Chtěla bych napsat, co mi pomáhalo, abych snad mohla utěšit ostatní, ale jsem sama utěšená? Ano i ne. Ta bolest po 4 letech není tak prudká jako ze začátku, ale ani radost už není tak krásná jako dřív. Je to příšerná fráze, že čas hojí, ale řekla bych, že spíše otupuje. Ano otupuje a otupuje vše, hrůzu i bolest ale i krásu i radost.

V prvních chvílích jsem měla největší strach, že je Martínek někde, kde mu nemohu pomoci. Ale po letech jsem to přehodnotila. Martínek je dnes někde (v nebi, na druhém břehu...), kde je mu dobře, nic ho nebolí, ani srdce, protože ví už vše. To, co my zde ještě nevíme. Můžete namítnout, proč jsem si tak jistá, ale jistota je jediné, co mi zbývá. Já tomu prostě chci věřit.

Když byl Martin ještě malý, vyprávěla jsem mu o zlatém poutu:
¨Existuje zlaté pouto, které drží naší rodinu pohromadě, a ať se stane cokoli, nemůže se nikdy přetrhnout nebo rozedřít. Odloučení, vzdálenost nebo smrt - pořád tu bude. Přestože je občas velmi těžké jej zahlédnout. Může se roztáhnout přes jakýkoliv obzor, kamkoliv v čase. Záchranné lano, pocit jistoty, kdykoliv a kdekoliv ho potřebuješ. ¨

Z mého přesvědčení vychází i jistota, že se s Martínkem zase potkáme snad v nebi, nebo možná v příštím životě tady na zemi. Chtěla bych se s ním setkat již teď, ale neexistuje žádná zkratka, musíme nejdříve odžít ten život tady. Znám to z vlastní zkušenosti. O sebevraždu jsem se pokusila, ale nepustilo mě to.

A proč zrovna naše děti odešly? Nevím, ale věřím, že to tak mělo být. A smysl toho je nám tady na zemi utajen. Ale můj syn ho určitě zná. Říkám si, že tady pláču sama nad sebou. Protože mému synovi již nic neschází.

Vidím, že nemohu přesně poradit, co mi pomáhalo, jen to jen víra v něco co nás přesahuje. A knih ohledně tohoto tématu existuje spousta. Chce to vydržet tu hrůzu tady na tom světě, aby se v našem dalším životě, ať už v nebi nebo v příštím životě tady na zemi, nic podobného neopakovalo. To si říkám každý den a žiju a žiju...