PhDr. Jaroslav Simon

Osud nám někdy nachystá něco,
s čím jsme vůbec nepočítali.
Smrt dítěte je pro každého rodiče
velká osudová rána.
Rána, která se nikdy zcela nezacelí.
Je ale možné ji citlivě
a vhodným způsobem ošetřit.

Zvládnout tuto situaci vnějškově,
a začít zase nějak fungovat je důležité.
Jde ale mnohem více a především o to,
jak tuto ztrátu neseme vnitřně.
Jde o to, jak se skutečně vyrovnáme
s okolnostmi, viníky, odpovědností, vinou,
osudem a hlavně se svými emocemi.

Někteří rodičové nevědí, jak mají dále žít,
mívají vědomé či nevědomé nutkání
jít za zemřelým dítětem, být s ním,
a nemohou být plně tady ani tam.
Nevědí, co s vinou a odpovědností
za to, co se stalo, nevědí, co s bolestí,
mají pocit, že se už nemohou radovat,
nevědí, jaké je jejich další místo v životě,
jak s tím vším zacházet,
a hledají způsob, jak dále žít.

Jde o to, abychom toto vše v sobě ošetřili,
protože vše to, co se
v rodinném systému dostatečně nezpracuje,
v něm zůstává i nadále.
To, co neuděláme my, na sebe vezme někdo jiný.
Nevědomě. I v další generaci.
Potom ponese osud i zátěž někoho jiného.
A to mívá často tragické následky.
Zcela zbytečně.

Jedním ze způsobů ošetření
mohou být systemické konstelace.
S jejich pomocí můžeme prostřednictvím
druhých lidí postavit svůj systém.
Postavení vynese na světlo vše skryté
a my zjistíme, co se skutečně děje.
Díky tomu můžeme učinit vše potřebné,
abychom v něm nalezli svoji pozici a
kultivovali svůj vztah ke všem zúčastněným.
Můžeme nechat vinu, bolest, živé i mrtvé
tam, kde je jejich místo.

Najdeme-li znovu své místo v životě,
pomůžeme nejen sobě, ale i ostatním.
Nalezení řádu a respekt k němu
přináší klid a mír.
Nejde to rychle ani snadno.
Je to dlouhá cesta. Ale má svůj směr.
Proto má význam po ní jít.
A nechat se oslovit smyslem našeho Osudu.