Když můj syn sám sebe zabil, bylo mu 23 let.

Jako většina matek sebevrahů jsem, krom obrovské bolesti a zoufalství, cítila a stále cítím za jeho smrt velkou vinu. Že jsem jako máma totálně selhala.

Nezešílet v prvních dnech a týdnech mi pomáhaly texty na stránkách Dlouhé Cesty, alespoň částečně pochopit PROBOHA PROČ?? mi pomohla autobiografická zpověď Martiny Kratochvílové JAK JSEM SE CHTĚLA ZABÍT, a v prvních týdnech mi hodně pomohl také dopis jedné mé známé.

Možná bude zpověď paní Kratochvílové a dopis od paní Aleny oporou i někomu dalšímu.

Dobrý den paní Martino,

vím, že nemá cenu psát, že si umím představit, jak vám je nebo nějaké podobné nesmysly. Je to nepřenositelná zkušenost a nikdo, kdo to nezažil, si to prostě nemůže představit. Je to opravdu ta největší ztráta, jakou může člověk vůbec zažít a se kterou se snad nedá ani vyrovnat. Něco bych vám k tomu ale přesto ráda napsala.

Na onkologii jsem velmi rychle pochopila, že máme jen velmi málo co mluvit do života našich dětí. Žijeme s pocitem, že se nám narodí dítě jako nepopsaná deska, a teprve my mu všechno ukážeme, naučíme, vychováme nebo v jeho výchově pokazíme. Je-li dítě úspěšné, považujeme to i za svůj úspěch, selhává-li, považujeme to za své selhání. Společnost nás v tomto názoru ve všech směrech podporuje, jako v hromadě jiných nesmyslů, které do nás cpe. Samozřejmě, že dítě svých chováním a výchovou ovlivňujeme, že na něj působíme a naučíme ho hromadu užitečných věcí i nesmyslů, ale i tak se dítě rodí "hotové" a my jsme jen jeho průvodci na jeho cestě a jen velmi málo můžeme ovlivnit jejich rozhodnutí a vlastně nám to ani moc nepřísluší. Myslím, že cestu dítěte je potřeba spíše respektovat a s bezpodmínečnou láskou přijmout, ať už se svým životem udělá cokoliv. Má na to právo, je to jeho život, my mu ho jen umožnili.

Možná vám připadá, že jsem se pomátla, ale to je zase moje nepřenositelná zkušenost. Viděla jsem děti, okolo kterých skákali rodiče i doktoři, nevěda už, co by jim naordinovali, aby jejich život zachránili, rodiče na pokraji zhroucení, šílení nad marností léčby a jasným koncem, který se blížil a děti si, v klidu a spokojené sami se sebou, z posledních sil hrály a vyzařoval z nich klid, spokojenost a jasný záměr. Ty jejich oči, nikdy na ně nezapomenu. Ony věděly přesně, že umřou a svému cíli taky, navzdory snaze všech okolo, dostály. Tak to je, jakkoliv morbidně to zní. I my jsme s Terezkou objeli co se dalo a zažili věci, které se vymykají běžným zkušenostem, a je to tak. Když se dítě z jakéhokoliv důvodu rozhodne, že svůj život ukončí nebo naloží nějak divně se svým zdravím, ať už na vědomé či nevědomé úrovni, my s tím toho moc nenaděláme a ani dokonalou bezchybnou výchovou to nezachráníme, můžeme tu volbu jen s láskou přijmout. A z jejich strany to také není to odměna nebo trest rodičům ani měřítku jejich úspěšné výchovy, ale jejich svobodná volba naložit se svým životem tak, jak z nějakých důvodů chtějí.

Ono to rány nezacelí a smutek nezmírní, ale jde o ty výčitky, které máte, za něco, na čem jste se mohla podílet jen velmi vzdáleně, byť vám připadá, že jste mu nedala maximum. Ale kdo dal a jestlipak to "maximum" bylo opravdu pro toho jedince to nejlepší? Každý jsme na své děti něco navalili a můžeme se jen předhánět, kdo to dětem udělal horší, jestli maminky, které jim umetaly cestičku a věděly o každém jejich prdnutí nebo ty, které žijí s pocitem, že mohly dát víc...
Potýkáte se s extrémní, nezáviděníhodnou situací, a jsem přesvědčená o tom, že váš podíl na ní není zdaleka tak velký, jaký cítíte, i když bolest z takové ztráty to nijak nezmírní.

Přeji vám mnoho sil do dalších dní a také, aby vaše výčitky byly každý den menší

Alena J.