Je to měsíc a půl, kdy naši dceru Barunku porazil automobil v den jejích devátých narozenin. Dle konstatování lékařů nastala bezprostředně po srážce mozková smrt, Barunka ještě dalších pět dnů ležela v nemocnici na přístrojích, než byla odpojena. Upřímně doufám, že snad následující řádky někomu aspoň trochu pomohou.

Co nám tedy pomohlo a pomáhá:

• Bezprostřední vyhledání Centra krizové pomoci v pražských Bohnicích a neuvěřitelně lidský a chápavý přístup MUDr. Jany Brázdilové – myslím, že čas v tomto případě hraje velkou roli, čím dříve člověk najde odbornou pomoc, tím lépe. Paní doktorku jsme společně navštívili ještě několikrát.
• Vědomí, že máme ještě dvě děti, které nás teď potřebují nejvíc, zatímco Barunce už pomoci nemůžeme. Držíme všichni čtyři při sobě a máme se rádi. Když potřebujeme, navzájem spolu o smutku a jeho prožívání otevřeně mluvíme, ale zejména kvůli dětem se bavíme i o „normálních“ věcech, když se něčemu zasmějeme, nic si nevyčítáme, nebo se o to aspoň snažíme. Zkrátka se i se zármutkem snažíme žít dál.
• Poslední rozloučení s Barunkou ještě v nemocnici, kde jako by počkala, až její sourozenci seberou odvahu přijít a říct, co potřebovali.
• Souhlas s darováním orgánů.
• Příprava pohřbu a úprava hrobu výhradně podle toho, jak jsme to my čtyři cítili – krásné místo na samotě u kostela na kopci nad naší vesnicí, doma vyrobené věnce, skromný pomníček. Pohřbu jsme se zúčastnili jen my a naše děti, proběhl bez jakýchkoli formalit, řečníka apod., netiskli jsme parte. Všem příbuzným a známým jsme jen napsali, že se chceme rozloučit o samotě a prosíme o pochopení (jehož se nám ode všech, na kterých nám záleží, dostalo). Pohřeb je vlastně rituál, který nám umožňuje přijetí situace a zároveň zaměření se na praktické věci ve chvíli, kdy člověk nic jiného nedokáže. Ze všeho nejdůležitější je, myslím, provést to tak, jak sami cítíme, nepodléhat nátlaku okolí či tradic. Každému je blízký jiný postup.
• Kniha Neala Donalda Walshe Návrat domů k Bohu a přesvědčení, že smrt je jen cesta tam, kam my nedohlédneme, kde existuje už jen světlo, teplo, láska a porozumění.
• Psaní básniček (byl to pro mě ventil, jímž jsem mohla trochu „upustit“ v době, kdy jsem ještě s nikým mimo rodinu nedokázala mluvit).
• Písemná komunikace s opravdu dobrými přáteli, posléze i jejich návštěva.
• Soukromá „pouť“ přírodou nahoru na kopec, kde leží hřbitov. Chodím tam téměř každý den.
• Pochopení, že není žádné „proč“ a „za co“, duše zkrátka jde svou cestou, a když prožije to, co měla na světě prožít, smí odejít tam, kde je lépe.
• Snaha pomáhat ostatním v jakémkoli směru.
• Četba různých materiálů a odborných prací týkajících se odchodu dítěte a truchlení, četba příběhů lidí s podobným osudem – z celého toho „balíku“ informací jsem si vzala, co jsem potřebovala, a utvořila si vlastní náhled na to, co mohu, co chci, co nechci.
• Vědomí, že na nás myslí spousta lidí včetně těch, kteří se s námi bojí mluvit.
• Krásné vzpomínky na Barunku, k nimž se neustále vracíme.
• Věnování věcí po Barunce do azylového domu pro matky s dětmi.
• Práce, procházky, filmy, prostě jakákoli činnost.
• Láska k našim zbývajícím dětem.