Zdenka Volavá

Když se řekne DOVOLENÁ

Kam pojedeš letos na dovolenou?

Už jsi měla dovolenou?

Ještě vydržím, napnu síly, a pak už mě čeká dovolená. 

Kdybych tak měla více dovolené.

Věty, které slýcháme před létem kolem sebe, a které jsme možná vyslovovali před svou ztrátou také.

Věty, které znějí pozůstalým rodičům úplně jinak než lidem, jež ztrátou neprošli.

Dovolená jako meta celého roku, kdy do úmoru člověk pracuje. Dovolená jako čas strávený s rodinou, s dětmi. Dovolená jako touha po vybočení ze stereotypu, obohacení o zážitky.

A pak najednou konec, zlom, krach. Zemřelo mi dítě. Už nikdy nepojedu na žádnou dovolenou.

„Copak můžu jet na dovolenou, když mé dítě zemřelo?!“

Jenže truchlení vyčerpává. Slzy, vzpomínky, vtíravé myšlenky končící vždy tím samým Proč? Kdyby…

Vyčerpaný rodič potřebuje odpočinek. Odpočinek od myšlenek, od malátnosti, od truchlení samotného. K tomu může pomoci právě dovolená. Pojďme ji nazvat raději oddychem, odpočinkem, volnem. Dobře, nepojedu na dovolenou, ale dopřeju si odpočinek.

Je to zvláštní, že někdy, když ležíme, si neodpočineme tak, jako když děláme nějakou aktivitu, ať už sport, práci na zahradě, turistiku, štípání dřeva. Ještě zvláštnější je nemožnost jednoduše do odpočinku přepnout. Když to hrozně chci, just to nejde, hlava nevypíná, tělo se brání a žádný relax na lusknutí prstu se nekoná. Jindy o nic neusiluji a pocit uvolnění se dostaví sám od sebe.

Musíme to však zkoušet, i když to bolí. Odpočinek je po ztrátě dítěte nezbytný. Ze začátku jsme v zármutku hluboce ponoření a když občas zvedneme hlavu k nádechu, zase se vrátí. Vrací se ve vlnách, které nejsme schopni předpovědět, tím pádem ani ukočírovat. Zátěž je obrovská, ale když se oddychu budeme trvale bránit, ničí nás to. Není v silách žádné matky, žádného otce, fungovat za trvalého vyčerpání.

Při odpočinku nám nejde o skvělé zážitky ani o bombastická setkání, užívání a radovánky. Neznamená to necítit bolest a mít se dobře, mít celý týden skvělou náladu. Jde o změnu, vybočení ze zaběhlých kolejí, které nám pomůže vlny zármutku postupně zvládat tak, aby nás nezaplavily, neochromily. Změna, to je ten přístup – dělat věci jinak a zkoušet, jestli mi přinesou oddych a načerpání sil. Protože sílu k nesení nejtěžšího možného břemene potřebujeme. Malou, zato významnou změnou může být také změna šatníku. Místo černé zkusím obléct barevné svršky.

Může se stát, že vyrazíme na místo, kde jsme byli naposledy s naším zemřelým synem či dcerou. Jedeme tam, kde hledáme oddych a relax, místo toho se dostaví bolest a trýzeň, slzy tečou a my se nebráníme. Přesto jsme se posunuli, už jen rozhodnutím, že vyrazíme, že na to místo pojedeme. Udělali jsme změnu, která je malým krokem v hledání rovnováhy. Další rok uděláme další změnu a můžeme pozorovat, že bolest je přítomná, jenže je přítomná i radostná vzpomínka.

Vyrazíme do přírody, stojí nás to přemlouvání a sebezapření, po návratu si říkáme, že je nám stejně, ne-li hůř. Ale když už máme tento vhled do sebe, jak se cítím, sebereflexi, poznáváme, že směr je správný. Po malých krůčcích nastolujeme rovnováhu. Přestáváme se bránit odpočinku, i když při něm otevíráme rány. Co se otevírá, to lze čistit. Už se nechceme potácet v bahýnku sebetrýzně, chceme vyčistit svou hlavu a srdce, aby zde bylo místo především pro lásku, chceme žít. Přijmout svůj život, přestože život mého dítěte skončil. Neznamená to, že na něj/ni zapomínám. Neznamená to ani, že už se nikdy nemůžu bavit. Někomu vyhovuje samota lesa, jinému širé moře, dalšímu veselá společnost přátel. Každý si to nastavuje podle svého a přesto, že to nemusí dopadnout podle našich představ, je lepší zkoušet odpočívat nějak, než vůbec.

Odpočinek nemusí být vždy příjemný, přesto je velice potřebný. Naše děti by nám oddych přály.

Usnadněním může být přítomnost někoho, kdo jde po mém boku, vyslechne, nesoudí, nehodnotí. Jenom drží kyblík.