myšlenek a pocitů matky 18tileté dívky, která už nechtěla žít. Několik zkušeností o zvládání ztráty dítěte za podpory svépomocné skupiny v kruhu sdružení „Verwaiste Eltern" (Osiřelí rodiče) v Berlíně.

Jak člověk dokáže přežít smrt vlastního dítěte, jak se dokáže s tím vyrovnat?

Vyrovnávání se s ranou osudu, která nás tak krutě postihla, má dvě dimenze - emocionální a racionální. Obě jdou důležité, v obou se pohybujeme a zůstává-li jen jedna z nich, oddělena od druhé, znamená to, že v našem vyrovnávání se s následky této tragédie nedostaneme dále. Obě ale také nelze prožívat a zpracovávat stále pohromadě, popřípadě paralelně vedle sebe,

V první fázi po násilné smrti vlastního dítěte je emocionální rovina tou zcela převažující. Je to šok, nepochopitelnost tohoto skutku, je to obrovské utrpení, bolest ze ztráty, pocity viny, které námi zmítají. Ovšem ratio, náš rozum, kterému musíme nutně v celém procesu dát prostor, zůstává po dlouhou dobu nesmírně důležitým faktorem při vyrovnávání se s touto tragédií.

Je to rozum, který nám klade otázky, například: „Co bylo podnětem pro čin našich dětí, že měly k němu odvahu, co probíhalo v našem a jejich životě nesprávným způsobem?" A vždycky znovu a znovu vyvstávala otázka - „jak mám žít dál?" Ale také otázky: „Jak reagovalo po této události naše okolí, prostředí, v němž žijeme, nebo jak reaguje dosud, jaké podpory, pomoci se nám dostalo od našeho okolí, od rodiny, přátel. Jaká byla anebo ještě je odborná pomoc ze strany terapeutů, lékařů, policie před a po této události?" Tato témata a otázky jsou stále znovu obsahem rozhovorů v naší skupině.

A vždycky znovu se nastoluje otázka: „Jak to mám zvládnout, jak s tím mám žít?" Je to obrovské množství otázek, které si každý z nás klade, jimiž se trápí a zabývá. Je to ale především také proces, komplikovaný, dlouhodobý, vyčerpávající proces.

Po takovém šoku jsme nejprve všichni zcela ochroměni, pohybujeme se jako nemocní lidé, máme často zdravotní problémy, nejsme schopni chodit do práce, máme omezenou koncentraci, jsme vzdáleni od normálního života. V prvních měsících nejsme většinou vůbec schopni zabývat se praktickými věcmi. Důležitá, existenční rozhodnutí bychom v této fázi rozhodně dělat neměli, protože často bychom mohli udělat fatální chybu. Nacházíme se totiž na jakémsi ostrově, z něhož vnímáme normální svět a běžný život jen jakoby ve stínových obrysech.

Celé dny, týdny pláčeme, oplakáváme své dítě a neskonale trpíme. Potřebujeme pomoc, soucit a ruku, která občas pohladí, pohled plný porozumění, rozhovor s druhým člověkem. Mnohé z toho nám poskytne zázemí, které každý z nás má - pro naše životní partnery a přátele je to období silného zatížení. Často však jsou naše nároky na ně až příliš velké, protože oni sami jsou přece touto ztrátou postiženi stejně či podobně jako my. Často jsou známí a přátelé bezradní, protože nevědí, jak mají s námi, v naší tak fatální situaci, vůbec zacházet.

Přitom je jednoduché, prosté gesto soucitu pro rodiče dětí, které zemřely vlastní rukou, tak strašně důležité! A je opravdu tak těžké? Květiny, které přátelé odevzdali u sousedů, poté co se o strašné události dověděli a od jiných se zase dověděli, že nejsem zatím vůbec schopna s kýmkoli promluvit. Pár prostých řádek: „Myslím na Tebe. Chtěla bych Ti pomoci, dej mi znamení, jak a kdy Ti mohu přispěchat na pomoc." Nebo pevné objetí beze slov, které dá člověku na okamžik pocit, že Tě někdo chce podepřít. Nabídka na vyjížďku do přírody, kterou tak ráda za nějaký čas přijímám.

Po tak nesmírně hlubokých otřesech se stává najednou příroda důležitější než kdykoli dřív. Člověk se orientuje na zcela elementární věci, a veškeré osobní potřeby se zredukují na nejzákladnější potřeby. Člověk jen tak dýchá, slyší ticho, šumění stromů, cítí lehký vánek, dívá se na zeleň a na zelené plochy a možná také - podle roční doby - pociťuje zcela tichou, nesmělou radost nad kvetoucími stromy a keři. Chodím dlouhé hodiny a jednotvárnost pohybu mě strašně uklidňuje. Chození pěšky je spolehlivým antidepresivem. Ale jsou to v první řadě lidé, kteří člověku mohou pomoci, je to náklonnost či láska, o které se můžeme přesvědčit a z níž čerpáme sílu. Neštěstí, které nás potkalo, z nás nikdo sejmout nemůže, ale může se pokusit jej alespoň nepatrně, na pár okamžiků, zmírnit.

A hodně z toho je schopna poskytnout svépomocná skupina. Cítíme se o něco lépe, když můžeme mluvit s lidmi, většinou s matkami, které jsou na tom stejně. Když vnímáme gesta porozumění a cítíme shodu v rozhovoru o zkušenostech, které jsou stejné, tak se vnitřně zklidníme. A paralelně k tomu, když se nám někdy daří zase o trochu lépe, jsme schopny podržet ty druhé, kterým se ta hrůza právě stala. Je to vzájemná souhra, vzájemné dávání a braní. Solidarita, která je zde tak důležitá, přichází zcela samozřejmě, přichází od srdce. Vzájemná důvěra je něco, co není třeba nejprve postupně „budovat", je zde přítomna samozřejmě, přirozeným a nekomplikovaným způsobem od samého počátku. Naše okolí musí mít s námi trpělivost, ale každá z nás se také naučila být trpělivá sama se sebou. Nic nelze vynutit a člověk by se o to ani neměl pokoušet. Vůbec nic to nepřinese. Jednotlivé fáze zpracovávání takové tragédie a vyrovnávání se s tímto údělem nelze jednoduše přeskočit. A názory jako například: „Zvládnu to, protože jsem silná", nebo: „mám přece víru v Boha, ta mi pomůže, všechno má své hlubší důvody, které nejsme schopni pochopit, poddám se vůli boží", to jsou, dle mého názoru, spíše jen prázdná hesla.

I ti zdánlivě nejsilnější jedinci leží nejprve zcela bezvládně, zhrouceni, neschopni se postavit, i ta nejsilnější víra v Boha namůže prozatím nijak zmenšit míru individuálního utrpení. Svou hlavou, mozkem se jednoho dne oné nezvratnosti věcí poddáme, svým srdcem však nikdy. Je to jen čas, jen milosrdný čas, který pomalu tu hlubokou ránu trochu zacelí. Ale obrovská jizva nám navždycky zůstane.

A každá z nás, každá za sebe zkoumá ze všech stran život svého dítěte i svůj vlastní. Je to jako obsese, které se nikdo z pozůstalých po sebevraždě blízkého člověka - i dospělého, například partnera - nemůže zbavit. Je třeba to udělat, i když mnoho těch, kteří stojí kolem nás, si myslí, že to velký význam nemá. Ale v případě dítěte nemůžeme jinak. Zkoumáme minulost až do rané fáze těhotenství, početí, ze vzpomínek uložených v paměti si vyvoláváme jednotlivé fáze vývoje našeho syna, dcery, podrobujeme analýze sami sebe, zkoumáme jednotlivé fáze partnerství, všechno bereme pod lupu. Hledáme vlastní selhání, nesprávná rozhodnutí, která vývoj dítěte ovlivnila a ovlivnila tak i jeho smrt, dokonce byla snad její možnou nepřímou příčinou. Hledáme první náznaky poruchy, genetické zatížení, dědictví, hovoříme s příbuznými a psychických onemocněních či poruchách v rodině, dozvíme se dokonce o sebevraždách, které se v rodině přihodily. O některých jsme věděly, ale ono jich bylo víc! Čteme vlastní zápisky, které jsme si dělaly o dítěti v kojeneckém věku a ve věku batolete, čteme staré dopisy a hledáme v nich místa, v nichž jsme my samy anebo otec dítěte, babička apod. o dítěti referovali. Čteme deníky svého dítěte a zase je odkládáme, protože nám chybí k tomu síly, a pokračujeme zas až po několika měsících Osvětlujeme minulost a kriticky ji zkoumáme a náš úhel pohledu je přísně sebekritický. A nacházíme mnoho možných odpovědí!

Je to pomalý a velice bolestný proces. Člověk zjistí přitom tolik vlastního selhání, že má někdy pocit, že ztratí ještě jednou a navždy půdu pod nohama. Znovu a znovu se musím snažit nabírat dech a nepropadnout depresi. Je třeba dělat přestávky, nechat uplynout další týdny, dokonce měsíce, protože je třeba také pokud možno trochu normálně žít a pracovat. A přesto se znovu rozběhnu a znovu se do toho pouštím. A objevuji opět zcela jiné, nové aspekty, mnohé, co už jsem pokládala pro sebe za vysvětlené, dostává najednou zcela jinou souvislost, jiný rozměr. To, čím jsme se týrali, protože jsme to považovali za „vinu, provinění, zavinění z nedbalosti, lhostejnosti", se v novém světle jeví jako vysvětlitelná slabost anebo neschopnost daná vnějšími podmínkami, avšak nikoli jako bezprostřední příčina. Člověk sám sebe nejprve zatíží vinou, ale pak překvapivě nachází i řadu „polehčujících okolností".

Tato namáhavá práce může trvat i několik let, protože v prvních měsících na to člověk nemá sílu. Je to příliš náročné a je to zdrojem velkého utrpení. Člověk potřebuje nejprve sílu sám pro sebe, aby zvládl nároky každodenního života, aby udržel jakž takž pohromadě svou psychiku, protože po šoku, který nemá obdoby, je každý několik měsíců jak fyzicky tak i psychicky zcela vyčerpán. Člověk trpí jako nikdy předtím, pláče a truchlí. A truchlení je obrovská, vyčerpávající zátěž, je to práce jedna z nejtěžších.

A přece říkají mnozí lidé, s nimiž člověk hovoří: „Neobviňuj se, chyby ve výchově děláme všichni, ale přesto si přece ostatní děti na život nesáhnou! Bylo to v dítěti, nemůžeš za to!" Ano, to je možné. Ale proč právě moje dítě, proč nebylo dost stabilní? Vysvětlit, objasnit beze zbytku příčiny tohoto činu se nám nikdy nepodaří, ale pro náš další život je zpracovávání celého našeho životního příběhu nesmírně důležité. Věří-li totiž někdo, že ponořit se do minulosti je nesmyslným počinem a daleko smysluplnější by bylo, kdyby se každý směle a přímo obrátil do budoucnosti, ten se nesmírně mýlí. Nelze prožívat svou přítomnost a ani další budoucnost, není-li člověk s dosavadním životem v jednotě. A sebevražda dítěte náš dosavadní život obrátila doslova vzhůru nohama. Svět je vyvrácen i s kořeny! Nic už není jako dřív. Po této události nemohu začít dále normálně žít a používat navyklé reakce a postoje, věřte mi, to absolutně nefunguje!

A samozřejmě čteme my matky, protože ve svépomocné skupině se scházejí hlavně ženy, knihy o sebevraždě¹, doporučujeme si je a vzájemně si je půjčujeme. Všechny ostatní knihy, ať už beletrie nebo jiná naučná literatura, kterou člověk četl dříve, nemají nyní vůbec žádný význam. Nechodím už do divadla, ani do opery, protože všechno, co mě dříve obohacovalo, ztratilo na významu. Nic už není důležité, jen osud mého dítěte a můj nynější život. Plánovat nic nelze. „Plánujte jen dva, později tři dny dopředu", radila mi bývalá dětská lékařka mé dcery, kterou jsem náhodou potkala a která mě pak doma navštívila. A měla pravdu, bylo to tak. Cokoli plánovat, na to jsem neměla sílu. Později jsem začala plánovat věci na týden dopředu, pak na dva týdny.

Dnes, rok a půl po smrti své dcery, jsem schopna plánovat asi tak na tři měsíce dopředu. Už se dokáži docela dobře sama na sebe spolehnout, odhadnout své síly a pravděpodobné události asi tak na tři měsíce dopředu. A také mě zase začala bavit práce. Mám termíny, na které se těším. Ale je hodně věcí, kterým se stále ještě vyhýbám. Televizi jsem někomu dala, do divadla nechodím. Není to proto, že bych chtěla sama sebe bičovat či trestat, já si ráda něco pěkného už dopřeji. Ale spoustu věcí považuji nyní za zbytečné. Dramatičnost mého vlastního života a ostatních životů kolem je tak obrovská, že všechno ostatní mi připadá naprosto nicotné.

Ale jak lze předat či zprostředkovat vlastní zkušenost ostatním? Samozřejmě existují knihy o sebevraždě, rozhovory s postiženými blízkými osobami. Ale rodiče, kteří nejsou ve stejné situaci jako my, kteří dosud nebyli konfrontováni se smrtí vlastního dítěte, takové knihy přece nečtou. Já jsem je dřív samozřejmě také nečetla - takové téma mi bylo absolutně vzdálené. To se mě přece ani v nejmenším netýkalo. Ale jak upozornit rodiče pubertálních dětí, čeho si mají všímat, co nepodceňovat, jak reagovat.

Některé matky z naší skupiny by považovaly za správné oslovit okolí. Ale nemají samy ještě dostatek odstupu od své vlastní tragédie. Nejsou většinou ještě vůbec schopny se okolnímu světu otevřít a mluvit o tak velice soukromých, ba intimních prožitcích. Hovořit o svém dítěti, o své bolesti před cizí, nezúčastněnou veřejností, která o tom všem nemá nejmenší ponětí, je velmi těžké. Ale chtěly bychom i ostatním rodičům, těm „šťastným, ještě nic netušícím" sdělit, že to, co se přihodilo nám, není z jiného světa. Takové výroky jako: „Něco takového se mně nemůže stát", nebo „moje dítě je zdravé", nejsou namístě. O nevyléčitelných chorobách, smrtelných úrazech a tragédiích slyšíme každý den. Ale sebevražda je mimořádně silný druh neštěstí! Je zatížena ještě silnější tragikou než všechny ostatní rány osudu, protože zahrnuje strašlivý pocit individuální viny.

Ale se sebevraždami jsme často konfrontováni, je to tvrdá realita! Umírá na ni více lidí než na následky automobilových nehod. Jak víme hlavně z literární historie a také ze zpráv, které v médiích denně čteme či slyšíme, sebevraždy byly a stále kolem nás jsou. A stále častěji to jsou nyní velmi mladí lidé, kteří se rozhodnou ukončit svůj život, protože si myslí, že na tomto tak nepřehledném, špatně uspořádaném světě nenajdou pro sebe místo, protože si myslí, že na tomto světě plném nespravedlnosti nemohou a nechtějí žít. Jsou mladí a netuší nic o tom, jak strašlivě svým rodičům ublíží, a jak je navždycky, do konce jejich života bolestně poznamenají.

A přece musíme jejich důvody brát vážně! Co bylo z toho, proč ztroskotali, objektivně dáno? Jak špatný je opravdu tento svět, i pro nás, stabilní, zkušené a životem již osmýkané jedince středního věku? Zkusme se zamyslet nad tímto světem a podívat se na něj alespoň na chvilku očima našich dosud nezdeformovaných dětí. A co konstatujeme?

Jak křehká je morálka v této společnosti, jak častá je lež lidí na vedoucích místech a v úřadech, jak všude převládá egoismus a vítězí lokty! Kolik povrchnosti, kýče a násilí nám denně nabízí televize, jak bezohledné jsou často způsoby vzájemné komunikace na školách a na pracovišti. Jaké následky do budoucna má poškozování životního prostředí na této planetě a neochota prosazovat nápravu. Jak nelidské jsou všechny války, které se neustále někde vedou, jak děsivá je chudoba, hlad a sociální vyloučení, pod nimiž tolik lidí trpí a o nichž se díky obsáhlému zpravodajství z celého světa tak rychle a detailně dozvídáme!

Naučili jsme se zavírat oči, protože víme, že svět změnit nedokážeme. Také se necítíme odpovědni za konflikty odehrávající se daleko od nás. Ale naše děti se takto žít ještě nenaučily, ještě nemají hroší kůži, jsou to ještě čestní a upřímní mladí lidé. A my bychom neměli našim dětem, kterým se zdálo, že jsou v situaci naprosté bezvýchodnosti, jejich čin zazlívat, protože ony měly v tolika ohledech pravdu!

Pro nás však se nastoluje otázka: jaké poučení si vezmeme z jejich vzdorného a zoufalého činu? A otázkou i pro nás zůstává, proč jsme je neochránili. Ale jak bychom je mohli vždy účinně ochránit na tomto světě plném disharmonií, když i náš vlastní život probíhal bohužel až příliš často také disharmonicky? Kolik síly jsme sami často potřebovali na to, abychom zvládli náš vlastní život - namáhavé vydělávání na živobytí, často napjaté vztahy na pracovišti, komplikované partnerské vztahy? Věnovali jsme svým dětem příliš málo času a energie, příliš málo pozornosti a sluchu? Materiálně jim nic nechybělo - všechny děti, jejichž rodiče se ve skupině scházejí, splňovali svým dětem veškerá přání týkající se vzdělání, zájmů, cestování a podobně. Nikdo nebyl tak chudý, aby nemohl poskytnout svým dětem vše potřebné. V tomto ohledu jim absolutně nic nechybělo. S výjimkou jednoho syna, který byl policista, to byli všechno studenti gymnázií či vysokých škol, jejich rodiče se starali o jejich vzdělání.Všechny děti byly chtěné a hluboce milované, často to bylo jen jediné dítě, které rodiče měli. Je to snad tedy nynější dobou, která podporuje okolnost, že děti či mladí lidé si života tak strašně málo váží? Způsobuje široké povědomí o veškeré bídě světa daleko častější vznik lability, depresí a jiných psychických onemocnění? A proč se takové onemocnění často včas nerozpozná? Byli rodiče těchto dětí hloupí, slepí, neinformovaní?

Je to období puberty, v němž dochází k postupnému „přestřižení pupeční šňůry", je to doba postupného odpoutání se od rodičů, které všechno tak komplikuje. Dítě bývá v této fázi vývoje zpravidla značně rozporuplné, komplikované, hledá samo sebe, a tato fáze trvá několik let. Častokrát jsem se jako matka „stáhla do pozadí", nechtěla jsem být protivná, staromódní a požadující, protože takovou kritiku jsem slyšívala. A člověk si postupně „zvykne" na složité chování dorůstajícího dítěte, které si chce prosazovat svou, kritizuje, odporuje, neguje a neposlouchá. A rodič pubertálního dítěte si myslí, že se to musí prostě vydržet, že puberta je dnes složitější než dříve, doufá, utěšuje se, že časem se všechno zase zlepší, dítě dostane rozum a všechno bude zase jak má být. Ale bohužel, jak moc se chudák rodič mýlí! Mnoho znaků či náznaků poruch či vybočení z normality si rodič neumí vysvětlit, pomine je, neodhadne jejich hloubku. Nejsou to bohužel jenom juvenilní pochybnosti o životě, které mnohý mladý člověk má a které my jako rodiče často odhadneme jako běžné a nikoli nebezpečné a dále se jimi nezabýváme.

Čím se trápili naši synové, naše dcery, jaké to byly osobnosti?

Všechny naše děti, o nichž jsme si během sezení ve skupině vzájemně vyprávěly,² byli nadaní, senzitivní, inteligentní, někdy dokonce mimořádně inteligentní a kreativní mladí lidé. Většina z nich psala básně nebo povídky, často také deník. Psali o svém životě, o svém prostředí, svých pocitech, svých zklamáních a úzkostech. Malovali obrazy, fotografovali. Ale také se svým okolím vedli často vášnivé diskuse, byli nepohodlní a nesouhlasní, někdy ve škole i konfliktní, často konflikty podněcovali a zároveň jimi nesmírně trpěli. Všechno prožívali silněji, intenzivněji než jejich spolužáci či sourozenci, daleko silněji prožívali lásku a daleko více také trpěli než ostatní. Byli vášniví ve své angažovanosti a svém přesvědčení a zároveň i ve svém odmítání, které nesmlouvavě prezentovali. Byli sami v sobě silně polarizováni. Vnímali svět jako plný rozporů, nespravedlnosti, považovali jej za špatný. Přemýšleli o smyslu života a pochybovali o něm. Byli osamělí a mysleli si někdy, že nebyli dost milováni, přestože byli velice milováni. Jejich touha po lásce a harmonii byla nesmírná. Často sami sobě nevěřili, nevěřili svým schopnostem, přestože oplývali většinou mimořádnými schopnostmi. Byly to děti, které byly všechny krásné, zdravé, žádné z těchto dětí nebylo tělesně postižené, byly to silné a mimořádné osobnosti. A měly silnou, dokonce enormně silnou vůli. Hodně toho ve svém věku již dokázaly a dokázaly dokonce i to, co bylo zdánlivě nemožné - měly tu strašlivou odvahu vrhnout se do nicoty, vzdát se svého života.

Naše děti žily a pro nás rodiče žijí dál. Jsou s námi spjaty, dokud my sami budeme žít. A my rodiče nechceme, aby se na ně zapomnělo. Ti ostatní, kteří je znali, by měli mít odvahu s námi o nich mluvit, neměli by se nám a našim dětem vyhýbat.

Jak dobře mi bylo, když bývalý spolužák mé dcery v den prvního výročí jejího úmrtí zazvonil u mého bytu a řekl: „Byl jsem na hřbitově a položil jsem na hrob pár květin. - Jak se Vám daří?" A pak jsem spolu pili čaj a povídali jsme si tři hodiny. Bylo to pro mě velmi důležité, ale asi ještě důležitější pro něj. Tento mladý člověk bude později, ve svém životě jak s hodnotami, tak i se svými blízkými jinak zacházet než ostatní.

Život nás, osiřelých, opuštěných rodičů, zůstane navždy poznamenán, náš život se navždycky změnil. Od jednoho jediného okamžiku, který si nikdo z nás neuměl nikdy představit. A přece musíme žít dál a nesmíme se nad tou horou trosek zhroutit. Existují ještě lidé, kteří nás potřebují, máme ještě povinnosti vůči ostatním. A musíme také sami, uprostřed života, začít znovu hledat smysl vlastního bytí, musíme znovu přehodnotit svůj hodnotový systém, kterým jsme se dosud řídili, musíme si život zorganizovat podle jiných kritérií než doposud. A především - nesmíme navěky obviňovat sami sebe za to, co se stalo, že my jsme ti, kdo neseme vinu, že my jsme selhali.

Musíme se podřídit nevyhnutelnému a uvolnit naši náruč, v níž se stále ještě snažíme své děti podržet. Tolik bychom si přáli, aby tu s námi zůstaly. Mluvíme o nich, myslíme každý den na dceru, na syna. Někdy je zahlédneme na ulici a někdy jdou dokonce kousek cesty vedle nás. Ovládneme se, abychom je neoslovili, protože máme strach, že bychom podle obvyklých klišé vypadali jako blázni, že jsme přišli o rozum. Ale to, co se stalo, nás téměř o rozum připravilo.

A naše děti nám tolik chybí a my víme, že nikdo a nic nám je nikdy nenahradí.

Na hřbitově, asi tři metry od hrobu mé dcery se objevil nový hrob, který je často ozdobený čerstvými kyticemi. Brzy tam byl náhrobek se jménem a příjmením, bez data narození a úmrtí. Až za čas jsem oslovila dva starší lidi, kteří tam jednou zalívali a pak si sedli na lavičku vedle hrobu mé dcery. Byla to jejich vnučka Anne, která tam ležela, jak mi vyprávěli její prarodiče. Bylo jí 21 let, byla to krásná a nadaná dívka, měla oba rodiče, několik sourozenců, sociálně dobré zázemí. Odmaturovala, pak byla v rámci sociálních projektů dvakrát na Kubě a měla pak začít studovat. Ale tak velice ji trápila strašná nespravedlnost světa, jehož odvrácenou stranu na Kubě poznala, s hladem a bídou tamějších obyvatel, že samým smutkem a bezmocí spáchala sebevraždu. Byl to stejný vzorec jako u všech dětí, jejichž osudy a příběhy jsem ve svépomocné skupině poznala.

Tak tam leží dvě krásné mladé dívky vedle sebe. Neměly na tento život sílu.

Příspěvek publikován v Berlíně v roce 2002, v knížce „Můj syn zemřel vlastní rukou", kterou vydala jedna z matek a iniciátorek specializované svépomocné skupiny pro rodiče, jejichž děti zemřely následkem suicidálního činu. Skupina se scházela pravidelně každé dva týdny.

Pro sdružení Dlouhá cesta do češtiny přeložila a poznámkami pod čarou doplnila autorka příspěvku,
Praha, únor 2009.

1 V německy mluvících zemích vyšla řada publikací o tomto problému, nejenom teoretických, nýbrž i autobiografické záznamy pozůstalých, rozhovory, které vedli psychologové a novináři s pozůstalými o možných příčinách a okolnostech sebevražedných činů apod. Tato literatura bohužel v České republice chybí. Je velikou pomůckou pro postižené rodinné příslušníky a já jsem byla vděčna za každou publikaci, kterou mi někdo přinesl nebo mě na ni upozornil.

2 První a stabilně se scházející skupinu po dobu asi 1 roku tvořilo v průměru 15 rodičů (dvoje rodiče postupně odešli a jiní přišli, takže vlastně 17 rodičů.). Jejich děti byly 2 dívky a jinak samí chlapci či mladí muži. Věkové rozpětí 13 až 37 let. Skupina se scházela dvakrát do měsíce v místnosti, kterou poskytla zdarma katolická charita v centru Berlína, přes den to byl denní stacionář pro seniory. Zastřešující organizací této specializované skupiny je sdružení Verwaiste Eltern e. V. (Osiřelí rodiče), které je činné v celém Německu. Pro pozůstalé lidí, kteří spáchali sebevraždu (čili hlavně dospělí), existuje sdružení ARGUS, e.V. se sídlem v Bayreuthu. Obě organizace pořádají pro pozůstalé víkendové semináře, pro něž poskytuje prostory hlavně evangelická církev. Sdružení ale fungují jako občanská sdružení, nejsou nijak konfesijně orientována.