Co mi nejvíce pomáhalo

Bolest zůstává, ale naučila jsem se žít s ní. Není již tolik zahlcující, první měsíce byla natolik zdrcující, že byla to jediné, co jsem dokázala cítit. Žila jsem s pocitem, že už není nic, co by mi mohlo způsobit radost, i věci, které dříve byly tím největším zdrojem radosti a štěstí, najednou neznamenaly nic. Dokonce musím přiznat, že po určitou dobu byla skutečnost, že mám další děti, o které se musím starat a které přeci musím milovat, spíše další zátěží. Nepřestala jsem je samozřejmě milovat, ale najednou jsem tu lásku nemohla dávat, vlastně jsem ji ani nedokázala prožívat, věděla jsem, že tam někde v srdci je, ale cítila jsem jen bolest a zármutek, zoufalství.

Přes tohle strašné období mě přenesla víra, nejen ta v Boha, ale také ta, že to nezůstane takhle napořád, jakási naděje, která se sice zdála v tu chvíli neuvěřitelná, ale přesto jsem se jí držela, že se to nakonec zlepší, že se ta strašná bolest zmírní. Postupně se skutečně bolest trochu otupila a hlavně začala stále více uvolňovat místo novým radostem. Zezačátku jsem si myslela, že ta bolest prostě musí přestat, aby mohla přijít zase radost a spokojenost, ale postupně jsem začala chápat, že ve skutečnosti musím bolest prostě přijmout jako trvalou součást svého života, ale zároveň se naučit vpouštět do srdce nové radosti. Pochopila jsem, že údělem pozůstalé matky je bolest i radost v jednom srdci zároveň.

Na otázku, co bych poradila dalším stejně postiženým maminkám, bych odpověděla: Bolest větší než cokoliv, co jste do té doby prožily, se bohužel stala součástí vašeho života, nemá cenu ji potlačovat, nemá cenu se snažit tvářit, jakoby nebyla, je třeba ji naplno prožít, je třeba si dovolit truchlit a oplakat své dítě. Je třeba si najít způsob, jak uvolnit přetlak, když je ta bolest už k nesnesení. Mnoha maminkám pomáhá svou bolest sdílet, vypovídat se z ní, vypsat, patřím mezi maminky, kterým právě toto pomohlo. Některé potřebují něco jiného, je důležité najít si svůj způsob úlevy. Je důležité na sebe nespěchat, nenechat si vnutit názor okolí typu, už je to půl roku, už bys měla na to přestat myslet apod. Spíš jednat podle vlastních pocitů, nakonec přijde doba, kdy bolest sice zůstává, ale radost se zase vrátí a znovu je možné se i radovat a být spokojená.

Největší pomocí a útěchou byla pro mě víra v Boha a v budoucí setkání s mojí maličkou. Naděje, že to neskončilo, že jen já mám tady na světě ještě úkol, který musím dokončit a pak se znovu setkáme, to mě přeneslo přes nejhorší chvíle a dá se říct, že zabránilo uskutečnění sebevražedných myšlenek, které napadnou asi každou pozůstalou maminku. Věřím, že láska, kterou k Milence stále cítím, mě s ní znovu spojí.