Zdenka Volavá

Je tu Advent... čas radostného očekávání.
Pro někoho však radost i očekávání ztratilo smysl.
"Bojím se Vánoc" slýchám od maminek, které provázím truchlením,
"protože už nikdy nebudeme spolu."
Je to náročné. Je to nepředstavitelně náročné.
Je to šílené. Loni s námi ještě byl/a u stromečku, radoval/a se z dárků a letos bude prázdno u stolu i v srdci.
Připustit, že prožijeme Vánoce s bolestí. Nebo že už nikdy nebudeme mít Vánoce.
Pro někoho jsou už ty loňské Vánoce hroznou zkušeností.
"Přišli jsme k příbuzným a tam se všichni veselili, mávali prskavkami a přáli si krásné Vánoce."
 
Jako by se nic nestalo. Jako by nám chtěli říct, zapomeňte na starosti, veselte se.
V slzách jsme odcházeli a příbuzní kroutili nechápavě hlavou.
Vždyť jsme je chtěli jenom přivést na jiné myšlenky.
Pozůstalý rodič NEMÁ a NECHCE jiné myšlenky, než na své zesnulé dítě.
aspoň ne o prvních Vánocích bez něj
 
Nerozveselujte ho... nechce se veselit, radovat a smát. Ani mu to nejde.
Neptejte se, jestli už peče... nemusí mít napečené cukroví, i když to každý rok dělal.
Nedivte se, když zruší návštěvu... třeba chce být sám a plakat.
Neptejte se, jestli nakupuje dárky... nemusí koupit ani jeden.
Nechtějte vysvětlení, proč nejde na Vánoční večírek... co by tam dělal? Sdílel, jak se těší na Vánoce?
Nenuťte ho chodit na společenské akce...
 
Advent může pozůstalý rodič prožít v ústraní.
Možná je to příležitost pro jiný začátek.
Pro začátek bez svého dítěte.
Nemusí dělat "co se má", ale může (ne)dělat věci po svém.
Nemusí posílat Vánoční přání.
Může jít očekávat Narození do kostela a hledat tam klid.
Může přestat chodit do kostela, pokud tam dosud chodil.
 
Dlouhá cesta je tu pro všechny, kdo prožijí první, osmé, dvacáté Vánoce bez svého dítěte.
Sdílíme svou bolest.
Setkáváme se.
Prožíváme Advent s obavami, jak to letos bude.
Pořádáme vzpomínkovou akci, abychom byli aspoň chvíli mezi svými.
Jdeme zapálit svíčku.
Stále dokola si čteme příběhy na webu.
 
A všichni si rozumíme, když řekneme "bojím se Vánoc".